Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
 

Všehochuť

Životní styl 1

Životní styl.....
Podsekci Životní styl 2 najdete vpravo nahoře v růžové barvě - v ní jsou novější články a v Životní styl 3 jsou nejnovější články.

 

Z INDICKÉ MYTOLOGIE  - JÓGA

Smyslem jógy je nalézt způsob, jak dosáhnout konečného cíle, tj. osvobození z koloběhu životů. Člověk, který dosáhne tohoto stavu, přestává v životě trpět a zažívá jen trvalé štěstí a blaženost.

Zmínky o józe nacházíme v mnoha indických spisech ve formě vysvětlení, pouček a chvalořečí. Starodávné jógové spisy patří  mezi nejstarší na světě. Jako první vznikly védy, základy všech učení na světě. Považují se za učení zjevené Bohem, které obsahuje věčnou pravdu. Sestávají se z posvátných chvalozpěvů a  předpisů, filosofických úvah a starověkých tradic.

Osm stupňů jógy dle Pataňdžaliho

DRUHÝ STUPEŇ – NIJAMA -výňatek

Mgr. Andrea Smékalová  www.andreajoga.cz

Přijetí není přecitlivělé, ale velkomyslné a klidné. Spokojenost je základem a odrazovým můstkem pro klidný život. Zde neexistují nářky, fňukání, sebelítost či podobné slabosti. Všech sil je zapotřebí k práci a každé pěstování slabosti je znamením, že člověk není schopen žít realisticky. Přijímání věcí života tak, jak jsou, umožní jogínovi neztrácet energii a vytěžit maximum z každé příležitosti. I nepřítel je pak viděn jako účel a znamená přiblížit se – být v míru se světem, i když svět není v míru s ním. Jsou to etické osobní principy, které je třeba dodržovat, musí jimi být ovládnuto jednání, vyřešeny vztahy s okolím a provedena očista těla i mysli.

Etické příkazy nijamy podporuje:

1.Šauča – Čistotou je nutné rozumět zevní čistotu těla a vnitřní čistotu mysli. Jestliže je uskutečněna čistota mysli, přichází zpravidla velkomyslnost, ovládnutí smyslů a schopnost nahlédnout sebe sama.

2.Santóša – Od dokonalé spokojenosti pochází nejvyšší forma libosti. Forma spokojenosti zde neobsahuje pasivitu či resignaci, ale je spojena s klidem mysli. Je to v podstatě přijímání života s postupným vyloučením světských žádostí. Tvrdí se, že pokročilý jogín je vyrovnán s pocitem horka i zimy, libostí i zklamáním, úctou i bolestí. Vše je spojeno s pocitem poznání a rozpoznání dvojic protivenství a jejich důležitosti ve vzájemném vztahu.

3.Tapas – Život v přepychu, dopřávání si všeho bez omezení nejde ruku v ruce s jógou. Na druhé straně příliš mnoho askeze také nikam nevede. Nemají vznikat výstřelky či nezdravé návyky. Tapas znamená tělesnou disciplínu, čili cvičení s velkým úsilím vůle a současně vyhýbání se lenosti. Jóga nazývá tapas diamantovou tvrdostí.

4. Svadhjája – znamená sebepoznání a studium posvátných písem s pečlivou důkladností a ostrým rozlišovacím úsudkem. Potom k žákovi přistupují mistři a učitelé, aby mu v učení byli nápomocni.

5. Išvárapranidhána – poslušnost a uctívání osobního Boha. Išvára je pánem jogínova srdce, pánem na cestě k vysvobození. Své plody přináší až po zkušenosti a nikoli před ní. Takový postoj obsahuje obrovskou víru a lásku. A je nutné ji brát v oddaném duchu bez hněvu a odporu. Přes uctívání Išváry přichází schopnost kontemplace a vstupu do vyšších technik jógy. Zbožný jogín se stále častěji přesvědčuje, že veškeré dění je řízeno moudrými zákony a veškeré tvorstvo je v této moudrosti zahaleno. Být si vědom moudrosti dobra a být vděčný je určitým druhem kontemplace nebo jistoty srdce a mysli, které přecházejí k vděčnosti a dokonalosti.

Cvičením těchto technik v józe přispívá adept k nežádostivosti a nelpění. Je to vědomí sebevlády toho, kdo se zbavil lačnosti. Umožňuje jasné přemýšlení bez předsudků a dosažení jógového cíle přes klidnou nerušenou meditaci.

ŠTĚSTÍ JE, KDYŽ JSOU NAŠE MYŠLENKY, SLOVA A ČINY V SOULADU

 

Vyčistěte tělo i mysl a rozbijte své stereotypy

Václav Krejčík

Během jógové praxe se zkuste vyvarovat stereotypů ve cvičení i myšlení. Monotónnost, pravidelnost, nevědomost. Stejné myšlenkové postupy. To vše vede ke splývání a nerozlišování slov „tady a teď“. Každý z nás trpíme stereotypy, jednotvárnými myšlenkovými i praktickými postupy, které nás omezují v dalším rozvoji. Vstupují i do cvičení jógy, což není žádoucí. Jóga je momentální pocit, momentální zvnitřnění pocitů. Stereotypy mohou být vzpomínky, naučené vzorce chování, přemýšlení a cvičení. A ty nás brzdí na cestě. Všech těchto stereotypních návyků se zkuste zbavit a neulpívat na naučeném a prožitém. Otevřete mysl a nechte ji být přítomnou.

Při cvičení byste si měli být (a nejenom tam) naprosto vědomi, co právě provádíte. Jakým způsobem dýcháte, jak ovládáte své tělo a co cítíte. To je trojice vědomostních úkonů, které tvoří správný základ praktikování jógy. Smysl není v překonání svých fyzických a psychických schopností. Naopak. Je v respektování možností, které v danou chvíli máte. Postupem času, pravidelností tréninku přijde posun a rozvoj. Není vhodné přeskočit základní kroky, na kterých posléze můžete stavět efektivní cvičení. Jedny z nejdůležitějších pravidel jógy znějí: nenásilí, nelhaní a neubližování. Vyvážený přístup k mentálnímu i fyzickému cvičení patří mezi základní pilíře jógy. Neubližování vysvětleno pojmy těla znamená, že nechci překonat to, co nejde.Je nutné respektovat daný stav a vědomě krůček po krůčku rozvíjet možnosti těla. Budete-li spěchat a cvičit s velkým úsilím, můžete si přivodit zranění či úraz. Buďte k sobě upřímní a pravdivě hodnoťte sami sebe. Správný jógový přístup je začínat od začátku, vytrvávat a pěstovat pevnou vůli a řád v provádění jednoduchých pozic., aby váš prožitek byl příjemný. Pozice se stanou jednoduššími a nenásilnými a vy můžete vykročit dále. Jednodušší pozice připraví vaše tělo i mysl na ty náročnější. Budete se v nich lépe soustředit, uvolníte svaly, které nepotřebujete zapojovat a s vědomím plynulého dýchání pozici provedete. Nebuďte urputní a zkuste se zbavit chtění.

Prociťujte se! Nechte tělo a mysl zvyknout si a naučte se naslouchat, co vám říká. Znamená to, že když budete koncentrováni na aktivitu, kterou zrovna provádíte, její efekt bude mnohonásobně účinnější, než s roztěkanou myslí a pouhým zapojením svalů. Ve chvíli, kdy pozici fyzicky zvládnete, naučte se vnímat energii svého těla a vnitřního prostředí. Stačí tak málo. Být a cítit. Prociťovat mentální i fyzické cvičení v součinnosti s dechem. Dech rozvíjí každý pohyb a rozvíjí každý pohyb.

Vytvořte rovnováhu mezi sebou a zemí, mezi sebou a vesmírem. Jste stabilní, klidní a vědomi si sebe samých, můžete se poznávat.

 

Michal Andrle

Jak pomáhá »magie« v každodenním životě?
Když se řekne »magické myšlení«, představí si asi většina lidí čaroděje v podivném hábitu, nebo alespoň šamana s bubínkem, kterak křepčí okolo ohně. Pro psychologa je však magickým myšlením takové, které prostě nesleduje běžnou logiku vědy. Psychologové z německého Kolína nad Rýnem však ukázali, že má »magie« větší vliv, než bychom čekali.

Nejeden sportovec si bere v den důležitého zápasu »magické« ponožky, jí své »magické« jídlo či jede na stadion svou »magickou« cestou. Stejně jako sportovci však jedná každý druhý člověk. Svou magickou sílu nemají pouze rituály, ale i nejrůznější přívěsky, čtyřlístky či krátká pořekadla typu »zlom vaz« či »držím palce«. Jestli také patříte mezi lidi, kteří přes veškerou proklamovanou racionalitu a vědeckost mají na krku amulet pro štěstí, neměli byste tento článek dočíst až do konce. Může se totiž stát, že jeho kouzelná moc pomine.Magie v každodenním životě
 Když se zeptáte velké části dnešních, střízlivě a vědecky uvažujících dospělých lidí, co si myslí o magických rituálech či předmětech, odkážou vás nejspíše do říše pohádek, případně rovnou do blázince. Víra v magii totiž převrací naruby to, co nám o povaze příčinných vztahů mezi objekty říká věda. Zkrátka – jedničku z prověrky z matematiky vám daleko spíš než hlazení králičí tlapičky zaručí poctivá příprava. Většina skutečně vědecky uvažujících lidí bude proto nad něčím podobným ohrnovat nos. I mezi vědci se však najdou tací, který tento fenomén zkoumají. Nejedná se ovšem o parapsychology či jiné »duchaře«, ale o běžné psychology, které zajímá, jak hluboce dokáží naše nevědomé motivace proměňovat směr a úspěšnost našeho jednání. Tým z katedry psychologie univerzity v Kolíně nad Rýnem pod vedením Lysann Damishové nedávno přesvědčivě ukázal, že každodenní »magie« skutečně dokáže budoucí běh věcí ovlivnit.

Začarované míčky
Aby vědci prověřili, jakou moc »magie« vlastně má, připravili pro své dobrovolníky sérii pokusů. Během prvního nechali pokusné osoby hrát golf, konkrétně krátké patové údery, směřující rovnou do jamky. Jeden z hracích míčků byl ovšem výjimečný. Vědci o něm tvrdili, že je míčkem »šťastným«. Toto tvrzení zaúčinkovalo překvapivě silně. Dobrovolníci si jej pak nejen vybírali častěji, ale když s ním hráli, bylo jejich skóre téměř 2x lepší!  Proč tomu tak bylo? Jistě ne proto, že by byl míček skutečně »začarován«. Před výkonem i po výkonu totiž psychologové prostřednictvím testů ohodnotili sebevědomí hráčů a zjistili, že díky hře s »kouzelnými« míčky značně stouplo. Stejně tak bylo lepší i jejich skóre v testu, který měl vyzkoušet jejich paměťové schopnosti. Máme tedy všichni vyběhnout na louku a začít na ní hledat magické čtyřlístky? Podle německých psychologů by to bylo zbytečné. Pokud totiž věříte, že tento článek se zakládá na pravdě, pak nebude magická moc předmětu na vaše podvědomí působit. Dost možná, že k vaší škodě.

Magie a psychoanalýza
 Magie a její nejrůznější podoby, spojené s náboženskou praxí a obřady, se v hledáčku psychologů ocitají snad od doby, kdy se tato disciplína zrodila jakožto samostatné vědecké odvětví (tj. asi ve druhé polovině19. století). Zvláště důležitou roli hrála tato zkoumání v psychoanalýze, která si za svůj cíl vytkla průzkum nejtemnějších pater naší psýché, oblast tzv. podvědomí či nevědomí. Průkopníkem těchto snah byl již sám zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (1856 – 1939). Ve svých spisech Psychopatologie všedního dne a Totem a tabu popsal řadu všednodenních rituálů svých pacientů, které vyložil jako projevy nutkavé neurózy. Tyto všednodenní projevy úzkosti se pak mohou podle Freuda potlačit i činnostmi, praktikovanými při náboženských obřadech. Cílem magie je tedy dle Freudovy psychoanalýzy postavit hráz proti nevědomým tužbám, které se hrnou z našeho podvědomí, a umožnit tak alespoň zdání duševní celistvosti.

Můj komentář: Pro mě je z článku rozhodující věta: „Tým z katedry psychologie univerzity v Kolíně nad Rýnem nedávno přesvědčivě ukázal, že každodenní „magie“ skutečně dokáže budoucí běh věcí ovlivnit“. Proto jsem si nezávisle na tomto článku před časem  pořídila amulet. Je to maličký achát zavěšený na šňůrce, který nosím pod oblečením. Od té doby pociťuji, že mi přináší klid v duši.

Před mnoha lety jsem měla dost zvýšený tlak. Tehdejší lék na tlak  Rezerpin nepříznivě ovlivňoval nervovou soustavu, což bylo pro mě velmi nepříjemné. Navíc mi doktor doporučil naprosto neslané jídlo. Mohu dodržovat zcela bezproblémově  správnou stravu a mohu málo solit, ale úplně bez soli? Jak je v pohádce „Sůl nad zlato“, z jídla se stalo doslova mučení. Jedna přítelkyně m poradila, abych si koupila magnetický náramek a že poznám, jak mi tlak půjde dolů. Abych to zkusila, že mi to v žádném případě nemůže uškodit (zrovna tak jak mé nynější nošení amuletu). Koupila jsem si tedy tento náramek a začala ho nosit. Hned jsem si v té chvíli pomyslela, tak a teď jsem chráněná a už mi tlak nemůže uškodit. Přestala jsem navíc brát zmíněný lék, který jsem velmi špatně snášela.  A jaké bylo  překvapení mé i lékaře, když při příštím měření tlaku ten byl zcela normální. Po několika letech jsem náramek přestala nosit, ale tlak mám stále v normálu.

V knize TAJEMSTVÍ  se autorka Rhonda Byrne hlavně zabývá tím, že pozitivní myšlení přitahuje pozitivní události, naopak negativní myšlenky přitahují negativní události. Vysvětluji si to tak, že když je člověk sám spokojený se sebou, budou s ním spokojeni i ostatní kolem něho a tak a svou pohodu  přenáší na okolí. A opak je též pravdou, neustálá deprese či špatná nálada působí i na jeho bližní i širší okolí negativně.  Nemohu říci, že se mi vždy daří  být jen pozitivně naladěna, ale snažím se na to vždy pamatovat.                                                                                                                                                                                                                                     

Zrovna to samé se dokazuje autor v knize Moc podvědomí. Že lidé, kteří mají pozitivní myšlení zvládají všechno v životě snadno a všechno se jim daří. Určitě je to pravdivé. Stačí si uvědomit, že když jsme klidní, všechno nám jde od ruky a všechno se nám daří, ale když z nějaké příčiny znervózníme, přestane se nám dařit a naděláme v takové chvíli spoustu chyb, z kterých jsme pak ještě více nervózní  a stává se to začarovaným kruhem. Zrovna tak je velice zajímavá kniha Moc a biologie víry v uzdravení, tzv. nadčasové léčení. Funguje to velmi přesně podle rčení „A víra tvá tě uzdraví“. Moc podvědomí je velmi silná a naše podvědomí reaguje na naše pocity, ať ty pozitivní tak i negativní. Takže v tom ani tak magie není, víra v cokoli  hraje v životě lidí docela podstatnou roli. Proto také vzniklo náboženství, že existence dobrotivého Boha pomáhá v životě člověka a ať už modlení či jogínská meditace nebo relaxace jsou prakticky to samé,  je to  na chvíli odpoutání se od všedního života a rutiny a hlubokým ponořením se do oázy klidu. Psala jsem o tom všem podrobně v této rubrice

.

 

ďas Novinky (zena.zdravi)

Jednoduché triky, jak zpevnit tělo bez většího úsilí

Toužíte po pevném, krásném těle? Pak můžete držet desítky diet, ale nic nezafunguje tak dobře, jako pohyb. Zejména pokud vás trápí celulitida, jelikož ta úzce souvisí s lymfatickým systémem a právě proudění lymfy v lymfatickém systému je ovlivňováno pohybem svalů.

Tím, jak se svaly natahují a smršťují, vyvíjejí na lymfatické cévy tlak a dochází tak k průtoku lymfy. Správná cirkulace lymfy má pak vliv na odbourávání podkožního tuku, zvýšení imunity, vyplavování škodlivých látek a nadbytečných tekutin z těla.

Takže pohyb by měl být samozřejmou součástí boje proti celulitidě. Posilování svalů navíc vede k jejich zpevnění, zeštíhlení a ke zformování těla.

A v podstatě je jedno, jakému sportu se věnujete. Stačí svižné procházky či svižná chůze do práce a z práce. Hlavní je hýbat se! Trenérka Sarah Maxwel, specialistka pro Fitness & Lifestyle připravila 12 jednoduchých tipů, jak se dopracovat k ladným křivkám.

Cvičte vědomě - řadu přínosných cviků provádíte každý den, aniž byste si je uvědomovala. Jejich pozitivní účinek pro vaši kondici však bude mnohem intenzivnější, pokud se na každý pohyb budete soustředit a cvičit vědomě.

Zatáhněte břicho - nikdy (ať děláte jakoukoli práci, cvičíte nebo jen při chůzi) nezapomínejte na správné držení těla. Snažte se držet trup rovně, zatáhněte břicho i hýždě a podsaďte pánev, lopatky tlačte k sobě, ramena svěste dolů. Uvolněte se. Prohlédněte se v zrcadle, s překvapením zjistíte, že vám zatažené bříško a rovná záda dokáží ubrat několik let.

Procházku stihnete ještě dnes -  i když máte pocit, že jste celý den na nohou, přidejte dalších 30 minut chůze. Stačí klidná procházka, která bude přínosem nejen pro vaši kondici, ale i duševní relaxaci. Nemusíte se procházet celou půl hodinu v kuse, ale procházku si můžete rozdělit na několik částí, např. 10 minut ráno, 10 minut přes oběd, 10 minut večer.

Má poznámka  „Klidná procházka nestačí, musí být svižná. Pokud to není  nutné z časového důvodu, nedoporučuji procházku dělit na menší úseky, rozhodně je užitečnější 45 minutová procházka rychlejší chůzí….“

Využijte každou chvilku - v touze po krásném těle nemusíte hned běžet do fitka a trápit se na posilovacích strojích. Zkuste jen využít každou vhodnou příležitost k pohybu – vážně stačí maličkosti – místo výtahu nebo eskalátoru vyjděte po schodech, berte schody po dvou, vystupte z tramvaje či autobusu o stanici dříve, nechte auto doma a jděte pěšky nebo jeďte na kole. Takový pohyb vám denně ubere několik tukových buněk, aniž byste měla pocit, že se nutíte do něčeho nepřirozeného.

Tancujte jako o život - tanec vás zbaví nadbytečných kalorií, zapojíte při něm různé svalové skupiny a hlavně vám přinese radost a zábavu. Pusťte si oblíbenou hudbu a tancujte, zpívejte, skákejte. Odvažte se a užívejte si každý pohyb. A pokud se potřebuje pořádně vyřádit, zajděte na zumbu. Je to v poslední době velký hit. Zumba kombinuje zábavné s efektivním – pobavíte se, při tanci si dobijete baterky a také se pěkně zapotíte a ještě uděláte něco pro sebe. Zabrat dostane skutečně celé tělo, zejména pak svalové partie jako je zadek, nohy, ruce, břicho a ten nejdůležitější sval těla, vaše srdce.

Posilujte i u televize - pokud nemáte čas na cvičení a pravidelné posilování, pamatujte, že i málo je lepší než vůbec nic. Využít můžete jakoukoli malou pauzu – při hraní s dětmi, při vaření i při reklamních pauzách v televizi. Každá chvilička cvičení je pro tělo cenným přínosem.

U televize vyzkoušejte cviky na posilování stehenních svalů.

Mezi stehna si dejte polštářek nebo míček (overbal) a stlačujte jej. Vždy napočítejte do deseti a povolte. Několikrát zopakujte. Je to skvělé cvičení na posílení vnitřní strany stehen.

Lehněte si na bok, hlavu položte na spodní ruku nebo si ji můžete také podepřít. Horní nohu natáhněte a zvedejte nad podložku. V nejvyšší pozici podržte nohu na 2–3 vteřiny, a celé opakujte 16krát. Opakujte na druhou nohu.

Cvičte i v kanceláři - i v práci můžete využít pauzu ke cvičení. Do cvičení zapojte svaly paží a hrudníku.

Využít k tomu můžete například láhev s vodou. Seďte ve správné pozici, břicho zatažené, záda rovná, paže směřují dolů podél boků. Lokty držte u pasu a obloukem přitahujte láhev, kterou držíte v ruce směrem k hrudníku. Poté vraťte zpět do výchozí pozice. Ruce vystřídejte a cvičení několikrát opakujte.

K posilování hrudníku si pořiďte míček, nebo můžete tlačit jen dlaněmi proti sobě. Sedněte si do vzpřímené pozice, ramena držte dole, lopatky u sebe, zatáhněte bříško. Postupně oběma rukama stlačujte míček a dbejte, aby se vám nezvedala ramena.

Zacvičte si i s dětmi - cvičení a péče o děti? Jde to dohromady? Je to jednodušší, než si myslíte. Je to v podstatě jeden velký aerobní maratón. Spočítejte si třeba, kolikrát za den dítko zvednete? Příště až jej budete zvedat, vědomě zatáhněte břicho, zpevněte hýždě a mějte rovná záda. Dítě zvedejte z podřepu a zapojte stehenní a hýžďové svaly. Procházky s kočárkem jsou skvělou příležitostí ke spálení dalších kalorií, posílení spodní části těla i břišních svalů. Postupně délku procházek prodlužujte a zrychlete tempo, běhejte nebo zkuste kolečkové brusle.

Má poznámka „ Pokud se při procházce s kočárkem nejezdí na kolečkových bruslích, samotné chození nestačí, protože s kočárkem se většinou jezdí pomalu, podle mého spálené kalorie jsou naprosto v tomto případě minimální…“

Uklízejte za doprovodu hudby - při luxování, vytírání, žehlení či mytí oken se snažte každý pohyb provádět s co největším nasazením, dosáhnete tak maximálního účinku. Nezapomeňte držet břicho zatažené a kolena pokrčená, do každého tahu vysavačem či žehličkou dejte maximum síly a napětí. Pohyby provádějte plynule a silou, záda držte rovně. Možná vám tyto práce půjdou lépe, když si pustíte hudbu. Bylo prokázáno, že hudba zvyšuje výkon a odvádí pocit únavy.

Využijte účinné pomocníky - Kromě pohybu nezapomínejte ani na pečující kosmetiku. Neuděláte chybu, když pomůžete pokožce dodat energii pomocí tělového mléka s koenzymem Q10, svůj boj s celulitidou podpoříte také speciálním gelem a sérem a celkový vzhled vašeho těla můžete vylepšit samoopalovacím přípravkem.

Dodržujte pitný režim - pro krásu a zdraví je nutný dostatečný pitný režim. A to platí pro všechny – mladé i staré. Voda je nezbytná pro fungování celého organismu a také pro krásu. Dehydratovaná pleť rychleji stárne, a pokud chcete odplavit z těla veškeré odpadní látky, které tělo produkuje, je dostatek tekutin nezbytný. Pijte vodu, minerálky, bylinkové čaje i ovocné a zeleninové šťávy.

 Protahujte se a relaxujte - pokud se pustíte do pravidelného cvičení, měly byste vědět, že některé cviky je doporučeno provádět pouze několikrát do týdne, nikoli denně. Svaly potřebují regenerovat, aby mohly zesílit a zpevnit se. Po každém cvičení také myslete na protažení a důkladný strečink. Protažením svaly navíc natáhnete a dodáte jim štíhlý vzhled.

Protahovací cvičení můžete provádět doma, vždy by mělo být uvolněné a příjemné. Strečink a protažení související se cvičením můžete spojit s celkovou relaxací a uvolněním. Zpříjemnit si ji můžete relaxační hudbou, aromaterapií atp., zbavíte se tak stresu a napětí, zklidníte se, dobijete baterky a budete spokojenější. Pravidelná relaxace také oddaluje a zpomaluje stárnutí celého organismu a příznivě ovlivňuje psychiku člověka.

 

 

Úryvky z mého archivu

City vedou nad rozumem        Muy Interesante Madrid 

Proč nejchytřejší dítě ve třídě není nejúspěšnější v životě? Proč se některým lidem otevírají ve společnosti všechny dveře dokořán, zatím jiné stíhají jen pohromy? Proč jedni vyniknou i za nejnepříznivějších okolností a druzí propadnou už při první zkoušce osudu?

Víme jen, že úspěch nezávisí výlučně ani na technické schopnosti řešit problémy, ani na vysokém inteligenčním kvocientu, ba ani na fyzické síle nebo kráse. Podle odborníků se inteligence podílí na úspěchu dokonce jen dvaceti procenty.

Úspěch nespočívá v hlavě, ale v srdci. Vyznat se ve vlastních citech, porozumět pocitům souseda a ovládat své hnutí mysli za určitým cílem, je důležitější, než umět zpaměti násobit trojmístní čísla.

Souhrn těchto zatím opomíjených vlastností nazvali dva američtí psychologové (Peter Salovey a John Mager) emoční inteligencí. Co jsou vlastně emoce: V podstatě jsou to impulsy, které nás pohánějí k určité činnosti. Jsou to programy jednání, které se automaticky dávají do pohybu vlivem určitých vnějších stimulů. Biologové připisují tomuto jevu základní úlohu ve vývoji člověka.

Damasio se zabýval pacienty, kteří měli poškozené spoje mezi limbickým systémem a neocortexem. Dali se sice považovat za stejně inteligentní jako zdraví lidé a uvažovali stejně rychle, ale z jakési skryté příčiny jejich život směřoval k nezdaru, nedokázali se správně rozhodovat, nepoučovali se z chyb a neměli pocit viny.

Můžeme si city vycvičit? Americký autor Daniel Goleman rozeznává pět vlastností, které dohromady emoční inteligenci vytvářejí: schopnost vyznat se ve vlastních citech, schopnost se ovládat, automotivaci, umění rozeznávat city jiných lidí a empatii čili schopnost vžít se do postavení druhého. Všem těmto vlastnostem se lze naučit. Každá emoce zanechává v naší osobnosti stopu, podle Damasia „příchuť“, kterou musíme umět určit a zapamatovat si ji pro příští rozhodování.

Mít vysoký emoční kvocient ovšem neznamená, že budeme celý den nutně veselí, nýbrž že dokážeme udržovat rovnováhu mezi emocemi dobrými a špatnými.

Jak lze těchto nových poznatků využít v praxi? Mnoho odborníků upozorňuje na to, jak na emoční negramotnost doplácí celá společnost. V západním světě, v němž byl význam citové inteligence jakožto intelektuální hodnoty tradičně ignorován, narůstají násilnosti, deprese, špatný prospěch ve školách, rozvody a život na okraji společnosti. Téměř všechny mezinárodní sociologické a psychologické studie označují za příčinu těchto jevů právě nedostatečnou citovou výchovu.

I ve sféře řízení se ukazuje, že větší počet krachů různých podniků nebyl způoben nedostatečnou kvalifikací vedoucích pracovníků, nýbrž nesoulady v mezilidkých vztazích. Nejčastěji se mezi nimi vyskytují chudé pracovní a společenské vztahy, přílišné autoritářství a trvalé konflikty s vedoucími jiných úseků a oddělení. Manažéři se začínají vybírat nikoliv z nejlepších absolventů škol, ale z lidí, kteří se lépe vyznají v mezilidských vztazích.

Emoce a inteligence už nejsou neslučitelné, ba naopak, citová sféra je klíčem k úspěchu osobnosti. Nové vědecké výzkumy ukazují, že vyhrává ten, kdo své city nepotlačuje, ale dokáže je patřičně usměrňovat, což je v životě důležitější než vysoké IQ.

poznámka: V poslední době je proto velmi rozšířený obor pro lidké zdroje. V tomto oboru už je počítáno jak s potřebami zaměstnanců, tak i  s jejich motivací k práci. Jedině tímto způsobem může podnik prosperovat, a z toho mohou profitovat už nejenom vedoucí podniku, ale stejně tak zaměstnanci tím, že od podniku dostávají různé benefity, což se stává právě motivací k podávání dobrých výsledků.

PSYCHOLOG O EMOČNÍ INTELIGENCI

Peter Salovey z Yaleovy univerzity říká, jak bychom mohli definovat emoce: Emoce je mechanismem reakce na nějakou vnější či vnitřní událost.

Má různé aspekty: fyziologický, poznávací, motivační a experimentální,

Jak se tato inteligence projevuje?

Emoce nevyhnutelně ovlivňují formu, jakou řešíme problémy. Regulace citů nám především usnadňuje plánovat do budoucnosti. Pozitivní emoce mohou pozměnit organizaci naší paměti tak, že nám vyvstanou souvislosti mezi myšlenkami, které se dříve zdály rozptýlené, takže si je můžeme snadněji zapamatovat. Dále nás emoce vybavují vypínači, které nám umožňují zaměřit své psychologické systémy na základní potřeby. Například umírněná úzkost pomáhá lépe se soutředit na řešení osobních problémů.

Jakými příznaky se projevuje citová negramotnost?

Člověk, který se nenaučí regulovat emoce, se může nakonec stát otrokem sama sebe. Ti, kdo nedokáži vzít na vědomí pocity svých sousedů, jsou považovány za lidi chladné, nesympatické, a zůstávají izolování. Protispolečensky zaměření jedinci obvykle chorobně využívají duševního stavu ostatních k vlastnímu prospěchu. Společnost, která nepodněcuje emoční inteiigenci, produkuje neuspokojené, nesolidární a odcizené osobnosti.

Co je třeba dále zkoumat?

Nejdůležitější by bylo nalézt metody, jimiž by se daly zjišťovat osoby s vysokým emočním kvocientem a vytvořit jeho stupnice. Také musíme hledat cesty k tomu, aby se změnily společenké a výchovné struktury a aby se učilo tomu, jak emoce ovládat.

 

 

Ça M’INTERESSE, Paříž  – 100+1 -  Z mého archívu

PROROCI

Jejich popularita zasahuje po mnohá staletí celý svět. Pro řadu z nás jsou modelem i i ideálem. Pro jiné aspoň symbolem. Jak proroci žili a čím se stali mesmrtelní. Důvody jejich úspěchu jsou různé, přece však mají jedno společné. Charisma, víru a přesvědčovací schopnosti inspirovali vznik čtyř nejdůležitějších náboženských směrů současnosti. Jejich učení dnes vyznávají přes tři miliardy lidí (1,7 miliarda křesťanů, asi miliarda muslimů, 330 milionů buddhistů a přibližně 20 milionů židů.) Mezi proroky lze rozlišit dva odlišné typy osobnosti. Na jedné straně vůdci náboženští a političtí, k němuž patřil Mojžíš a Mohamed, a na druhé straně vůdci duchovní – Jéžíš a Buddha.

Mojžíš vyznával především právo a společenství. Buddha žil asketicky a hledal klid. Jéžišovou ideou bylo nastolení rovnosti mezi lidmi, solidarita a soucítění. Pro Mohameda bylo vůdčí myšlenkou podrobení se bohu a prozebytismus (přejití z jedné víry na druhou, obrácení na víru – novou). Mojžíž či Mohamed jsou jednoznačně otcovskou postavou, která druhým ukazuje cestu. Utrpení u Jéžíše je přece tak či onak přitomno v životě každého člověka. Byli svým způsobem vyjimeční – všichni konali zázraky, komunikovali přímo s bohem a zárověň to byli „obyčejní“ lidé, smrtelní jako ty, kteří je obklopovali. Společné je jim to, že zpochybnili náboženskou tradici, jež se na území, kde působili, do té doby panovala. Částečně na ní navazovali, částečně ji ovšem přetvářeli. Mojžíš převzal tradici ustanovenou Abrahamem, Buddha navázal na hinduismus. Příchod Ježíše i Mohameda je předpovězen ve Starém zákoně. Hlavním důvodem úspěchu čtyř proroků je však to, že vystoupili vždy ne zcela ojedinělém sociálně-historickém kontextu (souvislost jedné události s druhou).

MOJŽÍŠ – nejstarší – 13. století př.n.l.

Jméno: Moisse ben Amram (z kmene Levi, jeden z potomků Jákobových)

Narozen: kolem roku 1280 př.n.l. v Egyptě

Zemřel: kolem roku 1160 př.n.l. na levém břehu Jordánu

Profese: stavitel a pastevec

Rodinná situace: ženatý, žena Zefora, dva synové.

Měl sestru Mirram a bratra Aaron, jemuž odkázal své poselství.

Zvláštní znamení: údajně koktal

Mojžíšův tivot je následným generacím zprostředkován v knihách Starého zákona, které vznikaly mezi třetím stoletím př.n.l. a prvním stoletím letopočtu našeho. Podle bible se Mojžíš vydal na horu Sinaj, aby od boha přijal desky s deseti přikázáními. Biblické texty jej popisují jako člověka skromného, který si dobře organizoval své záležitosti, ale občas vzplanul a stával se krutým a násilným. Zemřel údajně ve věku 120 let, když svůj lid zanechal před branami Kanaán – země zaslíbené.

JEŽÍŠ

Jméno: Jozue ben Josef

Narozen: v roce 4 až 6 př.n.l.

Zemřel: 3.dubna 33 (datum není doloženo s jistotou) v Jeruzalémě

Profese: tesař v Nazaretu

Rodinná situace: svobodný, bezdětný, měl několik sester a bratrů: Jakub (ukamenován roku 62), Josef, Juda a Šimon Jeruzalémský

Zvláštní znamení: údajně se prohlásil za božího syna

Život Ježíše známe především z křesťanských textů – evangelií a části Starého zákona. Většina těchto textů vznikala od druhé poloviny prvního století n.l., což je několik desetiletí po popisovaných událostech. Osoba Ježíše se je zmiňována i římskými historiky, jako je Tacitus. Jejich vzájemným porovnáním a konfrotací se známými historickými fakty lze vystopovat několik doložitelných skutečností. Narození Ježíše (v židovské rodině) se shoduje s datem úmrtí Herodese, tedy v období kolem roku 4 př.n.l. Zmiňovaná hvězda betlémská je nejspíš nova, která roku čtyři př.n.l. vzplála v souhvězdí Kozoroha.

O Ježíšově životě v prvních třiceti etech, než byl pokřtěn Janem Křtitelem, není mnoho známo. Kolem roku 27 až 28 našeho letopočtu se poprvé projevuje výrazněji. Jeho činnost trvá jeden, možná dva roky (tradičně se hovoří o letech třech).

Bible jej popisuje jako člověka vyjimečného, vůdčí osobnost, která dokázala ostatní zaujmout a zlákat. Byl citlivý k utrpení jiných lidí. Brzy se kolem něj vytvořila skupinka žáků či následovníků. Zdá se však, že mu chyběl smysl pro humor a někdy prudce vzplál hněvem. Židovský náboženský tribunál ho odsoudil za blasfemii – prohlásil se údajně za židovského krále. Před Piláta (římského prokurátora na území Judeji) byl předveden v období mezi lety 26 až 36 n.l.  Byl ukřižován se dvěma zločinci jako rebel.

MOHAMAD

Jméno: Mohamad Ibn Abdullah

Narozen: kolem roku 570 n.l. v Mekce

Zemřel: 632 v Medině

Profese: bohatý obchodník

Rodinná situace: měl osm dětí s první ženou, čtyři chlapce, kteří zemřeli

v dětském věku a čtyři dcery, postupně měl deset žen (známá

Aicha) a dvě konkubíny. Žádný ze synů ho nepřežil.

Zvláštní znamení: V transu získával boží poselství

Je známo, že Mohamad pocházel z mocné rodiny z kmene Kurajšovců, obchodníků z Mekky. V 25 letech se oženil s bohatou vdovou Chadídžou, které bylo již čtyřicet let. Kolem čtyřicátého roku života přicházi na horu Hira u Mekky. Podle tradice se mu zde zjevil archanděl Gabriel, aby mu po dvacet let zvěstoval boží slovo (rozděleno do 114 kapitol tvoří korán). K Mohamadovi přidává skupina žáků: muslimanů. Dostávají se do sporu s obyvateli Mekky, kteří vyznávají polyteismus. Roku 622 Mohamad utíká do Mediny. Tímto rokem začíná islámský kalendář. Po mnohých bitvách a vyjednávání se roku 630 triumfálně navrací do Mekky, následován tisíci učedníků a vyznavačů. Vydává se do svatosvánku Kaaba (v němž je uchováván černý kámen patřící Abrahámovi) a ničí staré modly.

Životopisci jej vyobrazují jako přesvědčivého vůdce, jedinečného vojenského náčelníka. Nevynachávají však ani jeho bohatý citový život. Mohamad vytváří civilní i náboženskou legislativu, která se stává základem nového státu.

BUDHA

Jméno: Siddhártha Gautama

Narozen: 566 př. n.l. (udávána i jiná data) na jihu dnešního Nepálu

Zemřel: 486 př.n.l. v Kusinigaře v Biharu

Rodinná situace: jediný syn vychovávaný po smrti matky tetou, oženil se s Jasodharou a měl s ní jediného syna Rahulu

Zvláštní znamení: prožil 550 předchozích životů

Z historického hlediska je toho o Buddhově životě známo velmi málo. Nejstarší texty o něm pocházejí ze druhého století př.n.l., což je přibližně pět set let po jeho smrti. Jeho rodina je královského původu. Jeho otec (král) jej oženil v 16 letech, bylo třeba zachovat královský rod. Doufal, že tímto činem odvrátí syna od sklonů unikat reálnému životu do snění a meditací. Jenže Siddhártha se života v pohodlí a bohatství vzdal a v devětadvaceti letech odešel od královského dvora.

Legenda vypráví, že po letech hledání duchovní pravdy jednou usnul pod fíkovníkem. Tehdy prý se mu vrátily vzpomínky na minulé životy i poznání smrti a znovuzrození. Jedinou možností, jak zastavit neustálý proces reinkanací, je vést meditativní život v askezi. Takto duše přejde do nirvány – získá nejvyšší klid a vyrovnanost.

Siddhártha se stal Buddhou. Po čtyřicet let přicházel s proroctvími a šíril své učení. Tradice ho popisuje jako člověka mírného a mírumilovného nadaného neobyčejně silným soucítěním. Shromáždil kolem sebe mnohé žáky, kteří vytvořili první buddhistickou komunitu. Buddhismus jako učení se stal populárním až v prvním století n.l.

 

Tento mnou připravený výběr by kdysi uveřejněn  kdysi v Britských listech

Uveřejňuji  ho na tomto webu, protože v mnoha diskuzních fórech  přispěvovatelé neustále vybírají sůry (veše z Koránu) jen takovým způsobem, aby ho účelně co nejvíce očernili. V Koránu lze najít hodně rozporuplných veršů, protože  ten vznikal po celou dobu Mohammedova života, takže si tam každý může najít to, za jakým účelem chce informovat.  Jednostrannost  a nenávist k druhému nábožensví napáchají nesmírné škody,  protože naprosto zkreslují skutečnost.   Proto chci sůry z Koránu ukázat z jiného úhlu pohledu, protože islám skutečně uznává jak křesťanství tak judaismus, jako tzv. nebeská náboženství. Předpokládám tedy, že obyčejní  čeští čtenáři  s touto okolnosti vůbec nejsou seznámeni, protože  rasisticky zaměření lidé a ti, kteří nejsou ochotni přijmout druhé náboženství pro jeho odlišnost,  ho chtějí ukazovat jen v naprosto špatném světle.  O pozitivních prvcích v Koránu jsou o informováni jen ti, kteří se islámským náboženstvím  intenzivně zabývají a Korán studují.  Proto ho dávám k dispozici pro širší veřejnosti.

 Korán - co obsahuje i z křesťanství a judaismu

Podle českého vydání Koránu z roku 1972, který z arabského originálu Al-Qur’án podle různých vydání přeložil, předmluvou a komentářem opatřil Ivan Hrbek.

Korán je už třináct století rozhodující a neodvolatelnou autoritou pro celý islámský věřící svět. Jeho postavení vynikne, srovnáme-li ho s Biblí: jestliže nejstarší a nejmladší části Starého a Nového zákona pocházejí z dob od sebe vzdálených víc než tisíc let a jestliže o rozsahu Bible rozhodovaly synody a církve – takže například katolická se liší počtem kanonických knih od protestantské nebo pravoslavné – Korán se zrodil během asi dvaceti let Muhammadovy kazatelské činnosti a o jeho rozsahu rozhodovala jen spolehlivost paměti a Prorokových druhů. Korán zůstal posledním Slovem a duchovním těžištěm islámu. V Prorokových slovech se odrážejí představy křesťanských sekt, jejichž doménou byla tehdy hlavně sousední Sýrie a Egypt, judaismu, který byl v samém srdci Arábie zastoupen několika židovskými obcemi, gnosticismu, nepochybně zprostředkovaného rovněž křesťanskými sektami, a v nemalé míře i původního arabského pohanství – vždyť Korán například z velké části přímo navazuje na rytmy, obrazy, jazyk předislámské beduínské poezie, a muslimové v něm spatřují - pokud jde o jeho jazyk - nejkrásnější báseň, která kdekoho uchvátí.

Muhammadův život a působení

Podle nezaručených zpráv se Muhammad narodil v roce 570 n. l. v Mekce; pocházel z rodu Hášimovců, nepříliš významné a bohaté větve kmene Kurajšovců. Jeho otec se věnoval obchodu, ale zemřel ještě před Muhammadovým narozením. Po smrti matky se ujal čtyřletého Muhammada jeho děd Abd al-Muttalib, později pak jeho strýc Abú Tálib. Zprávy o jeho dětství a jinošství jsou velmi nespolehlivé a opředené nánosem pozdějších legend, takže ve skutečnosti se ví o tomto období jen velmi málo konkrétního.

Ve svých dvaceti pěti letech vstoupil do služeb zámožné vdovy Chadídži jako obchodní agent a zakrátko potom se s ní oženil. Z tohoto manželství vzešli dva chlapci, kteří zemřeli v raném věku, a čtyři dcery, jež dosáhly dospělosti, avšak kromě nejmladší s z nich, Fátimy, nestala se žádná z nich předmětem zvláštní úcty muslimů. Mekkánské prostředí poskytovalo dosti příležitosti k nabytí širokého rozhledu i ke styku s příslušníky nejrůznějších náboženství a kultur. Jak z těchto vnějších impulsů a z vlastního Muhammadova duchovního a psychického procesu vykrystalizovalo jeho náboženské povědomí a přesvědčení, že je božím poslem, k hlásání nové víry soukmenovcům, zůstane asi navždy nezodpovězeno.

Historie Muhammada a mladého islámu po celý zbytek mekkánské doby (až do roku 622) je historie úporného boje proti opozici; toto období vidělo také zrání a vrcholení Muhammadových náboženských představ a jejich upřesňování v polemice proti odpůrcům. Islám zde nabyl skoro své definitivní podoby, k níž medínské období přidalo jen málo nového. Tváří tvář opozici, jež měla v rukou značné mocenské prostředky, prokázal Muhammad neobyčejnou sílu charakteru, vytrvalost a zásadovost, která se stala inspirací jak jeho tehdejším druhům, tak pozdějším generacím muslimů.

Deset let medínského působení (622 až 632) položilo základy k politicko-sociálnímu uspořádání muslimské obce a v tomto období byly vypracovány hlavní zásady kultu, rodinných a společenských vztahů, práva a různých příkazů a omezení. I když v súrách tohoto období převažují aspekty tohoto druhu, obsahují přesto řadu čistě náboženských témat a další rozpracování teologie a dogmatiky.

Muhammad považoval od samého počátku své učení totožné s tím, jež hlásali staří izraelší proroci, případně Ježíš. Při příchodu do Jathribu očekával, že tamní židovská obec jej přijme s otevřenou náručí jako jednoho ze svých a že jej uzná jako proroka a pokračovatele dřívějších poslů, zejména Mojžíše. Avšak k jeho hořkému zklamání se nic takového nestalo, ba naopak židé začali napadat základy jeho učení, poukazujíce na zjevné rozpory mezi Starým zákonem a Koránem.

K rozchodu s židy nedošlo ihned, po určitou dobu byl qiblou, tj. směrem, jímž se věřící obracejí při modlitbě, Jeruzalém a muslimové dodržovali také židovské svátky a půst. Když se však polemické útoky stávaly prudšími, musil Muhammad změnit svou politiku a začal rozvíjet svou koncepci Abrahamova náboženství; nemohl popřít rozdíly, které existovaly mezi koránskými a starozákonními příběhy a učením, a proto dospěl k závěru, že židé změnili původní Abrahamovo učení a odchýlili se od něho. Abraham se stal představitelem základního a dokonalého monoteistického učení, další proroci byli sesíláni, aby toto náboženství utvrzovali, avšak přes jejich úsilí židé - a později také křesťané - se od něho odchýlili, provedli změny v Písmu svatém a nyní se brání proti pravdě, kterou přináší Muhammad, aby obnovil původní čistotu Abrahamovy víry. Polemika s židy byla ostrá a Muhammad asi v roce 624 dospěl k závěru, že se mu nepodaří odpůrce přesvědčit o správnosti svých názorů a vyvodil z toho důsledky jednak náboženské, jednak politické. Otočil "qiblu" ke Ka'bě, kterou spojil s působením Abrahamovým, zavedl půst v měsíci ramadánu a místo soboty se stal pátek dnem svátečním, spojeným s kázáním a společnou modlitbou v poledne.

Od roku 627 směřovalo proto jeho úsilí k získání arabských kmenů a k podrobení židovských oáz severně od Medíny. Získání kmenů bylo ovšem součástí jeho politky vůči Mekce v tom smyslu, že ji tak izoloval a učinil přístupnější jednání. Nelze na tomto místě vypočítávat všechny výpravy vedené jím samotným nebo jeho vojevůdci, které směřovaly k rozšíření vlivu islámu na celém arabském poloostrově. Všechny byly úspěšné a mnohdy ani nedošlo k boji, neboť muslimy předcházela pověst o jejich nepřemožitelnosti a kmeny dávaly přednost podrobení se před nevyhnutelnou porážkou.

V březnu roku 628 se Muhammad rozhodl vykonat 'umru, tj. Malou pouť, jejímž jádrem jsou kultovní obřady okolo Ka'by. S patnácti sty muslimy se dostal až do blízkosti Mekky, kde byl zastaven Kurajšovci, kteří vyhrožovali, že dojde k bitvě, pokusí-li se muslimové vykonat pouť. Po zdlouhavém jednání byla uzavřena smlouva, v níž bylo stanoveno, že v tomto roce se muslimové vzdálí, avšak v příštím roce Mekkánci na tři dny vyklidí své město, aby muslimové mohli vykonat své poutní obřady. Dále bylo dohodnuto, že obě strany se na deset let vzdají nepřátelství a že bude povoleno kmenům volně navazovat spojenectví s tou či onou stranou; to bylo výhodnější pro Muhammada, jehož moc byla větší a přitažlivější pro beduíny, kteří krátce nato začali přecházet z tábora Mekkánců do tábora muslimů. Smlouva byla velkým diplomatickým úspěchem Muhammadovým, který byl nyní uznán Mekkánci jako rovnocenný partner.

Příštího roku (629) potom podnikl Muhammad podle dohody pouť do Mekky v doprovodu asi dvou tisíc muslimů. Mekkánci, kteří na tři dny opustili město, sledovali z okolních výšin triumfální příchod muslimů, jejich poutní obřady, viděli poprvé i muezzina (byl jím černý propuštěný otrok Bilál) svolávajícího ze střechy Ka'by k motlibě.

V roce 630, kdy část Kurajšovců porušila příměří, Muhammad se vydal na pochod s deseti tisíci muslimy, a když přitáhl k Mekce, několik předáků přijalo islám a uzavřelo smír s Muhammadem. Mekka plně kapitulovala. Muhammad dal ihned zničit všechny modly v Ka'bě, vyžádal si klíč od svatyně a vstoupil do ní, aby se zde pomodlil. Potom klíče vrátil jejich dědičným strážcům, které potvrdil v úřadě stejně jako jiné obřadníky. Ka'ba se svým posvátným územím se nyní stala skutečným střediskem islámu. Muhammad se ukázal velkomyslným ve svém vítězství; jen čtyři Mekkánci byli popraveni, a to za úkladné vraždy, jichž se dříve dopustili.

Muhammad odpustil všem svým úhlavním nepřátelům i těm, kdo bojovali proti němu do poslední chvíle. Jeho velkomyslnost se neminula účinkem, neboť Mekka jej uznala jako proroka božího. Po těchto vítězstvích se začaly do Medíny hrnout delegace kmenů ze všech končin Arábie, aby vzdaly hold Prorokovi, složili přísahu věrnosti a poslušnosti a podřídily se centrální vládě v Medíně. V Medíně se stal z Muhammada především organizátor nové společnosti; jeho cílem bylo roztříštěnou a nejednotnou společnost sjednotit a stmelit, současně však zabránit tomu, aby se nestala výlučnou, nýbrž schopnou integrovat jak kočovníky, tak usedlíky. V průběhu této činnosti se vztahy a situace neustále měnily a bylo nutno je řešit v souladu se společenskou potřebou i s náboženskými ideály.

6. června 632 zemřel v Medině, v domku své nejmilejší ženy 'Á'ši, kde byl také pohřben.

Muhammad je hodnocen především jako člověk, který rozpoznal krizi své společnosti a dovedl nalézt určité řešení, které se ukázalo po stránce náboženské, mravní, sociální i politické úspěšným nejenom pro jeho dobu, nýbrž i do budoucnosti, a nejenom pro Araby, nýbrž i pro řadu jiných národů, které přijaly islám. Položil pevné základy ke světovému názoru, v němž nalezly a nalézají uspokojení stovky miliónů lidí. Byl mužem pevné vůle, cílevědomým, do hloubi duše přesvědčeným o svém poslání, soucitným a laskavým, avšak nesmiřitelným k tomu, co pokládal za bezbožné a nečestné. Přestože se mu dostalo nepatrného vzdělání a ani jeho rozhled nebyl příliš široký, projevil neobyčejné intelektuální schopnosti a kvality, které mu umožnily vyrovnat se s obtížemi, s jakými se málokterý tvůrce nového nábožensví a společnosti setkal. Byl člověkem, u něhož tvůrčí imaginace, spojená s bystrým intelektem, vyvolala v život myšlenky a koncepce reagující na věčné otázky lidské existence a vztahů, a to takovým způsobem, že byl schopen dát miliónům lidí náboženství lepší, než měli dřív, dokud nemohli prohlásit, že není božstva kromě Alláha a Muhammad je posel boží.

Je patrné, že Korán nevznikl najednou, nýbrž že Muhammad v průběhu více než dvaceti let své prorocké činnosti neustále pronášel další a další části, jejichž forma i obsah závisely jak na vnějších okolnostech, tak i na jeho vlastním myšlenkovém vývoji. Další okolností, kterou nutno mít stále v patrnosti, je ústní charakter Koránu, tj. že byl určen především - a to v počáteční fázi - výhradně pro recitaci. K uspořádání Koránu do písemné a knižní formy došlo až po Muhammadově smrti. Muhammad nevytvořil ucelenou teologii, spíše jen vyslovil určité zásadní představy, v nichž emoce, vzniklá z hlubokého náboženského prožitku, převládá nad logikou a systemačností.

• • •

Obrátíme-li se k detailnímu sledování biblických paralel a materiálu v Koránu, zjistíme, že mnohé nebylo převzato přímo z Bible samé, nýbrž spíše z Talmúdu a křesťanských apokryfů:

LXIII   SÚRA 21 PROROCI

49 / 48 A dali jsme již kdysi Mojžíšovi a Árónovi spásné zjevení, osvícení, i bohabojným připomenutí

52 / 51 A darovali jsme již předtím Abrahamovi správné vedení, neboť jsme o něm věděli

71 A zachránili jsme jeho i Lota vedouce je do země, jíž jsme pro lidstvo celé požehnali,

72 A darovali jsme mu Izáka a Jakuba nádavkem a všechny jsme bezúhonnými učinili

76 (A zmiň) se o Noemovi, který již dříve Nás volal, a vyslyšeli jsme jej a zachránili jsme jej i rodinu jeho od pohromy nesmírné

79 A vnukli jsme Šalamounovi pochopení věci té a oběma jsme darovali osvícení a vědění. A donutili jsme hory a ptáky, aby spolu s Davidem Naši pěli chválu. A tak jsme učinili.

81 A Šalamounovi jsme podrobili vítr, jenž jako vichřice na rozkaz jeho duje k zemi, jíž jsme požehnali. A o všech těch věcech My dobře jsme věděli.

83 A zmiň se o Jóbovi, jenž volal k Pánu svému: "Postihlo mne neštěstí, však tys nejslitovnější ze slitovníků!

91 A zmiň se o té, jež panenství své střežila. A vdechli jsme do ní část ducha Svého a učinili jsme z ní i ze syna jejího pro veškeré lidstvo znamení.

LXIV   SÚRA 25 SPÁSNÉ ZJEVENÍ

2 Ten, jehož je králoství na nebesích i na zemi ...

16 / 15 Rci: "Je lepší tohle, či zahrada věčnosti, jež byla bohabojným slíbena a jež pro ně bude odměnou a konečným cílem?"

60 / 59 Ten, jenž nebesa a zemi a vše, co je mezi nimi, v šesti dnech stvořil a pak na trůnu se pevně usadil - to je Milosrdný

64 / 63 Služebníci Milosrdného jsou ti, kdož pokorně chodí po zemi, a když jsou osloveni lidmi pošetilými, odpovídají: "Mír s vámi!"

66 / 65 A kdož hovoří: "Pane náš, odvrať od nás trest pekla, vždyť jeho trest je trýznivý!"

72 A ti, kdož křivě nesvědčí, a když kolem řeči hnusných jdou, míjejí je důstojně...

LXV   SÚRA 17 NOČNÍ CESTA

7 Konáte-li dobro, sami pro sebe tak činíte, a konáte-li špatné, proti sobě tak činíte.

34 / 32 A nepřibližujte se k cizoložství, neboť to ohavnost je i špatná cesta.

39 / 37 A nevykračuj si po zemi troufale, vždyť zemi nemůžeš rozpoltit a nedosáhneš výškou svou hor vrcholku.

63 / 61 A hle, pravili jsme k andělům: "Paněte na zem před Adamem!" I padli všichni kromě Iblíse, jenž řekl: "Mám padnout na zem před tím, jehož jsi z hlíny stvořil?"

106 / 104 A řekli jsme poté dítkám Izraele: "Obývejte tuto zem, a až přijde čas slíbený Hodiny poslední, v houfu vás přivedeme!"

LXVI   SÚRA 27 MRAVENCI

15 A vskutku jsme uštědřili Davidovi a Šalamounovi vědění, takže říkali: "Chvála Bohu, který nás vyznamenal nad mnohé Své služebníky věřící"

16 Šalamoun pak stal se dědicem Davidovým a pravil: "Lidé, byli jsme naučeni řeči ptactva a byli jsme zahrnutí věcí všech hojností. A věru je toto zjevné dobrodiní!".

78   76 A Korán tento vypráví dítkám Izraele většinu z toho, o čem se rozcházejí míněním.

LXVII   SÚRA 18 JESKYNĚ

29 / 30 Ti však, kdož uvěřili a zbožné skutky konali, budou odměněni, a nedopustíme, aby se ztratila odměna těch, kdož dobré činili.

LXX   SÚRA 45 PADNUTÍ NA ZEM

A dali jsme kdysi již dítkám Izraele Písmo, moudrost i proroctví a uštědřili jsme jim jídel výtečných hojnost a nad lidstvem veškerým jsme je vyznamenali.

LXXI   SÚRA 16 VČELY

10 On je ten, jenž z nebe vodu seslal, z níž pro vás jsou nápoje a z níž žijí rostliny, na nichž stáda svá pasete.

11 A z ní vyrůstá vám obilí, olivovníky, palmy datlové a vinná réva i všechny druhy ovoce. A v tom je věru znamení pro lid přemýšlivý.

12 A podmanil vám noc i den, slunce i měsíc a také hvězdy podléhají rozkazu Jeho. A v tom jsou veřu znamení pro lid rozumný.

13 I v tom, co rozsel pro vás na zemi v druzích rozmanitých, je také znamení pro lid přemýšlivý.

LXXII SÚRA 30 BYZANTICI

19 / 20 A patří k Jeho znamením, že stvořil vás z prachu, a hle, když lidstvem jste se stali, po zemi jste rozptýleni.

20 / 21 A patří k Jeho znamením, že vám z vás samých manželky stvořil, abyste u nich klid nalezli, a vložil mezi vás lásku a dobro - a věru jsou v tom znamení pro lidi přemýšlivé.

21 / 22 A patří k jeho znamením stvoření nebes a země i rozličnost jazyků vašich i barev - v tom je věru znamení pro lidstvo veškeré.

22 / 23 A patří k Jeho znamením, že za noci spíte a za dne o část z Jeho přízně usilujete. I v tom je věru znamení pro lid slyšící.

24 / 25 A patří k Jeho znamením, že vám ukazuje blesky pro strach i naději a sesílá z nebe vodu a oživuje jí zemi po smrti její. A v tom je věru namení pro lid chápavý.

24 / 25 A patří k Jeho znamením, že nebesa a země z rozkazu jeho stojí a že potom, až zvoláním vás zavolá ze země, vy ven vyjdete z ní.

25 / 26 A Jemu náleží vše, co na nebesích je i na zemi a všichni jsou Mu pokorně oddáni.

38 / 39 To, co jako lichvu berete, aby to přineslo rozmnožení vzaté z majetku jiných, to nepřinese u Alláha úrok žádný. Však to, co jako almužnu dávate, toužíce po tváři Boží , tak činí ti, jimž odměna bude zdvojnásobena.

LXXXII   SÚRA 10 JONÁŠ

26 / 25 A Bůh zve lidi do příbytku míru a vede po stezce přímé, koho chce.

XCIV   SÚRA 47 MUHAMMAD

40 / 45 A hle, pravili andělé: "Marie, Bůh ti oznamuje zvěst radostnou o Slovu, jež od Něho přichází, jehož jméno je Mesiáš, Jéžís syn Mariin, a bude blahoslavený na tomto i onom světě a též jedním z těch, kdož k Bohu budou přiblíženi."

41 / 46 A bude mluvit s lidmi již v kolébce i jako dospělý a bud patřit mezi bezúhonné.

42 / 47 Pravila: "Pane můj, jak bych mohla mit syna, když se mne smrtelník žádný dosud nedotkl?" Pravil: "Takto Bůh tvoří to, co chce, když o věci nějaké rozhodne, řekne toliko "Staniž se!" a stane se.

43 / 48 A naučí jej Bůh Písmu a Moudrosti a Tóře a Evangeliu.

43 / 49 A byl poslem k dítkám Izraele

44 / 50 A přišel jsem, abych potvrdil pravdivost toho, čeho se vám dostalo přede mnou z Tóry, a aby byla dovolena část z toho, co vám bylo zakázáno.

45 / 52 A když Ježíš pocítil nevíru jejich, pravil: "Kdo budou pomocníky mými na cestě Boží?" I odpověděli Apoštolové: "My pomocníky Božími budeme, my v Boha věříme, a ty podej svědectví, že do vůle Jeho odevzdáni jsme"

58 / 65 Vlastníci písma! Proč se hádáte o Abrahama, když přece Tóra i Evangelium byly seslány až po něm? Což tomu nerozumíte?

78 / 84 Rci: "Uvěřili jsme v Boha i v to, co seslal nám a co seslal Abrahamovi, Ismaelovi, Izákovi, Jakubovi a kmenům, i v to, co bylo dáno Mojžíšovi a Ježíšovi a prorokům od Pána jejich. My nečiníme rozdíl mezi nimi a do vůle Jeho jsme odevzdáni".

 

 

JÓGA A BÁJ

B ylo,nebylo - v šerém dávnověku, kde se vzali, tu se vzali - objevili se na zemi lidé. Tu jedna skupinka - dejme tomu v dnešní Africe,tu jiná skupinka - třeba v dnešní Evropě, onde také na území dnešní Indie. Zkrátka a dobře bylo po naší Zeměkouli rozseto několikero etnických skupin. A každá tato lidská tlupa reagovala po svém na život. Potřebovali se vypořádat s nemocemi i emocemi, vysvětlit si různé přírodní úkazy, sny, proč se někdy při lovu daří a jindy ne…prostě vše,co bezprostředně souvisí se životem- a nějak se s tím vyrovnat.

Protože tito lidé měli odlišné vnitřní i vnější podmínky - reagovali různě. A tak vnikaly rozličné hierarchie hodnot, náhledů na Svět, na způsob jak žít. Vytvářely se různé léčebné metody, šamanství, náboženství, kmeny, rituály….atd.. Každá tato etnická skupina si uspořádala svůj způsob Žití autenticky - tak, jak byla v současné rovině svého bytí schopna, nacházela svoji Cestu.

Příslušníci všech těchto národů a kmenů pozorovali,dávali věci do souvislostí,učili se nejen překonávat nástrahy Života ale i vychutnávat jeho krásy. Spoustu jevů si nedokázali vysvětlit a tak bádali. A když vyřešili základní otázky přežití, začali koumat dál: "Proč jsme tady, odkud jsme se vzali a jaké je naše poslání ? Jak to pochopit a být s tímto Poznáním v harmonii? Proč existuje disharmonie, trápení a nemoci?"

A opět to řešilo každé etnikum po svém. Samozřejmě, protože tehdá nebyla pošta, ani telegrafy, faxy či mobily, nemohly si tyto skupiny sdělovat své zkušenosti, svá poznání a navzájem se tak obohacovat. A tak to po svém řešili lidé na Západě a po svém na Východě.

Tak i na území dnešní Indie žil-byl také jeden národ, jehož členové uchopili shora uvedené svým způsobem. Pojali člověka a jeho Bytí jaksi celostně / dnes se říká holisticky / a to tak,že už od počátku vnímali veškeré dění v lidské bytosti /mentální složku/ a mimo ni /vliv okolního světa/ jako něco, co spolu nerozlučitelně souvisí - a to prosím už několik století před naším letopočtem!

Přišli na to, že člověk vlastním malým Egem /svojí vlastní malou pravdou/ tyto a další faktory od sebe odděluje. Že má tendenci se nadřazovat jak Přírodě, tak i jiným členům svého etnika jen díky tomu, že mu byla dána možnost používat mozek. A že tuto možnost zneužívá-zdánlivě ve svůj prospěch. Ale ono se mu to dříve, nebo později vrací neprospěchem.

Začali věřit zákonu Karmy / příčin a následků/. Došlo jim, že harmonie vzniká tím, že opět spojí své malé Ego /malé Já/, s tím jedním Universálním Egem / velké, prapůvodní Já /, z kterého pocházejí, tak jak dítě ze své matky. Že budou chápat člověka, tedy sebe sama, jako spojení mentální a tělesné složky - a to celé jako kamínek v mozaice Kosmického universálního Já. Zjistili také, že na základě vlastní zkušenosti, jako nejlepšího argumentu, mohou v sobě pěstovat Moudrost a Řád.

A celou tuto filosofii přetavili v určitý systém a vnikla jóga. JÓGA znamená - SPOJENÍ…JEDNOTA.

Fakt je ten, že se dochovaly velmi staré zápisy - Védy a Upanišady - které už několik století před naším letopočtem v podstatě opisují jógu. Mudrc Pataňdžali, který žil pravděpodobně ve třetím až šestém století př.n.l. sestavil jógu do systému tělesných a mentálních technik v osmi stupních a nazval jej Jógasútrou ..Tento systém slouží člověku k tomu, aby ovládl své tělo a myšlenky tak, aby se jeho Já ustálilo ve své skutečné povaze.

Jóga se léty samozřejmě také vyvíjela a vzniklo několikero odvětví jógy, m.j. jóga transponovaná na evropské poměry, tak jak ji publikuje např. André van Lysebeth. Dnes, kdy už není problém komunikace mezi národy, máme možnost přebírat to dobré a moudré od ostatních etnik - tedy i z Východu a tedy i jógu.

V naší společnosti, kde léčíme tělesné i duševní nemoci převážně chemií-t.j prášky, injekcemi…atd., je návrat k přirozeným přírodním metodám ozdravění duše i těla balzámem. A mezi tyto metody patří i JÓGA. Můžete kdykoli zkusit, zda vám nebude také "pasovat do života".

 
 

Z časopisu Rytmus života

Hledám práci, Je mi 50!

Důchodový věk se postupně zvyšuje už od poloviny 90. let a po roce 2030 budeme do penze odcházet v 65 letech. Jenže mnohé firmy dnes nechtěji ani 50leté lidi.

Předčasný důchod není řešením

Podle statistik přišel o místo kvůli věku každý dvacátý člověk starší padesáti let. Ve skupině nad 55 let zažilo tuto diskriminaci dokonce 30% lidí. A novou práci hledají velmi těžko, přitom do důchodu jim zbývá ještě několik let. Kdo může, odejde proto nakonec do předčasného důchodu, což ale není vhodné řešení ani pro zájemce o práci, ani pro státní kasu.

V sousedním Rakousku jsou zaměstnanci starší 55 let „hájeni“ a pokud hrubým způsobem neporuší pracovní povinnosti, z firmy je nemohou propustit.  Všem nad 55 let se také ve výplatě automaticky objeví tzv. „alterszuschlag“ (starobní příplatek). O tom si ale naši zaměstnanci mohou nechat jen zdát. (Má poznámka: v USA nemohou být propuštěni z práce ani senioři, kteří by už třeba několik let měli být v důchodu. Je to pokládáno za diskriminaci, jako jakoukoli jinou. Jsou proto chráněni zákonem.)

Nikde neřeknu, že jste starý/-á

Zatímco mladí lidé získají nové místo nejpozději do jednoho roku, starší spíše rozšiřují řady dlouhodobě nezaměstnaných. Při hledání jim přitom nide neřeknou “Jste pro nás starý!“. Diskriminace kvůli věku probíhá velmi rafinovaně, protože nelze předpokládat, že by padesátiletý uchazeč o práci odpovědel na inzerát typu“ „do mladého kolektivu hledáme“ „rozšiřujeme náš mladý tým“ apod. V případě, že odpoví na standardní inzerát, dozví se obvykle (pokud vůbec), že „nevyhověl požadavkům“ výběrového řízení , nebo že „přijímací řízení už bylo ukončeno“.

Dokázat, že vás firma nepřijala nebo propustila kvůli věku, je ale těžké, protože zaměstnavatelé tento pravý důvod nikdy výslovně neuvedou.

Nebuďte zbytečně sebekritičtí

Výsledky kontrol provedených úřady práce na základě těchto podnětů vypovídají o tom, že se toto diskriminační jednání povede prokázat málokdy. Lidé nad padesát let jsou navíc často zbytečně neprůbojní a nevědí jak se této formě šikany bránit.

Přitom v uplatňování svých práv není nikdo úplně bez pomoci. Stránka www.diskriminace.cz  nabízí obětem diskriminace individuální poradenství.

Kdo vám podá pomocnou ruku

Zajišťuje také mimosoudní metodu řešení sporů i právní pomoc včetně poskytnutí bezplatného zastoupení advokátem v konkrétních případech. Starší zájemci o práci se mohou obrátit taé na Poradnu pro občanství, občanská a lidská práva , která sídlí v Ptaze 2, Ječné ulici 7 (telefon 270 003 288) a domluvit se zde na o

 

 

Autorem článku je MUDr.Ilgner Miroslav

Osud - je nevyhnutelný?

Jak dalece vládne osud slepě a jak dalece prozíravě? Jak dalece má to či ono smysl a jak dalece to nemá? Jak to s tím osudem vlastně je? Co je příčinou nešťastné náhody? Je možné, že se některé věci stávají bezdůvodně?

Cokoli dá ti osud, to snášej, a zvítězíš nad ním. Quidquid erit, superanda omnis fortuna ferendo est......

Vergilius (Aen.V,710)

Svolného osud vede, vzpurného vleče. Ducunt volentem fata, nolentem trahunt......

Seneca (Ep.107,11)

Většina lidí si osud představuje jako vliv mimoosobních a nadosobních sil, nad nimiž nemá žádnou moc. Působí li tyto síly příznivě, cítíme se obšťastněni a více nad tím nepřemýšlíme. Jsou -li ty síly nepříznivé, jsme rozhořčeni nebo smutní. A tak považujeme náš osud (tuto dobrotivou či hrůznou moc a zákonitost), který zakoušíme, za objektivní fakt, který změnit nemůžeme.

Hlavní snahou naší doby jsou opatření, která směřují proti nejistotám osudu. Sám socialismus byl takovou velkou pojistkou, vzpomeňme ale na další pojistky a pojišťovny, které nás provázejí životem. Cílem toho všeho je změnit zásahy osudu a v pozadí těchto snah je lidský strach. Tohoto strachu se zbavíme částečně tím, že převezmeme vlastní zodpovědnost vůči osudu za to, co prožíváme a co se nám děje.

Osud lidí jako celku bude takový, jaký si zasluhují

A.Einstein

Zákon karmy vyzývá člověka, aby se snažil převzít zodpovědnost za svůj osud- to však člověk současnosti odmítá. Lidé si vytvořili a vytvářejí řadu perfektních teorií, která je zbavuje zodpovědnosti a vinu přenášejí jednou na společnost, jindy na zlý osud, genetiku, bakterie, parazity, viry....

Někteří proti tomuto pojetí osudu bojují a snaží se jej překonat a i zlepšit. Tito lidé vnímají, že osud vyrůstá z našeho charakteru, z našeho chtění, cítění a myšlení a že svůj osud si i vytváříme tím, že děláme chyby, sledujeme určité cíle a provádíme určité výkony. A právě v místě střetu těchto dvou osudových tendencí zakoušíme svůj vlastní opravdový osud. Nikdy nemůžeme uniknout určitým objektivním skutečnostem nebo událostem, ale ani je nemůžeme přijmout bez reakce. Z vlastního rozhodnutí se snažíme na ně získat vliv, protože "Kdo se sám změní, ten změní i svět."

Osud si představuji jako klikatou cestu, která vede nahoru a přitom vrcholek hory nevidím , protože je skryt v mlze a mracích. Tuto cestu nahoru můžeme vyšlapat poměrně bezpečně nalepeni na skálu, můžeme ji vyjet autem rychle i pomalu s rozsvícenými i zhasnutými světly, můžeme jít i po kraji cesty přes balvany s rizikem, že se zřítíme ze srázu dolů. Můžeme jít sami, ve dvou i ve skupině, můžeme i někoho nést nebo býti i neseni. Způsob si volíme sami, záleží na našem založení, pohodlnosti, na tom jak rychle chceme být nahoře nebo jak chceme vychutnat okolí. Je na nás, jak jsme obezřetní či jak hodláme riskovat. To je naše svobodná volba a naše částečně ovlivnění svého osudu. To, jestli se na nás seshora vyřítí auto, spadne kámen, uhodí blesk- to nezáleží na nás. A tak je vlastně náš osud v nás a současně i mimo nás.

Osud je do určité míry v našich rukou. Je i na nás, zda se vyhneme omylům a jakou si vybereme cestu. Kdo jsem, co chci a co mohu- toto poznání sama sebe a poznání hranic svých možností je ta jedna část našeho "subjektivního " osudu. Člověk "trpného" založení bude překážky, stavěné v cestu, chápat jako "objektivně dané", zatímco člověk "aktivního"založení bude tyto překážky zdolávat a vtiskne tak svou vůli osudu, co proniká zvenčí.

 

V.Vojtík

Kontinuitu osudu můžeš změnit v diskontinuitu

 

Zde se mi vybavuje příběh A.P. Maresjeva, který ve 2.světové válce byl sestřelen a on těžce zraněn. S umrzlými nohami za krutých podmínek přežil a doplazil se do bezpečí. Po amputaci nohou a osvojení protéz byl po roce opět zařazen do stíhacího leteckého pluku (Příběh opravdového člověka). Jiný na jeho místě by asi umrzl.

Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám.

Konfucius

O charakteru svého osudu rozhodujeme my, záleží to na našich schopnostech, vytrvalosti a odvaze. A nemá-li někdo tyto ctnosti? Pak možná jeho cíle v něm nežijí dosti silně nebo vytknuté úkoly nebere vážně. Každý nese svůj osud jako skrytou vůli v sobě. Mnohé z toho, co se v jeho životě jeví jako utrpení či neštěstí je často ale výsledek jeho chtění. Předem není určeno, co je pro nás negativní určení osudu. Člověk totiž roste se "svými velkými cíli". Když totiž něco skutečně potřebujete a po něčem opravdu toužíte, tak to nejspíše i dostanete.

Někdo argumentuje tím, že utrpení je tu proto, aby člověka zušlechtilo, že smyslem utrpení je napravení toho, co je v člověku špatného. Smyslem trápení má být očištění člověka od jeho povrchnosti a zpyšnění. S tím nemohu souhlasit, to by byl vlastně trest za nějaké provinění, kterého jsem se třeba ani nedopustil. Jiný hledá souvislosti a snaží se najít smysl ve všem, co se děje. Tvrdí, že utrpení má vždy smysl. Proč ale trvat na tom, že absolutně všechno má mít svůj smysl?

Dokážu pochopit, že třeba letecká katastrofa je způsobena tím, že se opotřebovala nějaká součástka, že pilot dostal infarkt, že se do letadla dostala výbušnina. Nedokážu ale pochopit, proč třeba panu XY nezazvonil jeho jinak spolehlivý budík a díky tomu přežil, protože letadlo odletělo bez něj. Někdo by řekl, že to byla Boží vůle. Ale byla to i Boží vůle, že zemřelo 170 lidí? Ne, byla to náhoda. Ano, takové náhody patří do skupiny zel, které jsou na naší vůli nezávislé. Musíme se s nimi naučit žít, musíme je přijmout a smířit se s nimi. My, kteří nejsme tak zataženi do té které konkrétní tragedie si uvědomujeme, že se takové věci stávají, nemají žádného smyslu a musíme je přijmout jako přijímáme zemětřesení, hurikány či zemskou přitažlivost- nic z toho nemůžeme ovlivnit a nejsme za to ani vinni.

A lze ovlivnit náhodu? Jdete po ulici a spadne na vás římsa a pohřbí vás. Žijeme snad ve světle plném nesmyslných náhod? Náhody patří nevyhnutelně k naší existenci. Kdyby se všechno řídilo podle předem stanoveného pořádku, žili bychom mechanicky. Výskyt náhod nás nutí k otázkám a udržuje nás v neklidu. A tak nám připadá ve světě ta úloha, abychom náhodné občas od sebe odvrhli a občas si náhodné přisvojili.

Osud nejsou neúprosné hodiny ani načasovaná bomba, je to ohromný slepý pavouk, který smrtelně kousne toho, kdo se mu příliš přiblíží, je to veliký smrtící hmyz, který ztěžka poletuje a krouží okolo lidských světel. Musíte umět čas od času zhasnout lampu a poskytnout mu tak čas, aby zaletěl jinam.

J.Dutourd

Tím, jak si razíme cestu vlastní silou, dospějeme k poznání skutečnosti, která je více než čistou náhodou. Nechceme-li se zbavit pevné půdy pod nohama, nemůžeme setrvávat v přesvědčení o nesmyslnosti a nespravedlnosti osudu, který vládne v nás nebo nad námi. Každý spíše si má klást otázku: "Co znamená toto osudné dění?", "Co mi tím chce naznačit?" Když už se něco stalo, tak se nesmíme ptát: "Proč já?" "Čím jsem se provinil?" "Proč se to stalo mně?", ale měli bychom se ptát:" Co s tím mám dělat, když už se to stalo a jak to zvládnu?". Ta větší i menší neštěstí, která se nám stávají, nemají žádný smysl sama o sobě, ale nějaký smysl jim můžeme dát my- a to tím svým postojem, který k tomu zaujmeme. Všechno, co se děje na světě nemůžeme ovlivnit, ale můžeme ovlivnit to, jak se k tomu postavíme, aby nás to nesrazilo na kolena a nezničilo.

Jen bytostným se staň, neb svět až pomine, náhoda opadne, však bytost nezhyne

Angel Silesius

 
 

 

 

Autor: Vlastimil Marek

Zázrak lidského hlasu

Podle Indů je lidský hlas nejdokonalejším hudebním nástrojem. Zpěváci a zpěvačky jsou také nejvíce uctíváni. Vědecké výzkumy a nejnovější poznatky o tom, co to je zdraví (a harmonická osobnost) člověka, jak vnímá a slyší, potvrdily opodstatněnost a hlubokou terapeutickou hodnotu obyčejného zpěvu. Lidovky v autobuse na školním výletu, zpěv v hospodě, pod sprchou, to všechno jsou intuitivní pokusy člověka, jeho mysli a těla, využít hudby (zvuku, vibrací tělesných tkání, hlasivek, svalů) a rytmu k rychlé a důkladné relaxaci.

Ukázalo se, že šamané všech dob a končin světa, stejně jako tibetští mniši, indičtí nádajógíni, uměli vědomě léčit zvukem. Ukázalo se, že právě dnes, v době globálního zamoření a znečištění na všech úrovních (morální, rozumové a duchovní, ale i hlukové), je zvuk, hudba, ale i obyčejný lidský hlas, jeho dalekosáhlý vliv na člověka, tím nejlacinějším ale i nejúčinnějším léčebným prostředkem.

Hlasivky jsou patrně nejdokonalejším svalem lidského těla. Dokáží příčně, podélně i vlnovitě kmitat až v desítkách tisíc kmitů za minutu. Ukázalo se, že stav napětí svalů hlasivek je přímo úměrný emočnímu napětí člověka. Když má člověk trému, strach, má stažené hrdlo a především hlasivky, stačí si ale chvilku zazpívat - uvolnit hlasivky - a jde to i téměř neslyšitelným mručením, a člověku je psychicky lépe: uvolní emoční napětí.

Z tohoto hlediska jsou mnohahodinové buddhistické a tibetské obřady, při kterých mniši velmi hlubokými hlasy opakují verše saskrtských manter a svatých písem, pochopitelné: uvolnění hlasivek, tedy i emočních napětí a případných bloků, je dokonalé. Z tohoto hlediska pak dokážeme pochopit neuvěřitelnou čtvrttónovou intonační suverenitu indických zpěváků a zpěvaček i léčebnou schopnost šamanů zklidnit pacienta a v mžiku posílit jeho imunitní systém.

Obliba zpívání ve sboru je zřejmá i dnes, v době masové pasivní konzumace spotřební hudební kulisy. Pokud se lidí nejrůznějších povolání zpívajících ve sboru zeptáte, proč to dělají, většinou odpoví, že je jim ve sboru dobře. Mají pravdu. Postupné uvolnění hlasivek, dechové cvičení (jakým je každý zpěv), ale i vzájemné působení několika desítek lidí na sebe navzájem (někdo je uvolněn dříve a uvolněnost jeho hlasivek se do určité vzdálenosti myotransfericky přenáší okamžitě i na ještě zcela neuvolněné hlasviky sousedů. Jako když pedagog udeří na ladičku a stejné ladičky v rukou žáků se rozezní.

Ukázalo se, že to podobně funguje i pokud se týče celého mozku. Uvolněný dominantní člověk automaticky "uvolní" i ostatní v místnosti. Když pak deset či dvacet lidí ve sboru stojí těsně vedle sebe, všichni stejným tempem nadechují, jejich hlasivky vibrují ve stejných frekvencích, je nabíledni, že psychický efekt je hlubinný a jinými běžnými způsoby nedosažitelný.

Zatímco věda postupně zjišťuje, že vlastně nevíme, jak slyšíme, dnes už (jako v případě akupunktury) známe a můžeme používat praktické způsoby, jak vyladit a zharmonizovat svou mysl a svá těla pouhým zvukem. Tak jako v případě piána nejde o vědu a matematickou přesnost, ale o "temperované ladění" a cit, tak i v oblasti psychohygieny a preventivní psychologie lze s velkým úspěchem používat něco, nad čím "vědě" zůstává rozum stát. Třeba jen "šamanský zpěv", tiché mručení (třeba za jízdy autem nebo vlakem, abychom tak eliminovali negativní vlivy hluku a rychlé změny prostředí ve  vozu, uvolnění hlasivek.

 

 

Zdroj: Kouzelné okamžiky - Brigitte Zieger

Kouzlo slova 

Žijeme ve světě slov. Jejich pomocí se hodně mluví, diskutuje, vysvětluje a chápe. Slovy se snažíme definovat svět a dostat ho do pohybu. Řeč je naším upřednostňovaným prostředkem komunikace. Už jako děti se učíme jmenovat věci. To, co nemá název, co člověk neumí pojmenovat, v jistém smyslu vůbec neexistuje.

Takové zachycení slov a významů coby důkazu určité skutečnosti vede leckdy ke směšným situacím. Člověk, který nevlastní pas, žádné papíry ani rodný list, takříkajíc vůbec neexistuje, i když se po našem světě pohybuje naprosto živý a reálný! Necháváme se hypnotizovat slovy a symboly zaměňujeme za skutečnost.

V bibli se praví, že na začátku bylo slovo - což je zřetelné upozornění na moc slova. Magickou sílu, jež vychází ze slov, si však bohužel neuvědomujeme. Nemyslíme na následky, jaké může přivodit jejich nepromyšlené používání. Jediné osvobozující slovo může rozptýlit pochybnosti a lidi navzájem smířit, nesprávné slovo v nesprávném okamžiku je schopno vyvolat palčivý konflikt. Slova mohou povzbudit, dodat odvahu, pomoci a uklidnit, ale i urazit, zranit, ba až zničit. Mohou inspirovat k velkým činům nebo vyvolat válku. Slovy se uzavírají manželství a udělují tresty smrti, dávají sliby, vyslovují modlitby a deklarují státní smlouvy. Některé společenské oblasti - politika, reklama, literatura a média, nemohou bez síly slova vůbec existovat. Slovy lze lhát, zklamat, manipulovat nebo vyjádřit pravdu. I sama prostá a zdánlivě neškodná slova ANO a NE mohou vyvolat pocit štěstí nebo způsobit tragédii.

Slova často používáme jako zbraně k označení a ohodnocení událostí a lidí. Snad každý někdy zažil, jak je nepříjemné být označen určitými vlastnostmi. Už ve škole se děti kategorizují: milý, tichý, inteligentní, hloupý, nápadný, nadaný atd. V životě dospělých jsme též neustále vystavováni ústním a písemným svědectvím. Mnozí lidé se celý život nedokážou zbavit nálepek, jimiž je kdysi někdo označil.

V každém slově vládnou nějaké obrazy, pocity, myšlenky, předsudky, přesvědčení, zkušenosti, vzpomínky a naděje. Proto tak často spolu debatujeme, přičemž zdánlivě mluvíme o stejné věci. Například slovo "svoboda" znamená pro každého něco jiného: Někdo by se chtěl zbavit své manželky, revolucionář by chtěl osvobodit svou zem od cizí nadvlády, nešťastný člověk by se pravděpodobně chtěl konečně zbavit svých negativních vzorů a zvyků.

"Jistota" může znamenat dobře naplněné bankovní konto, manželství, pevné místo nebo třeba jen střechu nad hlavou. Nábožensky založení lidé vidí absolutní jistotu patrně jen v Bohu.

Myšlení a mluvení jsou jako dvojčata. Je-li myšlení "zajeto" ve starých, vyježděných kolejích, odráží se to i v našich slovech. Proto se asi cítíme při četných projevech politiků nebo jiných veřejných činitelů tak nesví. Jejich slova vnímáme jako lež nebo prostě jako mlácení prázdné slámy. Člověk cítí, zda mluvčí myslí vážně to, co říká.

Slova mohou být otřelá a prázdná, živá, léčivá a osvobozující. Jde o to, abychom s nimi zacházeli vědomě a pečlivě a byli vnímaví k vibracím v nich ukrytých. Někdy se člověk musí odpoutat od všech obsahů a významů.

 

Z mého archivu – výstižný úvod článku převzatý z Britských listů

Ježíš je ve skutečnosti tím, koho hledáte, když sníte o štěstí; on je tím, kdo vás čeká, když vás nic z toho, co naleznete, neuspokojí; on je ta krása, která vás tolik přitahuje; je to on, kdo vás provokuje tou žízní po radikalitě, která vám nedovolí podvolit se kompromisu; je to on, kdo vás pobízí, abyste odložili masky, které činí váš život falešným; je to on, který čte ve vašich srdcích ta nejryzejší rozhodnutí, která by jiní chtěli udusit. Je to Ježíš, který ve vás vzbuzuje touhu učinit váš život něčím obrovským, je to on, kdo ve vás vyvolává vůli jít za ideálem, odmítání průměrnosti, která by vás pohltila; odvahu usilovat s pokorou a vytrvalostí o zlepšení sebe sama i společnosti, aby se stala lidštější a bratrštější. ...
Drazí mladí začínajícího století, řeknete-li Jemu "ano", pak říkáte "ano" každému vašemu vznešenému ideálu. ...
... On vás povede, dá vám sílu, abyste ho denně v každé situaci následovali.

Papež Jan Pavel II.
promluva před vigilií na posledním
Světovém dni mládeže

V lidských právech můžeme vidět parafrázi a aplikaci zlatého evangelijního pravidla:  Všechno, co chcete, aby lidé dělali vám, dělejte i vy jim (srov. Mt 7,12). Toto Pravidlo  bylo známé jak v antickém světě, tak u židů i křesťanů; tvoří tedy
etické jádro, které může sloužit jako univerzální základ morálky.Zdůrazňování národních specifik vytváří nebezpečí přeceňování vlastní identity a vede k nepřátelství a mnohdy i k nenávisti vůči druhým národům. Křesťan by měl
respektovat a tolerovat každého, protože před Bohem jsme si všichni rovni. Začarovaný kruh nepřátelství, nenávisti a zášti lze rozetnout jen obrácením, usmířením a novým začátkem vzájemných vztahů. Jsme zde jen předchodně,
pravý domov u Boha nás teprve čeká. Tím je relativizována národnost i etnická ¨příslušnost.

 

 

Ze 100+1

Tajemství renezanční krásy

Více než dvacet let byla milenkou francouského krále Jindřicha II. Ani v pětašedesáti letech neztratila nic ze své krásy. Diana de Poitiers.

Když se s Dianou setkal francouzský spisovatel Brantôme v roce 1566, bylo ji přes pětašedesát let a za několik měsíců pak zemřela. Přesto byl uchvácen její krásou. Svědčí o ní ostatně i četné portréty, většinou díla Françoise Cloueta i jiné písemné zprávy. Zdá se, že Diana de Potieres dokázala zastavit čas.  Měla prý bílou kůži jemnou a hladkou jeko porcelán. Podle pověsti pila denně bujón obsahující zlato a přísně utajované bylinky a drogy.

Porcelánová bílá kůže nebyla novinkou šestnáctého století, v němž Diana de Poitiers žila. Už v antice byla bílá pokožka součásti kánonu krásy. V Římské říši patřila nezbytně k vznešenému původu. Také v renesanci ji předepisovaly estetické normy krásy. Bílá kůže odlišovala po celá staletí společenskou smetánku od lidí pracujících na poli  a dalších prostých občanů. Křesťanství tento přístup jen utvrdilo a dalo mu nový rozměr. Bílá pokožka byla podle něj projevem čisté bílé duše.

BÍLÁ, BÍLá, BÍLÁ

Aby si dámy z dob Jinřicha II. Udržely pokožku bílou nejen na obličeji, ale i na celém těle, kryly se před sluníčkem dlouhými rukavicemi a samozřejmě slunečníky. Velké dekolty zakrývaly jemné závojové tkaniny a kosmetické krémy. Jinak problém nebyl, protože šatyse nosily dlouhé.

Kosmetika byla nezbytností. Existovaly denní i noční krémy. Svědčí o tom lékařské  i další spisy z té doby. Na den se používala líčidla, která měla tak zvanou pasivní funkci.  Dokonale chránila pokožku před opálením. Aplikovala se přímo na kůži formou rostlinného nebo minerálního pudru. Výsledkem pak ale byla přesušená kůže. Proto se tak jako dnes používaly často podkladové krémy, které obsahovaly olej, a na ně se teprve nanášelo líčidlo. To zakrývalo vrásky, nerovnosti a případné nečistoty pleti a také známky vzrušení, zrudnutí, únavy nebo nemoci. Používání líčidel se popisuje v různé historické literatuře. Rozeznávaly se dokonce různé typy a odstíny líčidel, perlová bělost, španělská bělost, etamínová bělost a podobně.

BĚLÍCÍ  KRÉMY

Bohaté a vznešené dámy ale dávaly přednost skutečně bílé pokožce, která bylá bílá,       i když si na ni nedaly líčídlo. Šlo o aktivní bělící balzámy, které zárověň odstraňovaly drobné nedostatky kůže.  Aplikovaly se v soukromí, nejčastěji na noc, aby působily déle. Jiné se používaly na obličej, jiné na celé tělo. Ze starých záznamů se dočteme, že některé krémy pokožku brousily, jiné ji leštily, čistily, vyhlazovaly. Kůže byla pokládána za materiál, s kterým lze pracovat, měnit jeho barvu i texturu.

Hranice mezi líčidly a bělícími prostředky nebyla zcela důsledná. Často dámy používaly     i na den bělící prostředky a na ně líčidlo. I samotné pudry někdy obsahovaly bělidlo.
 

BĚlOBA OLOVNATÁ

Už v antice se kromě rostlinných přípravků používaly k bělení pokožky kovy, nejčastěji běloba olovnatá, která byla nejúčinnější. V šestnáctém století se dovážela z Benátek, později se začala vyrábět v Anglii a v Nizozemsku.  Nejprve se prodávala v kořenářstvích ve formě malých pyramid nebo homolí zabalených do bělostného papíru, který měl zdůraznit bělící účinky této látky. Vzápětí se stala velmi oblíbenou surovinou, kterou široce používali lékárníci i výrobci kosmetických mastí.

Nikdo si v té době neuvědomoval, o jak nebezpečnou látku jde. Až v druhé polovině osmnáctého století si někteří lékaři spojili chorobné příznaky dělníků pracujících v dolech na olovo a příznaky malírů pracujících s bělobou olovnatou a žen, které použivaly bělící kosmetické prostředky. Tyto příznaky jou dnes známé jako saturnizmus podle staré alchymistické tradice, která spojovala olovo s planetou Saturn. Od roku 1776 se francouzská Královská lékařská společnost marně snažila tyto prostředky zakázat. 

Současně existovaly i jiné prostředky k bělení vyráběné chemicky. Paracelsus (1493 – 1541) a jeho následníci používali k výrobě těchto látek nově objevenou destilaci. Často se používalo zlato, stříbro, bismut a zejména rtuť, která si svým následky příliš nezadá s olovem. V té době její spotřeba prudce roste. Je jediným kovem, který se ochotně slučuje s drahými kovy dováženými dováženými do Evropy z nově objeveného amerického kontinentu.

DIANINO TAJEMSTVÍ

Jak naznačil už Brantôme, užívala Diana denně bujón obsahující zlato a jiné utajené prostředky. Zlato bylo běžnou součástí kosmetiky vyšších vrstev stejně jako stříbro a rozemleté drahé kameny. Vyrobu těchto prostředků často obestíraly magické rituály.

Od konce šestnáctého století se začínají objevovat kritické hlasy, které upozorňují na nebezpečí rtuti a dalších kovů v kosmetice. Z vedlejších účinků zmiňují vypadávání vlasů, ničení zubní skloviny, bolesti očí, nevolnosti a dokonce mozkové příhody.

Prostředky k bělení pokožky se však vyžadovaly a používaly stále i v sedmnáctém století. Naopak poptávka po nich vzrostla. Tyranie bílé neustupovala.

Teprve se změnou společenských podmínek se měnila velmi zvolna i esteticka kritéria     a bělostná kůže ztrácela postupně svůj význam a přitažlivost.

A tajemství Diany? Podle lékaře a hygienika Paula Lacroixe, který tajemství krásy a zdraví  Diany de Poitiers podrobně zkoumal, mohla částečně k její kráse přispět voda léčivých pramenů, kterou si Diana údajně dávala dovážet až z Maďarska. A ke koupelím užívala dešťovou vodu. Tehdy ovšem ješte nebyly dnešní kyselé deště plné škodlivin.

                                                                                                                     (sei)

Můj komentář:  Dnes platí rozdílná kritéria pro krásu, závisící na barvě pokožky.  Ženy, hlavně Evropanky, které mají od přírody bílou pleť, touží přes léto získat co nejvíce opálenou pokožku.  Oproti tomu  ženy například na Středním východě nejsou naopak spokojené se svou zděděnou tmavší pletí, a proto se vyloženě vyhýbají  přímému slunci,  pro ně je zase  žádoucí bledší pleť. To ovšem to není zdravé,  protože se tak připravují  o tvorbu vitaminu D, který je nepostradatelný  hlavně pro zdravé kosti,  ale chrání i před rakovinou.  Evropanky naopak nejsou spokojené se svou bílou pletí a snaží se proto o dovolené u moře nachytat co nejvíce bronzu. Pokud nemají možnost se přiměřeně opalovat během jara a léta a i podzimu,  a chtějí získat opálení  jen při čtrnáctidenní dovolené tak, že se doslova opékají na slunci od rána do pozdního odpoledne, to je vyloženě hazardování. Jen přiměřené opalování  je velmi zdravé. (V rubrice Zdravotní témata  je na toto téma článek: „ Proč je kratší slunění zdravé“.)

Při hledání určitého slova v slovníku cizich slov mě čirou náhodou zaujalo slovo  helioterapie –  léčba slunečními paprsky.  Nedávno  jsem viděla  v TV pořad o biorytmech, kde hovořili o velmi dobré zkušenosti s touto léčbou.  Pokud starší lidé jsou pravidelně vystavováníi slunečním paprskům a dostatečnému světlu,  cítí se lépe  a jsou zdravější. Dokonce i ti staří lidé, kteří trpí Alzheimerovu chorobu, se při pravidelném vystavení slunci a světlu zlepší natolik, že u nich mohou být vysazeny léky.  V jiném programu psychiatr poukázal na to, že v zemích kde je dostatek slunce, lidé trpí méně depresemi. Všeobecně je známé, že obyvatelé evropských severních zemí, přestože jsou dobře materiálně i zdravotně zabezpečeni, trpí často depresemi právě z nedostatku slunečního světla.  

Je potřeba mít na paměti  velmi  dobré úsloví, že všeho moc škodí:  To platí i při slunění anebo naopak při naprostém vyhýbání se slunci. Nejlepší je právě ta střední cesta, přiměřené slunění je nejen velmi příjemné a pohodové, ale také zdravé  (tvorba vitaminu D v kůži,  zlepšení imunity a nálady). Když  sluníčko hřeje slabě,  dobu slunění prodlužujeme, čím více pálí dobu zkracujeme, Sluníme se jen do doby, kdy je to pro nás příjemné. Podle intenzity záření od 15 až do max. 30 minut je dostačující.  Rozhodně je lepší slunit se pravidelněji, ale kratší dobu, než jen nárazově a  setrvávat na slunci po dlouhý čas.  Při slunění nedoporučují používat tmavé brýle,  které nás připraví o užitečné světlo. Normální brýle (nejlépe užší) zabrání pronikání slunečních paprsků do očí.  Při opalování pochopitelně není žádoucí se dívat přímo do slunce, v tom případě je lepší mít oči zavřené, neboť slunce poškozuje zrak.

 

 

100+1 Zajímavost

ŽENY V AKCI

Během několika příštích měsíců či už jen týdnů se v USA ženy stanou hlavní pracovní silou. Překročí hranici 50 procent. Není to nic zvláštního. Ve světě pracuje stále více žen a ve vyspělých evropských zemích a v USA zastávají i profesionálně náročné vedoucí funkce.
Jde o největší společenskou změnu za poslední půlstoletí. Ještě v minulé generaci byly odpovědné pozice pro ženy prakticky nedosažitelné. V řadě zemí ještě stále jsou – v některých arabských zemích, v řadě východoevropských zemí a kupodivu i v Japonsku. Top pozice přímo ve vedení společností jsou pro ženy téměř nedobytné dodnes a všude. V USA zaujímají ženy jen dvě procenta těchto vedoucích míst, ve Velké Británii pět procent. Navíc i pokud se do této pozice dostanou, jsou méně placené než muži.
DŮSLEDKY ZMĚN
Zaměstnanost přinesla ženám ekonomickou nezávislost a obvykle i zlepšení ekonomické situace rodiny. V některých případech, zejména tam, kde jde nejen o dva příjmy, ale o dvoukariérové manželství, někdy doplácejí na situaci děti. Masivní nástup žen do zaměstnání byl typický pro posledních padesát let a podle sociologů v dalších desetiletích bude třeba řešit společenské důsledky těchto změn.
Podle Hillary Clintonové, která loni kandidovala na funkci prezidentky USA, osmnáct milionů hlasů, které dostala v primárkách, představuje osmnáct milionů prasklin v pomyslném skleněném stropě, který podle ní omezuje možnosti amerických žen.
VZDĚLÁNÍ NENÍ VŠE
V současné době ženy dostávají 60 procent univerzitních diplomů udělených v Evropě a v USA. Pokud jde o vzdělání, mají tedy nad muži jasnou převahu. Přesto jsou na tom hůř. Do top pozice se snáze dostane muž, i když má třeba horší kvalifikaci než žena. To se výrazně projevuje zejména v Japonsku a v Itálii, ale i v řadě dalších zemí. Na střední vedoucí pozice se tam ženy dostanou jen ztěžka a vrcholný management je zcela mimo jejich dosah.
VLIV NA DĚTI
Nejnovější průzkumy ukazují, že vůbec nemusí jít o diskriminaci. I když má žena potřebné vzdělání, přerušení zaměstnání kvůli mateřské dovolené ji zcela vyřadí ze soutěže. Ztratí roky i praxi. Výsledek? Ve Švýcarsku je například čtyřicet procent žen v manažerských pozicích bezdětných. Jiné odkládají mateřství, jak nejdál to jde, aby si zajistily pracovní pozici, kterou pak obvykle stejně ztratí. Výsledek? Po porodu se raději co nejdříve vracejí do práce, dítěti zajistí chůvu a samy s ním tráví vzhledem k nabitému pracovnímu dni poměrně málo času.
V amerických průzkumech 74 procent rodičů přiznalo, že nemají na děti dost času, v Británii je to 60 procent. Jednotlivé země přijímají různá řešení. Jedním je tříletá placená mateřská dovolená, která kariéru ženy spolehlivě zabrzdí. V USA je situace jiná, žádná placená mateřská dovolená donutí ženu rychle se vrátit do práce.
JASNÝ TREND
Trend k vyšší zaměstnanosti žen a také k jejich lepším pracovním pozicím se zdá být stálý. Z nově vytvořených osmi milionů míst v zemích EU jich ženy obsadily šest milionů. V roce 2011 bude na amerických univerzitách studovat o 2,6 milionu více dívek než mužů. Ženy začínají být také vyhledávány lovci hlav či talentů, což se ještě před několika lety zdálo být nemožné. Podle statistických údajů lepší využívání schopností žen a jejich zaměstnávání na patřičných pozicích může zvednout hrubý národní produkt v Itálii o více než 20 procent, o 19 procent ve Španělsku, o 16 v Japonsku, o devět procent v USA a ve Francii a o osm procent ve Velké Británii.
Zhruba 90 procent německých a švédských společností umožňuje manažerkám flexibilní pracovní dobu a možnost pracovat doma. Jak ukazuje vývoj, bohatě se to vyplatí. Někde se zavádí devítidenní pracovní týden s dlouhým víkendem, jinde práce doma. Prudce roste i počet společností zakládaných a vlastněných ženami. V USA jich bylo v posledních deseti letech založeno dvakrát více než společností, které patří mužům.
Problémy na vyšší úrovni se řeší, podstatně hůř jsou na tom zaměstnané matky se středním nebo nižším vzděláním. Na chůvu nemají a pohyblivou pracovní dobu rovněž ne. V milionech rodin tak děti skutečně trpí nedostatečnou péčí a je jasné, že důsledky těchto společenských změn se budou řešit další desetiletí.

 

 

Beate Albrich

Několik slov o vztahu umění a terapie

Už v dávné minulosti najdeme příklady propojení umění a léčby. K dosažení duševního a tělesného blaha člověk tvořil a obklopoval se uměleckými díly všeho druhu. Povolání kouzelníka, kněze, léčitele a umělce splývala. V raném paleolitu se setkáváme s plastikami zvířat a žen  (Venuše), rovněž s tanečními maskami (aurignacien a magaléniem) jež sloužily ke kouzelnickým rituálům. Amulety, talismany, fetiše a masky byly prvními umělecky ztvárněnými objekty, jež člověku přinášely pokoj  a uzdravení. Umělec vytvářel magické kresby, aby probudil uzdravující síly.

Tvorba obrazu a napodobování je činnost vlastní pouze člověku – tímto způsobem lidstvo promítá do života vniřní a vnější obrazy.

Po tisíciletí a vkaždé epoše člověk využíval mocnou sílu umění. Ať už člo o pohřebiště, chrámová zařízení, lázně, baziliky, poutní kostely či oltáře, stavitelé vždy brali v potaz sílu uměleckých děl. Umění jako terapie je tedy známo dlouhou dobu. Ještě dnes vychází z uměleckých děl minulosti léčivá síla. Putujeme k různým kulturním památkám naší historie a necháváme je na sebe působit. V našem století vědecké medicíny byl pojem „léčitelství“, zahrnující ducha i duši opomíjen. Díky pokroku v přírodovědě a technice byl pojem „duševní zdraví“ ponechán stranou. Lékař nabízející „zdravotní výkony“ se soustředí především na bilogickou stránku člověka. Opětné objevování psychosomatických souvislostí v nemoci má dle mého názoru největší význam. Umění jako terapie je vynikajícím prostředkem harmonizace tělesného a duševního života,

Léčebný účinek umění řada umělců vnímá z pozice tvůrce i diváka.

 

 

100+1 Zajímavost

PARTNERSKÉ VZTAHY

Co si dnešní psychologové myslí o kvalitním vztahu? Má-li vydržet, neměl by být založen na příkazech, co ten druhý nesmí či musí. Zaměřit se na pozitiva místo na zákazy.
K základním radám dřív například patřilo: nebuď tvrdohlavý, nebuď hádavý, nemačkej zubní pastu zprostředka tuby, nenechávej zdvižené záchodové sedátko, nekoukej po jiných, nebuď nevěrný či nevěrná a spoustu dalších ne. Psychologové radí: neposlouchejte takové rady. Místo abyste úzkostlivě dodržovali, co dělat nemáte, snažte se do vztahu zabudovat co nejvíce pozitivních momentů a rozvíjet je.
Pozitivní přístup mění perspektivy. Zatímco zákazy člověka omezují a uzemňují, pozitivní snahy vytvářejí dobré pocity, zvyšují kreativitu, zlepšují vzájemnou komunikaci partnerů a mají spoustu dalších výhod. Vnášejí humor a nadhled do řešení problémů a umožňují vidět různá řešení a možnosti. Je třeba využít i nejmenší pozitivní náznaky, chytit se jich a rozvinout je. Už jen to, že si pár vytyčí nějakou pozitivní perspektivu, zlepší tím vzájemný vztah a mnohdy to vede k řadě šťastně prožitých chvílí.
Co k těmto pozitivně orientovaným vztahům patří? Psychologové v tom mají v podstatě jasno a zformulovali to do několika bodů:

1. Děkujte partnerovi či partnerce za všechno i několikrát denně a hlavně buďte opravdu vděční. Děkujte partnerce za dobrý oběd, vyžehlenou košili, ženy za to, že partner pomůže s nákupem, přivede děti ze školky nebo vás pozve na večeři. Hezký dárek jako dík a pozornost lze jen doporučit.
A jak by takový dík měl vypadat? I to je umění. Rozhodně ne takto: Děkuji za oběd, měl jsem hrozný hlad. Díky by se měly soustředit na partnera a zdůraznit, jaký je vynikající. Například: Oběd byl výborný. Jsi opravdu fantastická kuchařka. Pohlazení či políbení by mělo následovat. Průzkumy ovšem ukazují, že přesně tohoto typu díků se v praxi málokdo dočká, a už vůbec ne každý den, ať už jde o partnera či partnerku. Přesto podle psychologů právě tento způsob stmeluje vztahy víc než cokoliv jiného.

2. Pěstujte ve vztahu humor a hravost. Pokud se soustředíte jen na vážné věci, zaměstnání, problémy s dětmi, s tchyní či kolegy, vztah se začne dusit. Užívejte v soukromí pro partnera hravé přezdívky, dělejte si legraci, ale vždy ze sebe, ne z partnera či partnerky, a neváhejte ani nasadit šaškovský výraz, vyprávíte-li s humorem o něčem, co se vám příliš nepovedlo.

3. Od partnera očekáváme, že nás podrží ve zlých dobách. Podle psychologů je ale daleko důležitější, jak partneři reagují na úspěch toho druhého. Když se mu dostane ocenění v práci, uspěl u nějakých zkoušek, odevzdal dílo, které celé okolí chválí. V takovém případě spousta komplimentů a uznání by měla být samozřejmostí. Nechat partnera široce vyprávět o tom, jak to vše dokázal, co tomu řekl šéf, kamarádi, kolegové v práci. Je třeba chválit a chválit. Ať jde o partnera nebo o partnerku. Nejen muži i ženy chtějí slyšet chválu a ocenění. Pokud partner v této situaci dokáže správně reagovat, získává z toho pro vztah obrovský kapitál. Jedna z nejhorších variant pro vztah je komentář ve stylu: To je fantastické, ale prosím tě vyluxuj, dojdi pro děti atd. V takovém případě je logickou reakcí partnera jít si popovídat o svém úspěchu s někým jiným, kdo ho ocenit dokáže.

4. Idealizujte si svého partnera. Bude se vám lépe chválit, pokud sami sebe přesvědčíte, že takový je. Podle průzkumů patří k nejšťastnějším a nejstabilnějším ty páry, kde si partner partnerku cení výš než sebe a partnerka si zase cení partnera výše než sebe. Pokud s tím máte problém, začněte dobré vlastnosti svého partnera usilovně hledat a poté je začněte brát jako fakt, který existuje. Prostě hledejte, pátrejte a třeba si je i pište. A věřte tomu, co nahledáte.
5. Překvapujte neustále partnera či partnerku něčím novým. Překvapte vstupenkami do divadla, kina, výletem. Překvapte partnera novým účesem a ten by měl zaznamenat, že jste byla u kadeřníka a že vám to sluší. Pochvalte mu kombinaci kravaty a obleku, snažte se neustále objevovat i drobné změny a hovořit o nich, samozřejmě pochvalně. Asi nejhorší jsou konstatování typu: Nejsou ti ty kalhoty malé? Evidentně si zase ztloustnul. Pak už situaci nespraví ani návrh, ať si koupí nějaké krásné nové. Totéž platí i v případě ženy.

6. Podpora partnera, který je v úzkých, by měla být neviditelná. Proč? Na rozdíl od širokého komentování úspěchu není vhodné mu při problémech vařit oblíbené jídlo nebo ho litovat. Zvlášť muži být litovaní nechtějí. Může to u nich vyvolat pocit závislosti či vděčnosti a to do správného vztahu nepatří. Dobrá rada: naplňte spíš nenápadně chladničku jeho nebo jejím oblíbeným pitím a řekněte dětem, ať hovoří jen o dobrých zprávách. Nenápadná podpora je ta nejlepší.

7.. Sex je pro dobrý partnerský vztah nenahraditelný, ale své vykonají i něžná gesta, pohlazení či polibky. Jak zjistili psychologové, i tato malá něžná gesta zvyšují hladinu hormonu oxitocynu, který snižuje krevní tlak a odstraňuje stres.

8. Poslední, ale neméně důležitá rada: pečujte o sebe, jako byste měli partnera potkat poprvé a chtěli se předvést v nejlepším světle.
Co z toho všeho vyplývá? Nejdůležitější je být pozitivně naladěn a neustále si uvědomovat, že partnerský vztah není nic daného, co má člověk jisté nastálo. Pěstovat ho a rozvíjet dá práci, ale nesmí to být úmorná námaha. Je třeba přistupovat k tomu hravě a s humorem a být z toho sám šťastný. Že je to nemožné? Psychologové ale tvrdí, že je to jediná možná cesta, jak vztah nezničit, ale rozvíjet. Může vést k oboustranné spokojenosti a někdy i ke štěstí

 

 

Britské listy

Monitor Jana Paula:

Lidská bytost nesmí zemřít psychicky dříve než fyzicky

Odvezou nás rychle moderní auta záchranné služby, aby nás vložila v náruč baziliščí přetvářky frustrovaných zdravotníků. To je jedna z nadsázek a fabulací knihy Mezi životem a smrtí , kterou píši na základě osobních zkušeností. Vyjde letos na jaře, proč neudělat malou „reklamu“ tématu, o které v naší společnosti nikdo nestojí? Nestojí, a přesto končí většina umírajících v nemocnici a jejich blízcí, pokud se vůbec zajímají o svého příbuzného, narážejí na byrokratický systém, na zákazy a příkazy, na strach a mlčení.

 

Ne vždy, ale poznal jsem i lékaře citlivé, komunikativní, empatické, shovívavé k předpisům, pokud to bylo možné a ochotné převzít osobní odpovědnost. Bohužel příběh paní Marie Kopcové je standard (viz článek níže), smutná skutečnost, zneklidňující obraz toho, co se děje se starými lidmi v nemocnicích - a situace je mnohdy ještě horší. A emoce? Je snad umírající člověk automat, který dosluhuje, stroj, který se jenom zastaví? Co jiného než emoce mezi sebou cítí ti, kteří se mají rádi a jimž osud blízkého není lhostejný? Neumírá jen starý člověk, umírá s ním celý jeho život, vše, co žil, kým byl, co druhým předal.

Umírá v něm všechen jeho čas, dětství, mládí, prožité bolesti i radosti - a pro většinu z nich je kontakt s blízkými největším štěstím, nejsilnější oporou na prahu smrti, na cestě pro člověka nejtěžší, neboť člověk nemůže jen dobře žít, musí také dobře zemřít. Důstojně, pokud možno mezi svými, připraven a smířen se sebou i s ostatními - a měl by umírat nerušeně, aby se mohl soustředit na svůj nejdůležitější úkol. Celý život se k němu chystá, pomalu, s chybami a omyly, bojí se i nebojí a dozrává jako ovoce, aby ulehl na lůžko smrti statečně, až přijde jeho čas, protože duše těchto lidí ještě putují k Bohu.

A pak musí do nemocnice a skončí osamoceně za plentou, protože blízcí zrovna nemají čas, lékaři mají plno práce a ti, kteří by s ním rádi sdíleli poslední cestu, stojí bezmocně venku, protože je právě epidemie chřipky. A umírající je lapen, nezájmem okolí, v cizotě, hluku přístrojů a tikotu budíků, které vytrvale předou věčný chod, zatímco dny, hodiny a minuty živého člověka jsou už sečteny. Lidská bytost nesmí zemřít dříve psychicky, než fyzicky, co ví o této bídě umírání společnost venku, za zdmi nemocnice, kde nablýskaný život pulsuje plnými doušky a ten nepředstíraný skomírá kdesi v ústraní?

Co o ní vědí lékaři a příbuzní, všichni, kteří mohli a neudělali, uvězněni v předpisech, ve strachu a mlčení? Přešlapují, doufají a čekají, zatímco člověk za plentou hledí vytřeštěně do bílého stropu nad sebou a je už dávno mrtev. Co vědí o tom, že umírající člověk je stále žijící člověk, že kóma není smrt, ale jen stav přechodu, azyl, v němž musí vykonat hlubokou vnitřní práci? Co vědí o tom, že umírající komunikuje do posledního výdechu, pouze jinak, než jsme zvyklí? Mnozí vědí, tuší, cítí, a přesto nedbají. Mnozí utečou, aby v bezpečí vyčkali telefonu a hlasu, který jim zopakuje tisíckrát omletou větu : je nám líto, váš blízký zemřel.

Dotrpěl, chce se mi říci, ráno přijdou zřízenci, zapnou ho do černého pytle a odvezou do chladícího kontejneru. Pravda o nás je umírání našich spoluobčanů - a každý si jednou vzpomene, až nastoupí svoji vlastní cestu, až za ním zavřou dveře, až mu kdosi cosi strčí do úst a bude slyšet úplně jiné hlasy než ty, které měl rád. Institucionalizovaná smrt, humánní prodlužování života stále sofistikovanější medicínou na jedné straně, na straně druhé často nehumánní prodlužování zbytečného utrpení. Máme nové metody, postupy a vybavení, modernější přístroje, nástroje i technologie, ale kde je člověk? Kam se nám ztratil?

V běžné rutinní práci pohřebních zřízenců, ve stovkách hodin strávených stejnými úkony, v tisících věnců, pronesených slovech, hektolitrech slz, v lidských tělech, převážených v rakvi na určené místo a někdy ani to ne. Pohladit v nemocnici „cizího“ umírajícího člověka znamená vyfasovat nálepku devianta a zákaz přístupu na oddělení. A co Bůh, sestřičko, který mi poručil vykonat bližnímu svému tuto službu? Jaký Bůh pane, u nás v nemocnici žádného nemáme, zde platí pravidla jiná a Vy porušujete soukromí pacienta! Sestři, ten člověk umírá a nikdo u něj není! To není Vaše starost, my víme, co máme dělat.

A věděli jindy i jiní zdravotníci v okamžiku, kdy jsem se rozhodl vzít svoji matku (též ročník 1918) zemřít domů. Hodiny a hodiny jsem se topil v byrokratických příkazech, narážel na hloupost, podepisoval a vyjednával. Vědí, co se sluší a patří, čekají na lékaře, u převozu musí být v sanitce lékař, tak zní objednávka nemocnice a zaplatím za něho dva tisíce korun. Aha, jde o peníze. Znovu vysvětluji, lékaře nepotřebuji, jde o špatnou objednávku, jsem syn, já budu platit fakturu za převoz a chci mámu rychle dostat domů. Hloupost lepkavá jako moje košile, hloupost dusivá, ulpívající všude, kde člověk očekává rozum.

Opět neodbytně odmítám lékaře a znovu slyším stejně neodbytný argument: Co kdyby se mamince v sanitce něco stalo? Sním, nebo bdím? Cožpak představení neskončilo, když už v hledišti nikdo netleská? Milá paní, moje maminka právě umírá, víte, to je taková ta věc, která se přihodí jen jednou za život a po níž už člověk nebude - a co by se jí v sanitce asi mohlo stát horšího? A pokud byste vy měla zemřít v sanitce, jistě budete raději umírat s vědomím, že je na blízku váš syn a nikoliv pan lékař! Mlčí. No vidíte a bude se mnou lékař doma? Nebude - a kdo jiný mámu od lékaře převezme a kdo jiný s ní dál zůstane až do konce?

Nevím jak skončil příběh paní Marie Kopcové a jejích oddaných synů, ten náš skončil šťastně, když máma v kruhu blízkých naposledy vydechla. Zabývám se otázkami institucionalizované smrti již dlouho - a došel jsem k poznání, že za mnohé můžeme my sami. Lékaři nejsou bozi, ke kterým bychom měli spásně vzhlížet, mohou ve své podstatě velmi málo, ale i mnoho zázračného, avšak jsme to my, kdo je musí přimět odpovídat na nepříjemné otázky, vysvětlovat nic neříkající odborné termíny. Musíme ale napřed přijmout smrt jako součást života, abychom neměli strach a nestali se rukojmími stejně vystrašených zdravotníků.

Aby náš blízký neskončil nakonec v síti falešných nadějí za nemocniční plentou, protože lékaři si do poslední chvíle nechávají otevřená vrátka. Málokdo z nich řekne příbuzným, že pacient umírá - a pokud chtějí, mohou si ho ještě vzít domů. Jaký paradox, v představě většinové společnosti je špitál nejbezpečnější místo na světě. Každý, kdo chce umírajícího vzít domů, činí úplný opak, většina lidí své blízké v tomto stavu do nemocnice přiváží. Jenže už není třeba přelévat umírajícího litry infuzních roztoků a vystavovat psychickému strádání. Zbavme se iluze, že umírající musí být do poslední chvíle v péči profesionálů. To nám přeji.

 

Britské listy – Petr Kopec

Vedení Fakultní nemocnice v Ostravě znemožňovalo synům přístup k umírající matce

Moje matka Marie Kopcová (nar. 1918) vychovala čtyři syny, včetně mě, a to péčí tak zvaně v domácnosti, což znamená, že z nás v době polofašistických „makarenkovských“ teorií o „studeném odchovu“ apod. udělala skutečné lidi, a my jsme se tak měli možnost vyhnout se v naší generaci téměř celosvětové pandemii deprivace. O jednoho bratra jsem přišel, aniž bych měl možnost sdílet s ním poslední chvíle, a podpořit ho v zásadním okamžiku jeho odchodu z života. I to je důvodem, proč se bráním nechat stejným způsobem – z důvodu absurdních nelidských předpisů a strojového jednání našeho zdravotnictví – nechat odejít ze světa i naši matku.

 

Marie Kopcová byla 23. 10. 2009 v relativně dobrém stavu, až na jedno její zvracení, které neslo známky krve, přijata na Interním oddělení Fakultní nemocnice v Ostravě. Důvodem byla předběžná opatrnost, s níž jsme ji s bratrem nechali, na základě rady lékaře, hospitalizovat z důvodu pozorování. Další lékařské informace, coby laik, předávám tak, jak jsem je dostal. Za několik dnů moje matka podstoupila gastroskopické vyšetření, po němž bylo zjištěno, že nemůže přijímat potravu perorálně. Otekla a viditelně se jí přitížilo. Operace však byla z důvodu vysokého věku vyloučena. Za této situace jsme si s bratry udělali služby a několikrát denně jsme ji navštěvovali (já jsem se kvůli tomu dočasně „přestěhoval“ ze svého pražského bydliště do Ostravy). Díky kapačkové léčbě – a myslím, že i díky naší přítomnosti – se po třech týdnech „zázrak“ stal. Otok zmizel a CT vyšetření ukázalo, že ze žaludku další krvácení nehrozí. Matka tedy začala být postupně převáděna na tekutou stravu a pitný režim. Ukázalo se však, že ve svém věku po stresech, které si při všech vyšetřeních zažila, nebude chtít přijímat dostatečné množství tekuté stravy a tekutin od odborného personálu. Ověřili jsme si několikrát, že od nás, jejích synů, s našim pohlazením takřka po každém polknutí, přijímá takové množství všeho, že za pár dnů bychom ji – v účinné spolupráci s lékaři – mohli převést do hospicu, kde bychom s ní mohli trávit neomezeně poslední dny i noci jejího života.

Do toho však v neděli 29.11.2009 přišel interní zákaz běžných návštěv, který byl odůvodněn epidemií prasečí chřipky. Přestože jsme měli možnost navštěvovat matku na samostatném pokoji, který jsme jí zaplatili, tento zákaz nás syny de facto odstřihl od dosavadní péče, kterou jsme své matce dosud poskytovali, a neumožňoval nám věnovat naší matce jedinou možnou péči, kterou byla po předchozích zákrocích ochotna plně přijmout. S prosbou, abychom s matkou, která podle všech známek odchází, mohli trávit stejný čas, jaký jsme měli možnost jí věnovat před „prasečím zákazem“, jsme pohořeli; odmítl nás přijmout jak náměstek ředitele pro léčebnou péči MUDr. Josef Srovnal, který nařízení pro fakultní nemocnici vydal, tak i přednosta interního oddělení Doc. MUDr. Arnošt Martínek, CSc.

Za uvedené situace jsme tedy napsali primáři Martínkovi následující dopis:

1.12.2009

Vážený pane primáři,

Chtěli bychom poděkovat Vám a celému Vašemu oddělení za odbornou péči, kterou jste dosud věnovali naší matce Marii Kopcové. Je to vyjádření díků týmu lékařů i sester, kteří udělali, co mohli i po gastroskopickém zákroku, o kterém by se dalo diskutovat, zda byl nutný, či zda v situaci, kdy matka nespolupracovala, se mohl povést tak, jak bychom si všichni přáli.

Mohlo by se zdát, že snad nyní chceme vyvolávat nějakou konfrontační atmosféru s Vámi, či s kýmkoliv z Vašich obětavých zaměstnanců. Opak je pravdou.

Naši matku se podařilo v jejím špatném zdravotním stavu, jen společným úsilím, tedy i s naší psychickou podporou, stabilizovat natolik, že začala být, a to i v svém značně pokročilém věku 91 let, převáděná na tekutou stravu a pitný režim. I když prostřednictvím nutridrinků se dostává postupně na potřebný kalorický příjem, dostatek tekutin je schopná přijímat jen s námi! Je na nás velmi fixovaná z dlouhodobé domácí paliativní péče, kterou jsme ji rádi poskytovali, protože jsme věřící. S ošetřujícím lékařem jsme si precizovali šanci přestat postupně s aktivní léčbou, pokusit se ji převést do hospicového a rodinného opečovávání a pokračovat tak v ryze konzervativní péči. My bychom tak mohli dle našeho bytostného cítění trávit společně její poslední dny za naší permanentní přítomnosti, a to i v noci.

V této naši společné snaze, tedy vaši i naši, přichází ono rozhodnutí o zákazu návštěv. Toto rozhodnutí je logické z titulu situace v šíření prasečí chřipky ve státě, stejně jako je logické naše úsilí dotáhnout naše snažení do kýženého konce.

Všichni podepsaní víme, že naše matka umírá, a proto Vás prosíme s veškerou pokorou a láskou, kterou jsme ze svého srdce schopni projevit, o vstřícnost v nalezení konsensu pro několik následujících rozhodujících dnů, ve kterých bychom dosáhli společného cíle; tedy pokusit se úspěšně dokončit onen proces stabilizace naší matky a možnost ji převést do péče hospicu.

Jsme samozřejmě ve Vašem vstřícném časovém harmonogramu pro naše návštěvy ochotni akceptovat cokoliv, co by umožnilo naši pravidelnou přítomnost u naší matky – nasazování roušky, pláště, či absolvování potřebné desinfekce.

Věříme, že si najdete co nejdříve čas ve Vašem jistě nabitém programu, abychom mohli společně precizovat společnou dohodu.

S vyjádřením hluboké úcty

Mgr. Petr Kopec

Ing. Svatopluk Kopec

Ing. Jiří Kopec

Za dveřmi primářské rezidence nám byl obratem primářem do rukou strčen následující nepodepsaný a neorazítkovaný prefabrikovaný formulář (citace a zvýraznění jsou doslovná):

Fakultní nemocnice Ostrava
Vyřizuje: Doc. Mudr. Arnošt Martínek, CSc.-Přednosta interní kliniky
Komu: Mudr. Josef Srovnal -Náměstek ředitele pro LP
V Ostravě 1. 12. 2009

Věc: mimořádné povolení návštěv-harmonogram (paní Marie Kopcová, interní klinika, stanice B)

Pondělí až Neděle
Jméno návštěvy Petr Kopec nebo Svatopluk Kopec nebo Jiří Kopec
Čas 15,30-16,30h.
Příbuzní jmenované byli opakovaně upozorněni na to, že trvání na mimořádné při současné epidomiologické situaci (chřipková epidemie) je z epidemiologického hlediska nevhodné a bezprostředně ohrožuje jejich příbuznou na životě. Přes toto opakované upozornění na mimořádné návštěvě trvají.

Příbuzní dále byli informováni.

 

 

 

 

zdravi.idnes.cz

Speciální meditace posílí srdce a prodlouží život

Má poznámka: Výborný članek k meditaci je v této rubrice z časopisu 100+1 zajímavost – MEDITACE V LÉKAŘSTVÍ

Příznivý vliv meditace na duševní i fyzické zdraví člověka je znám už dlouho. Teprve nyní je ale vědecky potvrzeno, že pravidelné meditování může prodloužit život.

Celých devět let trvala americká studie lékařské univerzity ve Wiskonsinu ve spolupráci s Maharishi universitou v Iowě, jejíž výsledky byly prezentovány na výroční schůzi Americké srdeční asociace v Orlandu koncem minulého roku.

Závěr zní: speciální, pravidelná meditace opravdu působí blahodárně na délku lidského života.

Meditace pomáhá srdci

Koronární srdeční onemocnění (CHD - coronary heard disease) patří mezi hlavní příčiny úmrtí ve vyspělých zemích a je spojováno se stresem. Mezi další rizikové faktory patří nadváha, vysoký krevní tlak, špatná strava, nedostatek, pohybu a kouření.

Studie se zúčastnilo 201 pacientů se srdečním onemocněním (muži a ženy průměrného věku 59 let), kteří byli náhodně rozděleni do dvou skupin.

Jedna skupina praktikovala techniky transcedentální meditace (dále jen TM) dvacet minut dvakrát denně, zatímco ostatní pacienti byli odborně proškoleni v kurzu zdravého životního stylu. V něm se dozvěděli, jak mohou změnou stravy a cvičením zlepšit svůj zdravotní stav.

Všichni účastníci zároveň pokračovali ve své obvyklé léčbě a další lékařské péči.

Pacientům praktikujícím protistresovou TM techniku se téměř o polovinu snížila pravděpodobnost srdečního záchvatu, mrtvice a smrti v porovnání s nemeditující skupinou.

Efekt transcedentální meditace

Výzkum byl z velké části sponzorován Národním institutem zdraví (National Institutes of Health - NIH) a jinými soukromými a vládními zdroji a vyústil ve více než 80 profesionálních publikací a prezentací.

Bádání vyvolalo mezinárodní zájem o techniky speciálních meditací při snižování hypertenze, kardiovaskulárních onemocnění, a s tím spojené úmrtnosti.

Výsledky studie jsou překvapující:

- snížení rizika smrti, srdečního záchvatu a mrtvice o 47 %
- klinicky prověřené snížení krevního tlaku
- potvrzené snížení duševního stresu v podskupině vysokostresovaných

Nový způsob prevence srdečních onemocnění

Doktor Robert Schneider, vedoucí autor studie řekl, že toto byl první klinický test ukazující, jak transcedentální meditace snižuje výskyt srdečních záchvatů, infarktů a smrti.

Doktor Robert Schneider je profesorem fyziologie a zdraví a ředitelem Institutu pro přírodní medicínu a prevenci. Specializuje se na pole přírodní medicíny a je rovněž konzultantem Národního institutu zdraví a Centra pro kontrolu a prevenci chorob v přírodní medicíně.

Dále prohlásil, že efekt transcedentální meditace v tomto výzkumu byl jako přidání nového druhu léků pro prevenci srdečních onemocnění.

"V tomto případě je nová léčba získávána z vlastní vnitřní tělesné lékárny stimulované praktikováním transcedentální meditace," vysvětlil Schneider. "Předchozí výzkumy transcedentální meditace ukázaly snížení krevního tlaku, duševního stresu a ostatních rizikových faktorů srdečních záchvatů, mrtvice a úmrtnosti."

Jeho kolega a spoluautor studie doktor Theodore Kotchen, který je rovněž profesorem medicíny a děkanem pro klinický výzkum na lékařské univerzitě dodal: "Tato studie je příkladem přínosu zásahu do životního stylu - zvládnutí stresu - při prevenci kardiovaskulárních chorob u pacientů s vysokým rizikem."

Co je transcedentální meditace

Techniku TM jako formu meditace představil v Indii v roce 1955 vědec a filozof Maharishi Maheš Jógi, který se zaměřil na obnovu a oživení védského vědění a védských technologií. Védy jsou komplexem textů ze starověké Indie.

Jsou nejstarší součástí sanskrtské literatury a zároveň nejstarší částí hinduistických textů. Samotné slovo véda je odvozené ze sanskrtského kořenu vid a znamená vědění, poznání pravdy, posvátná tradice nebo obětní uctívání.

TM patří k nejpraktikovanějším způsobům meditace po celém světě. Učí ji pouze certifikovaní lektoři, technika používá zvuky mantry a praktikuje se 15 až 20 minut dvakrát denně v pohodlné pozici vsedě se zavřenými očima.

Je to meditace zahrnující spirituální praktiky, které si odporují s jinými vírami, takže některá náboženství ji odmítají. Jinak se TM může naučit prakticky kdokoli a její efekt spočívá v uvolnění a zklidnění mysli.

Nicméně zpočátku je to celkem nákladná záležitost. Cena kurzu v České republice se pohybuje kolem 15 tisíc korun za 40 lekcí.

Můj komentář: K snížení tlaku, zmírnění slabší deprese, zmizení nepříjemných pocitů u srdce, uvolnění a zklidnění mysli pomůže i relaxace. Za tu se nemusí platit a stačí se ji naučit z knihy o józe.  Potřebuje to jen trpělivost a výsledek se docela brzo dostaví.  Návod jak provádět relaxaci je rovněž v této rubrice o hodně níže.  I meditace se dá naučit z knihy nebo z kazet od indických guru, kde jsou při tomto způsoby výuky překladány hned do češtiny a nemusí se za ní platit sprosté peníze jen proto, že si z toho někdo chce udělat výdělečnou živnost. Chodila jsem 2  měsíce na kurzy meditace jednou týdně a tento dlouhý kurz byl zcela zadarmo. Lektor  tohoto meditačního kurzu chtěl naučit zájemce zásadám meditace čistě jen  z jeho dobré vůle a  z touhy jim předat své dlouholeté pozitivní zkušenosti. Duchovní život nemůže být doprovázen chamtivostí k získání peněz! A  vůbec se nedomnívám, že tyto praktiky si odporují s jinými naboženstvími a nikdo kvůli tomu své náboženství měnit nemusí, ale je to nutné brát jako užitečnou a zdraví prospěšnou činnost. Naučit se těmito praktikami jak se správně uvolnit  a používat je  jako alternativní medicínu není v rozporu s žádným náboženstvím. Nakonec i modlitba je odpoutání se od přítomnosti a problémů a zklidnění mysli, a proto i ta má také dobrý vliv na zdraví, ale v dnešní době se umí modlit  málokdo.  Při meditaci si stačí uvědomovat cokoliv, například světlo, vesmír, Boha a  docílit nacvičenou meditaci klidu a míru v duši. Já osobně nejsem ani zastáncem manter, kromě třeba základního Óm.. Mně k tomu pomáha český význam manter a ne doporučované hinduistické mantry, ale je to určitě individuální a ať si to každý provádí podle toho, co jemu samotnému vyhovuje a zároveň čemu i věří.

 

 

 

Britské listy

POLYGAMIE PRO VŠECHNY

Saúdská novinářka požaduje, aby měly ženy právo mít čtyři manžele

Saúdská novinářka Nadine al-Bedair publikovala v Egyptě článek s titulkem "Mí čtyři manželé a já". V něm se docela rozumně a logicky ptá, proč, jestliže mají muslimští muži právo oženit se až se čtyřmi ženami najednou, proč nemůže mít muslimská žena čtyři muže?

"Dlouho se ptám, proč mají muži monopol na toto právo. Nikdo mi nedokázal přesvědčivě vysvětlit, proč je mi odepřeno právo na polyandrii," stěžuje si autorka v článku.

Není překvapivé, píše deník Guardian, že článek vyvolal zuřivou reakci od tradičního mužského establishmentu. Někteří islámští kněží článek odsoudili a "rouhačské" autorce vyhrožují, že ji potrestá Pánbůh, a jeden egyptský poslanec už ji za článek žaloval.

Avšak některé islámské autority novinářku hájí. Argumentují, že hlavním účelem článku bylo poukázat na to, jak špatně zacházejí s manželkami někteří manželé, zejména ti, kdo se žení s druhou či třetí manželkou, navzdory tomu, že islám požaduje, že manžel musí se všemi svými manželkami zacházet stejně.

Al-Bedairová v článku požaduje, aby společnost buď dovolila ženám mnohomužství, anebo aby "vypracovala novou mapu manželství". Jeden káhirský imám, šejk Amr Zaki, je přesvědčen, že by měla být polygamie zakázána. "V našem dnešním světě by měla být polygamie nepřijatelná. Není jí zapotřebí a kromě toho, žádný muž nemůže opravdu milovat víc manželek než jednu a obráceně," dodal.

Tomu odpovídá praxe v Egyptě. I když islám dovoluje polygamii, většina Egypťanů je žárlivě monogamní a muži, kteří se žení s více manželkami, jsou v egyptské společnosti vysmíváni a marginalizováni.

Avšak i v monogamních společnostech je neformální polygamie (a polyandrie) skutečností. V Evropě má mnoho mužů a žen několik sexuálních partnerů a partnerek zároveň a existuje rostoucí tendence neskrývat to. Zákon ovšem zůstává pozadu.

"V Británii může muž žít s dvěma ženami naprosto legálně, ale pokud se s nimi oběma ožení, je to trestný čin, který se trestá sedmiletým vězením," poznamenal nedávno jeden komentátor. "Jestliže chce mít muž víc než jednu manželku, anebo žena víc než jednoho manžela, a pokud je to otevřené a dobrovolné rozhodnutí, co je na tom špatného?"

 

 

 

Britské listy – kráceno o dopis od šefredaktora Jana Čulíka ředitelce Domova důchodců Dobrá voda

Domov důchodců Dobrá voda - smrt vysvobozuje

Žel musím oznámit, že nová ředitelka Domova důchodců Dobrá Voda Jana Zadražilová nás 04.01.2010 odstřihne od internetu. Nebudu se tedy už moci věnovat tomuto webu, dělat RPM balíčky, komunikovat s Vámi. Budu holt celé dny koukat do zdi a pomalu umírat.  Zdroj: Dovoluji si upozornit na podmínky života těžkých invalidů a starých lidí ve značném počtu "sociálních" zařízení v České republice. Já se k této akci odhodlal na základě rozhodnutí nové ředitelky Domova důchodců Dobrá Voda Jany Zadražilové nás 04.01.2010 odpojit od internetu. Na internetu jsem životně závislý: tužkou či perem na papír už nejsem schopen napsat nic. Internet je pro mě životně důležité spojení se světem; rediguji internetový server. To mi má být od 4. ledna 2009 paní Zadražilovou znemožněno. Podrobnosti jsem vypsal Z píše těžký invalida Miroslav Cyroň.

Pozn. red.: Miroslav Cyroň se v zoufalství obrátil v této věci na různé veřejné osobnosti. Zdeněk Škromach mu odpověděl, že paní náměstkyni kraje Ivanu Stráskou požádal o "prošetření a informaci". Petr Studenovský, vedoucí odboru sociálních věcí a zdravotnictví Krajského úřadu Jihočeského kraje, přislíbil, že problém bude "z pozice zřizovatele zařízení prošetřen". Pomoc přislíbil i redaktor Práva Mitrofanov. Činitelé KSČM Filip a Remek, krajská organizace KSČM a Haló noviny nereagovali.

Famous

Bezpochyby lze za adekvátní plácnutí považovat takové, které dítě upozorní na to, že se děje něco špatně. Profesorka Marjorie Gunnoeová z Calvin College v Michiganu uvádí: „Tvrzení o tom, že výchova zcela bez plácání je jediná správná, jsou planá. Nemají žádné konzistentní vědecké podklady. Já stále považuji plácnutí za nebezpečný nástroj, ale někdy nastane čas, kdy je velmi na místě tento nebezpečný nástroj použít. Ale nesmíte ho používat vždy.“

Od jedenácti let dítě neplácejte

Nejlépe si podle jejího výzkumu později v životě vedly ty děti, které byly fyzicky mírně trestány do věku šesti let. Měly lepší výsledky ve škole, dosahovaly vyššího vzdělání, byly šťastnější a úspěšnější v životě a méně často se dopouštěly negativních sociálních činností. Děti fyzicky trestané ve věku mezi sedmi a jedenácti roky se také lépe učily, ale měly horší výsledky v negativních vlastnostech, častěji se kupříkladu zapojovaly do rvaček.

Ovšem nutno podotknout, že děti fyzicky trestané po jedenáctém roce života měly nejhorší výsledky ze všech, měly špatné výsledky ve škole, byly méně šťastné, častěji se dopouštěly trestné činnosti a násilí. „Fyzické trestání v pubertě je možné označit již za zcela škodlivé,“ tvrdí Gunneová s tím, že stejně škodlivé je logické vysvětlování příčiny a následku batolatům.

 

 

Britské listy – Jan Čulík

O českém nacionalismu

Úryvek z dlouhého článku

 

28. října 2009 vyšly v americkém akademickém nakladatelství Yale University Press nové dějiny Československa od americké autorky Mary Heimannové, působící na Strathclyde University v Glasgow ve Skotsku Czechoslovakia: The State that Failed (Československo: Stát, který selhal). Profesionální historička Heimannová, jejíž předchozí kniha se zabývala katolickou spiritualitou v Británii 19. století (Catholic Devotion in Victorian England, Oxford, Clarendon Press, 1995), se před časem rozhodla nastudovat a napsat moderní historii menšího evropského národa, aby se zjistilo, jak odolával mezinárodním tlakům. Vybrala si Československo, naučila se dokonale česky a strávila několik let studiem primárních materiálů, dva roky z toho přímo v České republice. Vznikla z toho práce, která se výrazně odlišuje od dosavadních historií Československa psaných v angličtině, které do značné míry recyklují zjednodušený a vlastně zkreslený obraz československých dějin. Nejnověji se toto konvenční vidění projevuje dokonce ještě v nedávné anglické práci Mary Dowlingové (Czechoslovakia, Londýn, 2002), která známým způsobem představuje Československo jako „vzor demokracie na evropském kontinentu, potemnělém fašismem a komunismem“, jež „nebylo schopno ubránit se machinacím evropských mocností, podlehlo nacismu a komunismu a až sametovou revolucí r. 1989 se navrátilo ke svobodě a demokracii“.

Dějiny Československa od Mary Heimannové se tomuto konvenčně stereotypnímu vidění hodně vymykají. V mnoha ohledech jsou svou analýzou blízké skepsi současných Čechů, i když je možné, že v některých aspektech bude nestranný odstup Heimannové i pro dnešní Čechy překvapující, možná šokující. Práce je výsledkem pečlivého, věcného výzkumu. Tvrzení jsou založena na systematicky zdokladované dokumentaci. O tom, co nemůže doložit, autorka skoro nikdy nespekuluje. Přímočará, jasná a věcná argumentace může českému čtenáři v některých případech trochu vadit, neboť vzbudí v jeho mysli námitky a úvahy nad různými nedokazatelnými možnými faktory, které mohly ovlivnit historická rozhodnutí, protože jsou však nedokazatelné, autorka se jimi většinou nezabývá.

Kniha je svou argumentací přesvědčivá a brilantně a čtivě napsaná. Možná je to proto, že na mě daná doba zanechala osobně nesmazatelné stopy, ale za nejlépe napsanou kapitolu, která se blíží svou napínavostí skoro thrilleru, považuju tu část knihy, která se zabývá srpnovou okupací r. 1968 a tím, co se dělo s vedením strany a státu v Moskvě. Kapitoly, zabývající se obdobím od komunistického převzetí moci v únoru 1948 až do současnosti nejsou myslím pro českého čtenáře tolik objevné jako oddíly knihy pojednávající o československé historii do té doby, především o letech 1938-1939 a 1945-1948, které autorka označuje za tvrdě autoritářská období. Nové dějiny Československa od Mary Heimannové jsou neobyčejně podnětným materiálem k diskusi. Podívejme se na ně podrobněji.

Heimannová argumentuje, že základním problémem českého společenství byl jeho vypjatý nacionalismus a etnická nesnášenlivost, které čeští politikové slepě a tvrdohlavě vynucovali na obyvatelstvu. Zásadně pomíjeli pragmatická, kompromisní, pluralitní řešení. Nebyli schopni uplatňovat inkluzivitu a radikálně se vymezovali proti každému, kdo byl jakkoliv jiný. Tento postoj uplatňovali nejen vůči Němcům, ale i židům, Romům, Maďarům, Slovákům, Polákům i Rusínům. Tvrdohlavé prosazování českého nacionalismu přivedlo český stát opakovaně na pokraj zkázy. Češi vždycky byli experty na to svalovat svá selhání na „zradu“ nebo „útlak“ druhých.

 

 

 

Právo, Jiří Vavroň

Pro Čechy je nejdůležitější solidní partner a dvě děti

Většina Čechů již několik let nemění svůj názor na životní hodnoty. Solidní, spolehlivý partner a dvě děti v rodině zůstávají na prvním a druhém místě žebříčku životních hodnot. Potvrdil to průzkum CVVM. Šťastný rodinný život je pro ně dokonce důležitější, než úspěch v zaměstnání, spojený s vysokým finančním ohodnocením

I když většina lidí tyto hodnoty preferuje, realita nakonec bývá jiná. Česko patří mezi země s největší rozvodovostí v Evropě a stále více rodin má nakonec jen jedno dítě.

Například podle studie Proč chceme děti – hodnota dítěte a preferovaný počet dětí v České republice sociologa Petra Pakosty, devadesát procent budoucích rodičů souhlasí s tím, že je třeba před rozhodnutím mít děti zvážit všechny obtíže a těžkosti, které toto rozhodnutí s sebou přinese. Čtyři pětiny dotázaných si ve studii Sociologického ústavu AV byli vědomi toho, že děti člověka určitým způsobem omezují, že si již nemůže dělat, co by chtěl.

Životní realita vše mění

Určitý rozpor mezi deklarovanými postoji a skutečným chováním občanů podporuje čísly i Český statistický úřad. I když počet rodin s dvěma dětmi sice stále převažuje (707 tisíc rodin), postupně se zvyšuje počet rodin, které mají nakonec jen jedno dítě (v současnosti 501 tisíc rodin).

Počet rodin se třemi a více dětmi je řadu let poměrně stabilní a pohybuje se kolem 115 tisíc rodin.
Podle sociologů nejsou příčiny toho, že nakonec rodiny mají jen jedno dítě nebo dokonce žádné, jen čistě biologické ( málo početné ročníky populace), nebo čistě hospodářské a sociální ( přítomnost či absence prorodinných politik, výše mateřské či nákladů na dítě, potřeba vytvořit velkou rodinu pro zajištění vlastního stáří).

Náklady na dítě jdou do miliónů

Současní Češi a Češky se rozhodují, zda mít a kolik dětí nejen pod tlakem biologických hodin či tlakem okolí, že se tak mají chovat, ale i podle očekávané ekonomické situace.
Náklady na dítě (sečteme-li náklady na stravu, oblečení, vzdělání) překračují od narození do dospělosti milión korun, u vysokoškoláků se spíše blíží dvoumiliónové hranici.

Podle posledního oficiálního průzkumu Českého statistického úřadu z roku 2003 roční náklady na jedno dítě v průměru představují téměř 90 tisíc korun, na dvě děti asi 150 tisíc. Nutno zdůraznit, že se jedná o průměry, protože například školné na vybraných elitních školách je často vyšší než průměrné roční náklady na výživu a oblečení jednoho dítěte.

Svateb ubývá

Potřeba najít dobrého partnera je snem většiny Čechů a Češek. Soudě podle počtu rozvodů, v jejichž počtu patříme k nejčastěji se rozvádějícím národům v Evropě, se to ale příliš nedaří.
I to je možná důvodem, proč potřeba mít dobrého partnera v českém pojetí vůbec podle průzkumu CVVM neznamená či není synonymem pojmů vdát či oženit se, čili že v české populaci stoupá počet párů, kteří spolu žijí bez oficiálního oddacího listu a mají spolu i děti.

Mladí lidé podle psychologů navíc nechtějí ve stále větším počtu riskovat drahý rozvod, tahanice o majetek. Podle Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí však hodně nesezdaných párů nakonec svůj dlouhodobý vztah legalizuje oficiálním sňatkem, většinou však až po narození dítěte.

 
 

 

Brtiské listy

Samota

Z nedávného výzkumu vyplývá, že každý třetí člověk nad šedesát let mluví s přítelem či rodinným příslušníkem méně než jednou týdně a každý desátý nemluví s nikým jiným po celý měsíc, píše Jonathan Freedlander v deníku Guardian. Z toho vyplývá, že existuje 850 000 Britů, kteří jsou drasticky osamělí.

Světová zdravotnická organizace považuje samotu za větší zdravotní riziko než celoživotní kouření a vědci nalezli souvislost mezi absencí sociální interakce a Alzheimerovou chorobu. Alzheimerova choroba stojí podle odhadů 17 miliard liber ročně.

Avšak lidi nejsou v této věci bezmocní. V londýnském Westminsteru právě skončil pilotní projekt Get Together a brzo bude zaveden po celém Londýně. V rámci tohoto projektu, pokud jste osamělí, přihlásíte se do telefonní skupiny na téma, které vás zajímá - může to být hudba, nebo politika - a pak, v určenou hodinu, se sejdete na telefonní lince s šesti až osmi dalšími lidmi a moderátorem na hodinový rozhovor. Organizátoři chtějí dávat dohromady lidi, kteří bydlí relativně blízko, aby se později mohli scházet. Pilotní projekt v Londýně přinesl překvapivé výsledky. Ti, kteří by se styděli hovořit ve skupině neznámých lidí, se otevřeli v rámci rozhovoru po telefonu s lidmi, s nimiž měli společný zájem.

Jinou aktivitou, kterou provádí organizace Get Together, je tzv. Southwark Circle. Zaplatíte poplatek a začnou k vám chodit bezpečnostně prověření pomocníci - kteří vám upraví zahradu, uvedou v provoz set top box na televizi, a naučí vás, jak posílat esemesky vnukům. A můžete se stát pomocníkem sami, čímž snížíte ten poplatek.

Proč se nepokusit zavést podobné projekty i v Čechách?

 

 

 

Britské listy

Monitor Jana Paula:

Vánoce Vánoce odcházejí, aneb recept askety na vánoční cukroví

Přece jen jsem musel v tyto dny zajít do supermarketu, v dobré víře, že letos bude klidněji. Každý je otřesený z něčeho jiného, mně chvilku trvalo, než jsem se vzpamatoval, uvařil si doma meltu a rozhodl se napsat vánoční Monitor, vzkaz svým spoluobčanům. To, co jsem viděl, lze bez obav označit jako bohapusté přejídání. Vozíky přeplněné k prasknutí nejnemožnějšími nesmysly a stále je málo, ještě tohle a toto a taky tamto, když už jsou Vánoce. Kam se ty zaručeně nejkvalitnější jedy do lidí vůbec vejdou?

Nechápu, kde kdo u lékaře skuhrá, má sníženou odolnost, potíže s trávením, s chůzí, s dýcháním, s depresemi, s potencí, s kde čím a stále ne a ne žít jinak. Konzumerismus je nemoc, vážná celosvětová epidemie, na kterou neexistuje žádná vakcína, kromě jedné jediné, nouze. Tolik bych ji lidem v moderní civilizaci upřímně přál, možná by se zamysleli, změnili způsob života i myšlení a možná by zase objevili radost a útěchu v úplně něčem jiném, než je plný žaludek a falešný pocit, že chystají Vánoce tak, jak mají být.

Celý rok se hovoří o krizi, každý vzdychá, někomu dluží, protože jiní dluží jemu, na to a na to je méně a méně peněz a nakonec se svorně sejdou mezi přeplněnými regály, které se mi drze pletly do cesty. Krize nekrize, jede se dál, močálem černým podél bílých skal. Kroutím hlavou, kde ti lidé stále berou peníze? Co se musí stát, aby vystřízlivěli z opilosti fanatického nakupování? Aby pochopili, že přihlouplé pouťové obrázky, nablýskané cetky, světélkující girlandy, pozlátkové mámení a přeplněný stůl ještě nedělají Vánoce?

Je mi smutno, co by řekl Ježíšek? Jeho jsou to přece Vánoce a až jednou vyroste, vjede na oslu do Jeruzaléma a vyžene kupce z města. Co zbylo z křesťanských svátků? Tuny stresovaného masa, tisíce vydloubaných kapřích očí, slupky salámů, obaly od cukrovinek, miliony lahví od alkoholu, stále dokola obehrávané kvílení koled a nakonec překyselený žaludek a přibraná kila. Pak chvilka oddechu a ještě náležitě přivítat Nový rok, pořádně si užít, zastřílet, protože kdo ví, co nás v tom dalším čeká.

Nic dobrého. Nejsem soudce, nepřející hnidopich a už vůbec nikomu nezávidím nic z toho divadla kolem sebe. Jen se stydím, za nenasytnost, nesoustředěnost a roztěkanost svých spoluobčanů a mám o ně strach. Nechtějí slevit ze svých standardů, svého luxusu a přepychu. Už nenaslouchají, nevnímají a nepozorují svět kolem sebe s kritickým odstupem, jsou lapeni v síti byznysu, jako ti kapři v kádích. Chtěl jsem se po letech podívat na televizi, jestli není náhodou konec světa a nemám signál.

Prý musím mít nějakou krabičku na digitální vysílání. No, nemám a už si ji nekoupím. Raději půjdu mezi své ohrožené spoluobčany, když už se hovoří o zániku naší civilizace na planetě Zemi. Před rokem mě nechali policisté odjet poté, co zjistili, že můj řidičský průkaz je dva měsíce neplatný. Nechápavě kroutím hlavou, jak to? Pane řidiči, vy se nedíváte na televizi? Ne, věřte mi, opravdu ne, když mě zadržíte, nebudu moci dojet tam, kam potřebuji. Ještě se najdou lidé s pochopením, kde bych ho vůbec nečekal.

Končím smutné vánoční zamyšlení a půjdu si vyrobit vánoční stromek. Našel jsem dvě odhozené nepotřebné smrkové větve, svážu je k sobě, připevním ke stojanu a ozdobím něčím, co je mi milé. Vánoční stromek naplacato, stromek asketa, ale budu mít radost. Kapra kupovat nebudu, ale zajdu ke zmrzlým klukům u kádě ve vedlejší vesnici na slivovici a kus řeči. Cukroví dělám tak, že vyloupnu vlašský ořech, strčím ho do pusy, přidám trochu medu, půlku piškotu, dvě rozinky, přikousnu kousek jablka, ždibec čokolády a navrch lžičku kokosu. Funguje to. Tak šťastné a veselé!

 

                                                          ***********************************************************************

 

 

V záplavě klasických přání bez fantazie: „Hezké Vánoce a šťasný Nový rok“  dostanu od mé internetové známé přání, které me fascinuje svou bohatou fantazií. Já se též snažím blahopřát rodině a přátelům neklasicky, hodně nad neotřelým přáním přemýšlím, ale většinou je krátké, i když výstižné. Ale takto dlouhé přání bych dohromady sama nikdy nedala. Už loni jsem byla z jejího přání tak překvapena, že jsem ho rovněž v této rubrice uveřejnila. Teď tak činím znova, protože se chci podělit s čtenáři mého webu o tak vyjímečné vánoční a novoroční přání:

 

Milí přátelé,   

 

Každému přeji jen vše dobré, nejen o Vánocích.

Smějte se, je to zadarmo!

Pocit štěstí nic nestojí a přitom uspokojí.

Neřešte něřešitelné, to bere hodně pozitivní energie i času. Nechte věci plynout.

Všichni máme oprávněné obavy, když se ale uvolníme a nezabýváme tíživými myšlenkami, zvládáme víc.

Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř a když není hůř, znamená to, že je vlastně dobře.

Na všem špatném se dá najít něco dobrého.

Neztrácejte hlavu ani v těžkých chvílích, vždy je naděje, věřte si.

Kdyby život byl jednoduchý, asi by byl nudný.

 

Svět je přes všechny problémy krásný.

Nezapomínejte na příjemné chvíle.

Radujme se z maličkostí.

 

To, že žijem je super!

 

Také vám všem, přátelé, přeju vám co nejhezčí Vánoce, přeju vám hodně zdraví a štěstí, lásky, síly, odvahy, pohody a energie na Vánoce i v Novém roce.

A ať Vám rok 2010 přinese spoustu radosti a mnoho dobrého...

 

Mějte se prostě fajn...

 

 

Britské listy

V knihovně nestraší!

Tomáš Řehák

Vyjádření ředitele Městské knihovny RNDr. Tomáše Řeháka k hanlivému článku o zaměstnanci MKP na serveru EUrabia.cz, komentovaný v Britských listech Lukášem Zelenkou v dopise řediteli Městské knihovny v Praze - Mám do vaší knihovny dál chodit? (http://www.blisty.cz/2009/12/10/)  a Lukášem Lhoťanem v článku Nesnášenlivost vůči jinakosti v Čechách (http://www.blisty.cz/2009/12/11/art50255.html)  

Mohl by to být třeba pohádkový příběh. Vystupuje v něm Červená Karkulka, strašidla a nakonec dobro zvítězí nad zlem. Mohl by to být pohádkový příběh, ale není. Na to je v něm příliš mnoho upachtěné zloby a zášti. Na počátku příběhu byl e-mail. Ředitel veřejné knihovny dostává čas od času nějaký mail od čtenáře. Některý se hněvá, některý chválí, některý se ptá, některý se dožaduje. Ale tento byl zcela kromobyčejný. Musel jsem si jej přečíst dvakrát, abych uvěřil, co čtenářka píše. Rozhořčeně si stěžovala, že v knihovně potkala pracovnici v muslimském šátku a že považuje za naprosto ostudné, že toleruji otevřené přihlášení se k principům této „nenávistné a destruktivní ideologie“. Pokud si prý dotyčná nepřeje ukazovat vlasy, ať si koupí paruku nebo se oholí. V závěru pisatelka vyjádřila naději, že ze své pozice zjednám nápravu tohoto politováníhodného stavu. V opačném případě prý musí zvážit podání trestního oznámení.

Je to k smíchu, anebo k pláči?

Polkl jsem obojí a napsal stěžovatelce odpověď, ve které jsem se jí zdvořile snažil vysvětlit, že žijeme (naštěstí) v zemi, kde je ústavou zaručena svoboda náboženského vyznání a kde zákony zaměstnavatelům striktně zakazují diskriminovat kohokoliv pro jeho víru či nevíru. Ujistil jsem stěžovatelku, že se s duchem i literou těchto zákonů zcela ztotožňuji a že tedy neshledávám žádný politováníhodný stav, který bych měl napravovat.

O dva týdny později čtenářka svůj dopis přetavila do článku, který pod pseudonymem Červená Karkulka publikovala na jednom internetovém serveru. Některé pasáže převzala slovo od slova z původního dopisu, na který jsem odpovídal.

Článek ale proti původnímu znění přitvrdil. Z šátku se stala burka, kolegyně byla označena za strašidlo. Červená Karkulka také do textu zařadila několik rad čtenářům. Kupříkladu doporučuje na potkání říkat „strašidlům“ (rozumějte ženám v šátcích), že vypadají fakt hrozně, že šampóny nejsou až tak drahé a že proti vším lze bojovat i jinak, než šátkem. Prý je to fakt sranda. (Cituji doslovně.)

V závěru Karkulčina článku byl také uveden můj e-mail s výzvou, ať mi napíší všichni, kterým není pronikání „strašidel“ do veřejného života a jejich tichá tolerance společností lhostejná. Pár takových mailů přišlo, a opravdu se mi nechce z nich citovat. Stejný počet pak přišel těch laděných opačně – vyjadřovaly zmíněné kolegyni plnou podporu a dožadovaly se mého ujištění, že ji nebudu diskriminovat. Popularitu zmíněnému článku zajistilo i to, že odkaz na něj zveřejnily Novinky.cz, Britské listy a další servery.

A tak nezbývá, než vyjádřit se k celé věci veřejně a jednoznačně.

Nejprve fakta. Tvrzení, že kterákoliv z mých kolegyň pracuje zahalená v burce, je lež nebo – pravděpodobněji – důsledek toho, že Červená Karkulka žongluje pojmy, jejichž obsah až tak moc nezná. Nicméně u dvou svých kolegyň si vybavuji, že jsem je nikdy neviděl jinak než se šátkem, zcela zakrývajícím vlasy. A jedna z nich pracuje na místě, kde mohla narazit na Červenou Karkulku.

Po pravdě řečeno nevím, zda zmíněná kolegyně nosí šátek z důvodů náboženských, zdravotních nebo se jí to prostě líbí. Nevím to a nepotřebuji to vědět. Šátek či jarmulka, dlouhé či krátké vlasy jakékoliv myslitelné barvy, pejzy či dlouhý vous – to vše může být zcela legitimním vyjádřením životního postoje, který je plně slučitelný s prací ve veřejné knihovně. Červená Karkulka se mě ptá, jestli bych v knihovně toleroval zaměstnance v nacistické uniformě. Ne, netoleroval. Pro Červenou Karkulku je šátek na hlavě symbolem stejně zhoubným – v tom se ovšem názorově rozchází s kde kým, zejména pak s ústavním pořádkem České republiky.

 

Vážená Červená Karkulko! Veřejná knihovna má mnoho různých funkcí. Za nejdůležitější považuji to, že je každému bez rozdílu spojencem ve snaze svobodně si utvořit svůj názor. V knihovně si můžete půjčit nejen Pohádku o Červené Karkulce, ale také Bibli a Korán. A také učebnice vědeckého komunismu a Mein Kampf. Nebudeme vám říkat: "Tohle nečtěte, to je hnusné." Nebudeme vám to říkat, ani když si to budeme myslet. Budeme respektovat Vaše právo udělat si svůj vlastní názor. A nejsou to jediná práva, která hájíme. Nebudeme zaměstnávat jen modrooké blonďáky. Nebudeme se zaměstnanců ptát na jejich třídní původ. Nebudeme řešit, do kterého kostela, synagogy či mešity chodí. My je respektujeme jako svobodné lidské bytosti nadané jistými nezadatelnými právy.

RNDr. Tomáš Řehák,
Ředitel Městské knihovny v Praze
10. prosince 2009

 

 

 

 

Britské listy

Miloš Kaláb – dost zkráceno

 

Je žádoucí pro produktivitu práce, aby žili zaměstnanci ve strachu?

 

Po celém světě žijí zaměstnaci firem ve strachu, že ztratí zaměstnání. Západní hospodářství se sice údajně "uzdravuje", ale lidé stále ztrácejí práci, i když je počet propouštěných každý měsíc o něco nižší než v minulém měsíci. V mnoha podnicích bývá dosaženo vyšší produktivity práce s nižším počtem zaměstnanců, takže tyto údaje přispívají k naději, že bude krize brzy překonána.

Znamená to tedy, že je přínosem pro firmu, když její zaměstnanci žijí ve strachu o práci?

Týdeník Maclean's uvádí, že v Británii chodí do práce i lidé nemocní, a to z obavy, aby nebyli propuštěni. Konkrétně jich bylo v tomto roce 43%, tedy o 20% víc než loni. Pro některé zaměstnance nebyla překážkou ani chřipka H1N1. Bývalá profesorka psychologie Judith Bardwicková uzavřela své názory sdělením, že strach zvyšuje pracovní výkon jen po krátkou dobu, ale je zásadně škodlivý jak pro zaměstnance tak i pro zaměstnavatele. "Ten, kdo by ho chtěl využívat ke zlepšení produktivity práce, se velice přepočítá", napsala ve své knize "Jednou nohou ze dveří". Po čase se většina zaměstnanců cítí podvedena, takže dochází k hněvu a k pocitům úzkosti. Lidé se začnou obracet jeden proti druhému. Ti zaměstnanci, kteří získají pocit, že nemají u firmy žádnou budoucnost, jsou paralyzováni a produktivita tím celkově klesá.

Je tedy strach mezi zaměstnanci skvělým přítelem vedení podniků? Odborníci říkají, že není, protože lidé nemohou podávat soustavně tak vysoký výkon, jaký podávají za vypjatého strachu. Kvalitní a vysoký trvalý výkon nemůže být motivován strachem nýbrž nadšením. Strach vede ke stresu a stres ničí lidi. Navíc mění strach pracovní podmínky. Profesor Reid upozornil na studii, která vyšla v časopise Journal of Occupational Health Psychology v r. 2001, tedy v době minulého hospodářského "útlumu". Zaměstnanci potravinářské firmy, kteří se báli o práci, začali zanedbávat bezpečnostní předpisy a tím se zvýšil výskyt pracovních nehod a zranění. To, že se zaměstnanci ze strachu vzdávají možnosti zůstat s chřipkou doma, ohrožuje zdraví dalších zaměstnanců.

Nejlepší zaměstnavatelé vědí, jak zaměstnance chránit před strachem dřív než začne snižovat produktivitu. Paní Bardwicková upozorňuje, že takový přístup vyžaduje, aby mělo vedení firmy schopnost dávat zaměstnancům najevo, že si jejich práce váží. Dává spolu s paní Frostovou za příklad americké aerolínie Southwest Airlines. Na rozdíl od svých konkurentů totiž propouštějí své zaměstnance velice zřídka. Řídí podnik podle dlouhodobého plánu a nikoliv podle výsledků každého čtvrtletí, zaměstnance přijímají podle přísných měřítek a potom je čas od času ujištují, že nehodlají propouštět. Vedoucí předávají část zodpovědnosti svým podřízeným, čímž jim dávají pocit důležitosti - a ten je významným motivačním prvkem..

Velký demoralizující vliv na vlastní zaměstnance a vůbec všechny pracující mají vysoké prémie, dosahující až dvouciferných milionových částek (v dolarech), které si opakovaně vyplácejí nejvyšší špičky velkých firem, zatímco dávají pro špatnou hospodářskou situaci propouštět další zaměstnance, často i bez odstupného a s podstaně sníženou penzí ve srovnání se smluvní hodnotou. Svou arogancí překonávají známý výrok Marie Antoinetty o chlebu a koláčích, takže není divu, že by někteří postižení zaměstnaci takovému špičkovému vedoucímu bez skrupulí zakroutili krkem.

Budujeme dnes s nadšením kapitalismus? Ne. Většina lidí pracuje proto, aby se najedla, zaplatila za nájem nebo hypotéku a domovní daně, platila splátky za auto, mohla zaplatit za otop a aby tedy v zimě nemrzla. Také proto, aby splácela dluhy, protože převládá názor, že není nutné mít peníze, když si chceme koupit věci, "bez nichž nemůžeme žít", přestože na ně nemáme - vždyť si můžeme peníze půjčit.

Nakonec si vzpomínám, že se v dávných dobách mých studií i raného zaměstnání mluvilo o tom, že rostoucí produktivita práce umožní lidstvu, aby si zkracovalo pracovní dobu. O tom se už po celá desetiletí vůbec nemluví, za to i v Kanadě a v USA pracují oba manželé a ve většině případů se mají co ohánět, aby uživili rodinu a případně ji udrželi na příslušné společenské úrovni. Je nutné co nejusilovněji pracovat, abychom si mohli dopřát všechno, co se dá za peníze koupit, vybrané pochoutky, nejnovější výkřiky pokroku v elektronice - a ti "nejpracovitější" i výlet do kosmu. Sociální jistoty si ale nemůže koupit nikdo. Velké bankroty, propad na burze a velké finanční ztráty postihují i ty, kteří investovali velké částky. I oni poznávají, co je strach i když je jiného druhu než strach z vystěhování z bytu nebo z domku a z exekutora.

 

 

 

Převzato z Britských listů

Uwe Ladwig:  Poznámka na okraj:

O problému 'stárnoucí' společnosti

Kolínský 'Institut der deutschen Wirtschaft' (Institut německého hospodářství) informoval o anketě mezi 1 350 průmyslovými podnikateli, jednateli a vedoucími personálních oddělení, z níž plyne, že ještě dnes si 25% dotázaných myslí, že lidé starší padesáti let se z různých důvodů pro práci hodí méně než jejich mladší kolegové. V téhle poznámce tedy něco o tom, že podobné názory představují v zemi, kde už teď má kolem 40% více než 49 let a v budoucnu jejich podíl ještě vzroste, opravdu závažný problém...

Na začátku mého komentáře něco zdánlivě potěšitelného. Já jsem si opravdu myslel, že ocenění starších pracovníků dopadne ještě hůře, a nevím, jestli někteří z dotazovaných neodpověděli pozitivněji, než jak odpovídá jejich skutečnému názoru, podle nějž při každodenní práci jednají. Kdyby opravdu 75% dotazovaných už nemělo proti starším zaměstnancům výhrady, tak by to ani nebylo tak špatné, jak bychom si mohli myslet, když pozorujeme, jak často právě oni už nenajdou na pracovním trhu nové zaměstnání. A zajímavé je, že čím víc starších v podniku pracuje, tím je podle ankety jejich ocenění lepší.

Osobně na základě zkušeností z pracovního života musím přiznat, že někteří starší lidé ovšem už nebyli v situaci, aby mohli splnit to, na co byli v mládí do firmy přijati. V řadě případů to ale nebyl vůbec problém, protože na jiných místech ve stejné firmě byli tito zkušení starší lidé nejen výbornými pracovníky, ale také těmi, jichž jsem jsem se v žádném případě nechtěl vzdát. A samozřejmě existovaly také případy, kdy jsem našel na pracovním trhu starší lidi, co si sami mysleli, že už zaměstnání nenajdou, a kteří nám potom jako zaměstnanci v našem podniku pomáhali s úspěchem v různých pozicích. Vzpomínám si například na jednu starší vedoucí sekretariátu, která podle své výpovědi byla bývalým šéfem vyměněna za mladší kolegyni, a která se u nás bez větších nadějí ucházela o jakékoliv místo. My jsme tehdy nehledali ani vedoucí sekretariátu, ani sekretářku, ale někoho do účetního oddělení, na což ta starší paní ovšem byla vlastně překvalifikovaná. Na začátku se náš tehdejší vedoucí personálního oddělení divil, že jsem ji chtěl přijmout, ačkoli už byla tak stará, a potom se divil, že za pět let, co u nás pracovala, nejspíš nechyběla ani den...

Ví se ovšem, že v zásadě nikdo není schopen úspěšně pracovat na každém místě, ale mělo by se také uznat, že schopnosti se v průběhu života mění. Pro hodně lidí platí, že na něco v průběhu pracovního života už nestačí, něco jiného však z důvodů své zkušenosti právě jen oni teprve po nějaké době mohou dělat, a často existuje úplně jiná práce, na kterou nikdy nemysleli, ale přitom se na ni dobře hodí. A tohle ovšem neplatí jen pro podřízené, ale taky pro nadřízené. Alespoň do důchodového věku by ale stáří nemělo být důvodem pro vylučování z pracovního života. A nedá se to omlouvat ani chybějící fantazií. Podle mého by v budoucnosti právě kvůli té 'stárnoucí' společnosti už některá místa neměla být nabízena mladým lidem, protože jinak se ve světě s měnící věkovou pyramidou sociální problémy asi řešit nedají. A tohle platí nejen ve Spolkové republice, ale také v ČR. Nebo si myslíte, že v budoucnosti si u Vás můžete dovolit, aby lidé po své padesátce byli z větší části nezaměstnaní?

Má poznámka: V USA nemůže nikdo starého člověka, a to i toho, který by už dávno měl být v důchodu, propustit z práce, protože se je to pokládáno za diskriminaci starých lidi, která není přijatelná jako jakákoliv jiná diskriminace. Starší odborní pracovníci mají velkou zkušenost a neměli by nikdy být nuceni k odchodu do důchodu, a i ostatní starší lidé bez vysoké kvalifikace mohou vykonávat jedndušší práce, o které ani mladší nemají zájem. Starších lidí bude neustále v populaci přibývat vzhledem k mladým, protože v Evropě a i v USA jsou malé rodiny. Často se mluví právě o tom, že za několik let mladí lidé nestačí vydělávat na důchody pro staré lidi. Tak proč zamezovat aktivnějším a schopnějším starým lidem uplatnění v zaměstnání? Zvláště když v tomto  článku se jedná o lidi starší padesáti let. To není vrchol diskriminace nutit tyto lidi, aby už v tomto věku seděli jen doma? Postrádá to jakoukoliv logiku. 

 

 

Korzo

Špatná nálada může být dobrým rádcem

Špatná nálada neznamená, že budete mít špatný den. Se špatnou náladou můžete jít bez obav na úřady či třídní schůzky. Australští psychologové zjistili, že negativně rozpoložení lidé jsou empatičtí, mají lepší paměť a řeší náročné situace. Zároveň mají bručouni přesvědčivější argument.

 

Sydney

Vědci z australské univerzity v Novém Jižním Walesu došli k závěru, že lidé, kteří nejsou v dobrém rozpoložení, jsou kritičtější a věnují svému okolí větší pozornost než ti šťastnější.

"Zatímco pozitivní nálada povzbuzuje kreativitu, flexibilitu a kooperaci, negativní nálada zvyšuje pozornost a opatrnost vůči okolnímu světu," uvedl vedoucí studie psycholog Joseph Virgas a dodal: "Podle naší studie dovedou smutní lidé lépe zpracovávat informace a řešit náročné situace."

Během výzkumu se Forgasův tým snažil u svých respondentů vyvolat dobrou nebo špatnou náladu pomocí filmů a vzpomínek na pozitivní či negativní události. Vyšlo najevo, že osoby se špatnou náladou mají menší sklony činit náhlá rozhodnutí založená na rasových nebo náboženských předsudcích. I to, že jsou schopny lépe popsat situaci, jíž byli svědky.

Zároveň se ukázalo, že jsou lépe schopny prosadit své stanovisko písemnou formou. Podle Forgase povzbuzuje negativní nálada schopnost argumentovat a komunikovat.

"Pozitivní rozpoložení není univerzálně nejlepší. Lidé ve špatném rozpoložení dělají méně špatných rozhodnutí, nejsou příliš ovlivnitelní a mají přesvědčivější argumenty," potvrdil Forgas.

Má poznámka: Toto tvrzení bych brala radši s rezervou. Všude se tvrdí, že pozitivní myšlení přitahuje pozitivní události a negativní myšlení naopak negativní události.  Domnívám se, že špatná nalada pro okolní lidi a hlavně rodinu je dost únavna a navíc si vůbec nemyslím, že negativně rozpoložení lidé jsou více empatičtí, ale naopak zahleděni do sebe a do svých vlastních problémů. A jestli někdo umí dobře argumentovat, to bude spíše záviset na jeho inteligenci a ne na špatné naladě.  Určitě osoby se špatnou náladou mají menší sklony činit náhlá rozhodnutí a nejsou příliš ovlivnitelní, připadají mi spíše tvrdohlavější.

                                                ********************************* 

Ze 100+1

OVLIVŇUJE NÁS JMÉNO?

Má naše jméno vliv na to, jakou máme povahu, charakter, jak v určitých situacích reagujeme?  Francouští psychologové dospěli k závěru, že křestní jméno  má na člověka vliv zce prokazatelně.

Protože jde o francouskou studii,  srovnávali vědci mimo jiné jména Lili a Filomena. Průzkumy ukázaly, že Lili je pro většinu lidí už od kolébky brána jako okouzlující krásná křehká dívenka, na kterou se každý usmívá a snaží se jí vyhovět. Filomena je od útlého dětství pokládána za studenou, vzdálenou, prostou citových výlevů, nepříliš půvabnou a hlavně staromódní. Podle toho se k ní lidé i chovají. Přístup okolí pak zcela určitě ovlivní budoucí chování dítěte, jeho začlenění  do společnosti i jeho charakter.

TŘI ETAPY

Evropští psychologové na rozdíl od amerických neberou podobné studie příliš vážně. V USA vyšlo na toto téma množství prací a studií. Shodují se v tom,že jméno velmi výrazně ovlivňuje život ve třech životních etapách.

Poprvé když jsou dítěti čtyři až pět měsíců a začíná si uvědomovat samo sebe. Zvuky, které k jeho sobě patří, to znamená především jeho jméno, které často vyslovujeme, může být libozvučné, hřejivé nebo studené či dokonce pro uši malého dítěte špatně až nepřátelsky znějící. Záleží hodně na tom, jak dítě podvědomě vlastní jméno přijme.

Druhou ještě významnější etapou, v níž má jméno velkou váhu,  je nástup do školy. Američtí vědci došli k závěru, že děti, jejichž jména jsou společností považována za krásná nebo alespoň atraktivní, mají nejlepší školní výsledky. Vysvětlují to předvším tím, že tyto děti mají samy o sobě vysoké mínění vytvořené předchozím chováním okolí. Navíc takové jméno budí sympatie i u učitelů, kteří se k nim podvědomě chovají vstřícně.

Za třetí v kazdém jazyce existují jména, která jsou spojována s hlupáky, uličniky nebo přímo zlosyny, ať vlivem pohádek, románů, historických příběhů či skutečné historie. Takové jméno je pro dítě obrovským hendikepem. Ne nadarmo zbylo po druhé světové válce jen velmi málo lidí, kteří si nechali jméne Adolf. Stejně negativně, i když v jiném směru, působí jména příliš vznešená, která u okolí budí tendenci dítěti se vysmívat.

PSYCHICKÝ TLAK

Dá se říci, že kvůli křestnímu jménu může být člověk disriminován, že jméno, o které se sám nezasloužil,  ale které mu dali rodiče, mu může způsobit velkou újmu nebo naopak mu v životě pomoci. 

Podle psychologů rodiče na dopad, jaký může jméno mít, při jeho výběru příliš nemyslí. Velmi často se zhlédnou ve starobylém jméně, nebo naopak pojmenují dítě podle květiny, filmového hrdiny nebo si jméno uměle vytvoří, což je například v USA  zcela běžné. (Poznámka: v arabských zemích rovněž.) Stále běžnější jsou také jména přejatá z cizích jazyků včetně cizího pravopisu, což nutí dítě od první třídy při nejrůznějších příležitostech složité jméno hláskovat a nezřídka odpovídat na otázku, jak k takovému jménu přišlo.

Dalším aspektem je příjmení.  Je-li dlouhé, není vhodné vybírat k němu i dlouhé vlastní jméno. Dítě má problém už od školy. Jméno se nevejde na sešity, dítěti trvá dlouho, než ho napíše. Ani rádoby vtipná spojení typu Jindřich Jindřich nejsou nejlepší, protože jejich nositel se sám stává terčem vtipů.

ZMĚNA JMÉNA

Ve Francii to řeší lidé stále častěji změnou křestních jmen, ve kterých se necítí ve své kůži.  Dalším důvodem je rodinné jméno, které člověk dostane jen proto, že se tak jmenoval otec, dědeček, pradědeček a několik dalších předchozích generací. Rodině přitom nějak uteče, že jméno je už poněkud out, a dítě vybaví do života obrovským hendikepem. Jednou výhodou takových jmen se podle psychologů může stát tvrdá reakce jejich nositele. Může si vypěstovat nadhled, v duchu si řící, že jsou všichni kolem hloupí, a začít pracovat na sobě. V takovém případě jméno může podnítit sebekontrolu člověka a udělat z něj velmi úspěšného individualistu.

Jak ale zdůrazňují psychologové, člověku se v zásadě lépe žije v souladu  s jeho jménem, a ještě lépe, má-li k němu dobrý citový vztah. Jsou lidé, kteří své jméno nemají rádi, mají pocit, že se k nim nehodí a někteří ho dokonce nenávidí. Ovšem nenávidět něco, s čím jsme tak úzce spojeni, je nejlepší cestou na psychiatrii. Je tu ovšem i druhá možnost. Přizpůsobit charakter jménu a rozpor tak odstranit.       (sei)

JMÉNA V ČECHACH   - dnes nejčastěji dávaná:

Jakub, Jan, Tomáš, Ondřej, Lukáš, David, Vojtěch, Adam, Martin, Matěj

Tereza, Adéla, Kateřina, Natálie, Anna, Eliška, Karolína, Kristýna, Veronika, Lucie

Nejčastější v celkové populaci:

Jiří, Josef, Jan, Petr, Jaroslav, Pavel, Miloslav, Martin, Zdeněk, Václav

Marie, Jana, Anna, Eva, Hana, Věra, Lenka, Alena, Jaroslava, Ludmila 

 

Novinky.cz

Pacienti budou mít možnost rozhodovat o své léčbě

 

Ministerstvo zdravotnictví připravuje pro pacienty jednu horkou novinku - mají mít možnost písemně formulovat tzv. dříve vyslovené přání. V praxi by to znamenalo, že pacient si ještě za svého života stanoví, jaké zákroky je ochoten podstoupit i v době, kdy již nebude schopen o plánovaných či předpokládaných lékařských výkonech sám rozhodovat.

 

Tento dokument by měl mít pacient u sebe, anebo – v případě chronického onemocnění – by ho měl předat zdravotnickému zařízení, které ho ošetřuje. Využít by ho mohli například pacienti s rakovinou, po infarktu nebo lidé s Alzheimerovou či Parkinsonovou chorobou a dalšími nervovými onemocněními.

 

Obsahují to návrhy reformních zákonů, na kterých ministerstvo zdravotnictví pracuje a chce je předložit Sněmovně znovu po volbách.

 

„Pacient předem napíše, jak si přeje, aby se s ním zacházelo v situaci, kdy již nebude moci svůj souhlas k lékařskému výkonu vyslovit,“ řekl Právu Martin Plíšek, náměstek ministryně zdravotnictví. Přání musí být písemné a notářsky ověřené. Taková situace může nastat například při autonehodě nebo při zhoršení chronického onemocnění apod.

 

Plíšek zdůraznil, že v ustanovení o dříve vyslovených přáních je i pojistka proti eutanázii, tedy dobrovolnému odchodu ze světa za pomoci lékařů. „Pokud by si pacient ve svém dříve vysloveném přání eutanázii přál, v tomto jediném bodě mu vyhověno nebude a jeho přání nelze akceptovat.“ Je to proto, že české právo zatím nic takového nepovoluje.

 

Ve dříve vysloveném přání ale pacient bude mít možnost například odmítnout určitý druh léčby, ale i určit, kdo bude informován o jeho zdravotním stavu a v jakém rozsahu. 

Návrh zákona také prohlubuje tzv. informovaný souhlas pacienta. Ten sice obsahují některé zdravotní zákony, ale nejsou provázány. Nově by právo na informovaný souhlas měl pacient mít naprosto jednoznačné a lékaři by byli povinni pacienta vždy předem poučit o jeho nemoci, povaze výkonu a možných následcích, a to i když jde o drobný zákrok nebo léčbu banálního onemocnění.

 

„Bude to i ochrana lékařů v případě sporů o léčbu,“ soudí Plíšek a dodává, že lékaři více než dosud budou muset s pacienty hovořit a srozumitelně, bez cizích slov jim vše vysvětlit včetně poučení o rozsahu hrazené péče a alternativách léčebného postupu.

 

V řadě závažnějších zákroků bude nutná dál písemná forma souhlasu, ale nebude automatickou podmínkou. „V zájmu poskytovatele péče, ale i pacienta, je takový písemný souhlas mít, a to pro případ soudního sporu,“ uzavřel Plíšek.

 

Z kapitoly  mé knihy "Jak si udržet stálé zdraví"                  

                BÝT ZDRAVÝ I S PŘIBÝVAJÍCÍMI VĚKEM

 

Paměť je složitý proces. Hipokampus třídí informace a rozhoduje, jestli budou uloženy. Hraje v tom roli i emoční stránka a také to, zda nová informace má k uloženým nějakou souvislost. Taková informace se ukládá snáze. Extrémní paměť nemá kladný přínos, dochází při ní k přemíře nashromážděných informací a mívá to negativní dopad na běžný život.

Staří lidé nemusejí v žádném případě s přibývajícím věkem „být hloupější“. Inteligence produktivního věku umožňuje  rychlý odhad situací, to pomáhá třeba při obchodních jednáních. Naproti tomu inteligence starších lidí je založena na shromážděných zkušenostech, ta dovádí k více či méně výrazné „moudrosti stáří“.  Tento druh inteligence, na rozdíl od té v produktivním věku, může ve stáří dokonce vzrůstat – pokud ji ovšem využíváme.

 

Paměť a věk

Může se stát, že s postupem stárnutí nastanou potíže s pamětí. Nervové buňky v mozku jsou vzájemně propojeny. Denně umírá 50 tisíc nervových buněk, které se neobnovují a zmenšuje se schopnost neurotransmiterů, což jsou spojení mezi buňkami. Časem dochází k chemickým změnám na tkáních mozku. Určité volně prodejné mohou zhoršovat paměť.

 

Málo namáhané oblasti mozku se scvrkávají už zhruba po pětadvacátém roce života. Kdo vykonává otupující, jednoduchou, jednotvárnou a stále se opakující práci a ani ve volném čase svůj mozek nijak zvlášť nenamáhá, ten musí počítat s poklesem inteligenčního kvocientu až o dvacet bodů (průměrný IQ je 100 bodů).

 

Pokud člověk není postižen Alzheimerovou chorobou, paměť neztrácí mnoho ze své přirozené schopnosti, v starším věku se jen reaguje pomaleji. Paměť se dá udržovat tréninkem, je to zcela stejné jako se svaly, pokud se netrénují, slábnou, i kosti ztrácejí vápník. Paměť negativně ovlivňuje vysoký tlak, stejně tak nedostatek spánku, stres, úzkost a deprese. A pokud se podlehne netečnosti, nedochází  k žádoucí stimulaci mozku. Když mozek není nucen k činnosti, dochází k  zhoršení paměti, ale stejně může negativně působit přepracování. Při stresu se uvolňuje adrenalin, energie se vyčerpává, to se odrazí na činnosti hipokampusu a nové informace se neukládají tak jak by měly.  

Jak ochránit paměť

Je potřeba dbát na dostatek spánku a zvládnutí stresu. Fyzická aktivita prokrvuje mozek. Ovoce, zelenina a vláknina podporují duševní schopnosti.

 

Trénování paměti může mít pozitivní vliv, je to tzv. mozkový jogging jako je luštění křížovek, hádanek  a rébusů, ale i četba pomáhá k lepšímu soustředění. Ve vyšším věku je zvláště nutný dostatečný přísun vitaminu E a doporučuje se užívat Gingo biloba (extrakt z jinanu dvoulaločného), tyto dvě složky působí příznivě na paměť. Není však nutné si všechno za každou cenu pamatovat, lze se v něčem spolehnout na poznámky.

Stravou rostlinného původu a omezením léků, dojde nejen k lepší fyzické kondici, ale rovněž k zlepšení duševní a mozkové činnosti. K zpomalení centrální nervové soustavy dochází následkem nedostatku kyslíku do mozku. Proto každodenní cvičení zlepší krevní oběh, na to reaguje lepší  mozková činnost a tím i paměť.

 

Změna stravy, s dostatkem vitaminů a minerálních látek a k tomu fyzické cvičení vede k celkovému prospěchu. Přes  vytváření malých změn dochází k pozitivním výsledkům.

 

 

HANS PFEIFFER – Mrtvá ramena

(kraťounký úryvek z autorovy knihy, který mám archivovaný)    

"Pohleďte na to nekonečné temno vesmíru! Člověk přío cítí jeho smrtelný chlad. A uprostřed této ledové samoty se ztracena vznáší naše planeta. Víte jak nepatrný je vlastně náš životní prostor? Dva tisíce metrů nahoru, pár set metrů do hloubky. Kdyby byla naše Země tak velká jako jablko, dal by se náš život přirovnat k jeho ojínění. ... Tohle je náš životní prostor. V něm se všechno odehrává – láska i válka, nemoc i radost, pokrok, zklamání, naděje i zoufalství. Mravenčí existence, nemám pravdu? A vedle ní nekonečnost času. Kdybychom vývoj Země zkrátili na čtyřiadvacet hodin – víte, kdy by se objevil  člověk? V posledních dvou vteřinách. A při tom jsou celé dějiny Země pouhou vteřinou ve vývoji vesmíru!"

CNN

V americkém státě Washington umožnili asistovanou sebevraždu ženě s rakovinou

Šestašedesátiletá Američanka s rakovinou slinivky v konečném stádiu si směla ve čtvrtek vzít léky, které jí umožnily ukončit život. V pátek o tom informovala organizace Compassion & Choices bojující za právo na euthanasii, píše CNN. Stala se první ženou, která mohla volit tento odchod ze světě ve státě Washington.

Seattle

U Lindy Flemingové z města Sequim před měsícem diagnostikovali rakovinu slinivky v posledním stádiu. Bylo jí řečeno, že „prakticky umírá“.

„Bolest byla nepřekonatelná a jenom se to zhoršovalo“ řekla Flemingová a dodala, „jsem duchovní osoba a je pro mě důležité být při vědomí a mít jasnou mysl ve okamžiku své smrti.“

Ve čtvrtek večer si vzala léky, které jí umožnily odejít z toho světa a ukončit tak utrpení. Obklopena byla svými blízkými, ale u lože byl přítomen i lékař.

Zákon umožňující asistovanou sebevraždu schválili voliči ve státu Washington v  listopadu, zatímco v sousedním Oregonu platí už od roku 1994 a využilo jej 401 lidí.

 

NEWSWEEK, CAMBIO, MADRID             Ze 100+1  - z mého archívu  (kráceno)

MÓDNÍ SYMBOL

VÍRA NENÍ NÁBOŽENSTVÍ

Průzkumy mínění ukazují, že dochází ke zřetelnému odklonu víry a náboženství. Velké množství lidí věří, že existuje nějaký Bůh, ale mnohem méně se hlásí k náboženství. Podle Centra pro studium náboženství v Turíně, věří devadesát procent Evrpanů, že nějaký Bůh existuje. Je to dokonce o dvacet procent více než v uplynulém desetiletí. Víra v Boha však přestává být povinností navštěvovat křesťanské bohoslužby. Většina dnešních Evropanů nezná bibli, ale knihy o světových náboženství, islámu, buddhismu, hinduismu a dalších – obsahují první místa žebříčků prodejnosti ve všech zemích Evropy. Je to nový rys....

SMĚS PODLE CHUTI                                                                                                                                                                      

Dá se říci, že mladí Evropané "nectí tradice".  Nejsou  však beznabozi, jak by řekly babičky, ale vytvářejí si z různých náboženství kokteil podle vlastní chuti. Jak výstižně konstatovala britská socioložka Grace Daoielová: "Země, které ještě v minulé generaci byly oporou křesťanství, přicházejí do období víry, ale ne náboženství."

Říká se, že každá země má vládu jakou zasluhuje a každá generace Boha, jakého si zaslouží.  Žijeme v době individualismu. Na starém  kontinentě žije více než šest milionů muslimů. Křesťanství se stává jednou z mnoha alternativ, životním stylem, stejně jako zenová filozofie, buddhismus, vegetariánství  nebo ateismus.

POKLES ZÁJMŮ                                                                                                                                                                        

 V typicky katolických evropských zemích je většina novorozenců dodnes křtěna. Také pohřby v těchto zemích jsou z 95% křesťanské. Při svatbách jde o obřady,  které přežívají, s vírou nemají mnoho společného. Jde o to, že nikdo nemůže lidem tak honosné a působivé rituály nikde jinde nabídnout.

NA PÁTÉM MÍSTĚ                                                                                                                                                                        

Kostely  v severní Evropě připomínají instituce, na které se lidé obracejí s různými přáními. Navštěvují je, potřebují-li sdělit Bohu své přání a poslouží uklidňující prostředí kostela jako útěcha. Někteří tam chodí, aby hovořili s Bohem. Na dotaz, které instituci důvěřují nejvíce, kladli mladí Němci církev až na páté místo. První obsadila ekologická organizace Greenpeace, druhé policie, třetí soudy a čtvrté místo organizace hájící lidská práva Amnesty International.

NOVÉ POSLÁNÍ                                                                                                                                                                        

Církev- hlavně v severních zemích se novému stylu života postupně přizpůsobuje. Místo uctívání Boha se soustřeďuje na své pastýřské poslání. V době, kdy je komunikace mezi lidmi stále neosobnější, roste potřeba lidí najít člověka ochotného jim naslouchat. Na tomto poli může církev a její kněží najít své místo.                                                                                                        

 

 

Focus Mnichov     -   100+1  z mého archívu   (kráceno)

Zázraky opět v módě

Nejen tvůrci sci-fi, ale i uznávaní profesoři psychiatři, jako například Američan John E. Mack, se vážně zabývají tezí, podle níž mimozemšťané pravidelně unášejí lidi..... Poptávka po zázracích a příbězích lidí, kteří je zažili, zde určitě je. To ukázal i nedávný průzkum, podle nějž na zázraky věří 49 procent Němců, proti nim se staví 48 procent těch, kdo jejich možnost  popírají.  Nerozhodných jsou jen 3 procenta.... Ve srovnání s USA, kde víru v zázraky přiznává 69 procent dotázaných je na tom Německo ještě dobře. I tady však  64 procent respondentů současně tvrdí, že v nouzi proti veškerému rozumu doufalo v zázrak. To vypovídá vlastně víc než celková statistika.

Možná každý z nás ve vypjatých situacích odložil rezervovanost vůčí nadpřirozenu stranou a začne věřit v něco, nad čím za normálních okolností ohrnuje nos. Právě zde se otvírají brány pro "nadpřirozeno". Zvláště náchylní víře v zázraky jsou totiž lidé v otázkách bezprostředně se dotýkajícíh jejich těla a duše...

Komplexní moderní medicína zbavuje některé údajné zázraky určité části aury, jež je obklopuje – což platí jak pro Bibli, tak pro náš dnešní život. Vůbec poprvé se například vědci věnující se výzkumu rakoviny začali zabývat otázkou "nevysvětlitelných" případů vyléčení. V centru pozornosti stojí především hádanka takzvané spontánní remise, zmizení nemoci, bez lékařského přičinění..... "Je mnoho zpráv", poukazuje Paul Rosch, profesor medicíny na lékarské fakultě Newyorské University, " o zázračných uzdraveních, například působením bylinek, vúdú, jógy, modlení, makrobiotických diet, směsí chemikálií či extraktů z různých sér nebo po návštěvě poutních míst." Podle jeho názoru nelze tvrdit, že by všechny spočívaly na přehánění  nebo sebeklamu. Podstatné ovšem je, že tyto metody nejsou zřejmě účinné ve všech případech a stejně jako u spontánní remise  není možná prognóza, který pacient se uzdraví.

  

 Daniel Raus

Zdroj:
www.nabozenstvi.com

Češi a ateismus

Často se mluví o tom, že Češi jsou ateisté. Je to ale pravda? Ateismus je filosoficky přesně definovaný pojem, se kterým mají průzkumy veřejného mínění málo společného. Nakolik je tedy atheismus skutečným postojem obyvatel České republiky - a nakolik je jenom zmatením pojmů?

O českém ateismu se toho napsalo hodně - tolik, že se zrodila zavedená klišé. Podle nich jsme nejateističtější národ v Evropě (a snad i na světě), konkurují nám občas jenom Estonci, ale svůj primát si (podobně jako v pití piva) nedáme vzít. Podle dalšího klišé je běžný Čech na svůj ateismus náležitě hrdý. Necítí se jako nějaký enfant terrible na základní škole, který se chlubí právě utrženou pětkou. Je to postoj vyspělého, sečtělého a zorientovaného člověka. Podle dalšího klišé je za českým ateismem těžká historie náboženských válek, jsme přece národ, kde začala třicetiletá válka a počátkem všech našich traumat je Bílá hora.


Nechci těmto tezím oponovat, určitě na nich něco pravdy bude. Řekl bych ale, že s českým ateismem je to přece jenom trochu jinak. Není třeba k němu hledat žádné devatero kouzelných klíčů, vysvětlení je daleko prostší. Je za ním nechuť k jakékoliv organizované formě náboženství. Duchovno je v naší rebelské české mysli vyhrazeno tajemství a nemá být kodifikováno. A hlavně, když už kodifikováno je, pak s takovou formou jeho vyjádření nechceme být osobně spojeni. Jaký názor máme na nebesa (a na to, co se děje mezi nebem a naším balkónem), to je pro nás osobní věc.

Obraz Česka jako ateistické země se vytvořil především na základě výsledků sčítání lidu. To poslední jsme měli v roce 2001. Výsledky nejsou věru příjemné církevnímu oku. Lidé se totiž mohli přihlásit k různým kategoriím a ukázalo se, že evangelíků je u nás pouhé jedno procento. Husitská církev je na tom prakticky stejně. A kdybychom sečetli příslušníky všech ostatních protestantských církví, dalo by to dohromady pouhá tři procenta.

Docela dobře dopadli katolíci s 27 %, ale i to je úspěch relativní, když se podíváme do jiných evropských zemí, o Polsku ani nemluvě. Skutečná "pecka" přichází ovšem ve chvíli, kdy se zeptáme, k čemu se Češi vlastně přihlásili. Když sečteme dohromady kategorii "bez vyznání" a kategorii "nic" (nebo-li "nezjištěno"), dostáváme šokující číslo: 68 %. Podle povrchního závěru z toho vyplývá: co Čech, to ateista.

Daná interpretace ale přehlíží poměrně důležitou skutečnost: že se totiž většina respondentů vymezovala vůči uvedeným kategoriím jako takovým. Nic naplat, v Česku se čtyři sta let po Bílé hoře musí začít s klasickým definováním pojmů. Právě v těch totiž vládne veliký zmatek. Musíme se ptát, co si běžný člověk představí pod pojmem "bez vyznání"? Co chce komunikovat, když se nezařadí nikam? A mimochodem, co si vlastně představí, když se řekne slovo "ateismus"?

Před časem se objevil jiný průzkum, který zjišťoval, nakolik jsou obyvatelé té které země pověrčiví. Týkal se naneštěstí jenom střední Evropy, ale i tak jsou výsledky mimořádně zajímavé. V kategorii "velmi pověrčivých" najdete například ve Švýcarsku 23 % lidí. V Německu jich je o 7 % víc. Ale nikdo nepředčí českou kotlinu, kde je "velmi pověrčivých lidí" skoro polovina (47 %). Možná jsme se my Češi stali moderním důkazem toho, co kdysi napsal britský spisovatel a myslitel Chesterton, který prohlásil, že když lidé přestanou věřit v Boha, neznamená to, že nevěří ničemu - právě naopak, začnou věřit všemu.

Pes je ale nejspíš zakopán ještě hlouběji. Objevíme ho, když se na chvíli přestaneme zabývat církvemi a podíváme se na situaci politických stran. Je přímo šokující, že dvě hlavní partaje: sociální demokraté a ODS mají každá zhruba 20 000 členů. Jedna z těchto stran přitom vždy vládne tomuto státu. Daleko menší vliv mají křesťanští demokraté (KDU-ČSL) - 40 000 členů. A, div se světe, největší základnou disponuje doposud strana komunistická, se kterou se už dvacet let nikdo nebaví. Komunistů je (i při postupném vymírání) 60 000. A teď to hlavní: když sečteme politicky organizované občany, dostáváme neuvěřitelná dvě procenta.

V tomto světle nejsou výsledky církví vůbec špatné. Procento evangelíků a husitů je vlastně úspěch. Tři procenta pro ostatní církve jsou báječná. A 27 % pro katolíky, to je přímo zázrak. Žádné politické straně se u nás o takovém bingu ani nesní.

Takže: lidé se v Česku o politiku zajímají, ale nechtějí být spojováni s členstvím v konkrétní straně. Stejně jako je zajímá duchovno, ale bez příslušnosti ke konkrétní církvi.

Jsme tedy my Češi ateisté? Domnívám se, že nikoliv. Chceme být prostě a jednoduše "nezařazení". Právě to je totiž kategorie ryze česká. Mimochodem, i Jára Cimrman se v ní s vysokou pravděpodobností nacházel.


 

Z kapitoly z mé připravené knihy: JAK SI UDRŽET STÁLÉ ZDRAVÍ      

PÉČE O DUŠEVÍ ZDRAVÍ  - RELAXACE

 Péče o duševní zdraví se vyplatí. V dnešní uspěchané době je dobré se občas zastavit a věnovat se uvolnění. Stačí se nedívat na televizi, ale častěji poslouchat třeba při zapálené svíčce a voňavé tyčince relaxační hudbu. Vypnout myšlení a poddat se jen působení hudby.

 

Před spánkem nebo ráno po probuzení můžeme praktikovat uvědomění. Stane se oázou klidu a míru ve spěchu života. Cílem uvědomění je kontrolovat se a zdokonalovat se, soustředit se na spojení s fyzičnem. Vychází ze zevnějšku a postupuje do hloubky. Jsou to praktiky z jógy (stejně jako následná relaxace).  

1 – pocity dotyku pokožky

2 – pocity svalů

3 – pocity dýchání – vycítit kde a jak

4 – pocity vnitřních orgánů nebo jednoho 

Po 5-10 nadechnutí, přičemž výdech je dvojnásobný než vdech, po výdechu na několik okamžiku se zadrží dech (po tréninku se toho dá lehko dosáhnout) a soustředíme se na tlukot srdce. Takovéto dýchání se dá praktikovat delší dobu při chůzi.

 

Pokud máme více času, může se dopřát delší uklidňující relaxace (jóganidry). Tato forma jógové relaxace s doporučuje lidem vyčerpaným, vystaveným nadměrnému stresu, zmírňuje úzkosti a mírnější deprese, zlepšuje sebeuvědomění a napomáhá rozvoji osobnosti. Cílem je vnitřní klid.

 

Toto mentální cvičení by se mělo provádět co nejčastěji, nejlépe každý den po dobu aspoň 15 minut,lépe půl hodiny, nesledovat ale nijak čas. V této době je nutný klid, ničím nerušený. V pozadí může hrát velmi tichá relaxační hudba. 

 

1.Předběžné uvolnění 

 Zaujměte relaxační polohu na zádech. Pokud je chladněji, můžete se přikrýt lehčí dekou. Nohy jsou mírně od sebe, ruce mírně od těla, dlaněmi vzhůru, hlava leží volně na podložce, oči zavřené. Můžete se ještě pohnout a uvelebit se. Během dalšího cvičení se doporučuje zachovat naprostou nehybnost. 2-3x se zhluboka nadechněte a během výdechů se uvolněte. Uvědomte si své tělo a nechte je celé uvolněné. Uvědomte si, kde se tělo dotýká podložky. Obvykle jsou to paty, lýtka, stehna, hýždě, záda, temeno hlavy, pravá ruka, levá ruka. Nyní si uvědomte všechna ta místa současně. Uvědomte si příjemnou tíhu v celém těle.

 

2.Sankalpa (předsevzetí) 

Opakujte se aspoň třikrát, lépe vícekrát. Má být pozitivně formulována. Je vhodné zvolit jednu určitou sankalpu a tu dlouhodobě používat, například: “jsem klidný“ „nacházím dobrá řešení“ „daří se mi v práci“  „harmonicky se rozvíjím“  „jsem zdravý“ a podobně.

 

2.Uvědomování si částí těla

V poměrně rychlém tempu si opakujte v duchu názvy následujících částí těla a vybavujte si jejich tvar. Postupně první, druhý, třetí a čtvrtý a pátý prst na pravé ruce, dlaň, zápěstí, předloktí, loket, paži, rameno, bok, kyčel, stehenní svaly, kolenní kloub, holeň, kotník, nárt, patu, chodidlo, první až pátý prst pravé nohy, lýtko, podkolenní jamku, stehenní vazivo. Stejně tak opakujete vše na levé straně.

 

Uvolněná celá pravá ruka, celá levá ruka, celá pravá noha, celá levá noha. Pak pravá a levá lopatka, pravá a levá bederní krajina, páteř, hýždě, pravá a levá polovina hrudníku, břicho, útroby, podbřišek. Dále obličej: krk, brada, dolní čelist, dolní a horní ret, pravá a levá tvář, uši, nos, pravé oko s obočím, levé oko s obočím, čelo a kůže pod vlasy, temeno hlavy, šíje. Uvědomte si celý trup, celý krk, celou hlavu, celé tělo. Vypadá to, jako by celé tělo bylo přitahováno magnetem k zemi.   

4.Uvědomování si dechu

Přeneste pozornost do oblasti břicha a uvědomte si pohyb své břišní stěny během přirozeného spontánního dýchání. Vnímejte tento pohyb. Pokud se objeví nesouvisející  myšlenky, uvědomte si je, ale vždy znovu vracejte pozornost ke svému dechu.

 

V józe se klade velký důraz na dech a různým praktikám dechu, protože ten spojuje vědomí s podvědomím. To u jiných funkcí v normálním životě nejde, vědomí a podvědomí jsou oddělené. Při relaxaci se neovlivňuje nijak dech, dýcháte volně, klidně, mírně, pravidelně, jenom si uvědomujte dýchací pohodu. Můžete přitom myslet na mírné vlnky na moři, které jsou stejné jako váš dech. Soustřeďte se na solární plexus, kde je nervová pleteň, představuje se, že proudění dechu jej zahřívá nebo že ležíte na slunci a to zahřívá tuto část těla.

 

Tělo je bezvládné, teplé, těžké. Podobá se to spánku v bdělosti. Pociťujete, že jste na hranici mezi vědomím a podvědomím. Postupem doby se dosáhne pocitu, jako by se vědomí oddělovalo od těla, je to velmi příjemný pocit lehkosti a klidu. Někdy naopak při tom rekaxaci,usnete, Není to sice na škodu, ale není to zdaleka tak užitečné, jako když tento stav jenom prociťujete. 

5.Vizualizace  

Přeneste pozornost na zavřená víčka a čelo. Uvědomte si na chvíli vše, co se zde objevuje, možná světla, barvy... Zůstávejte klidní, uvolnění a bdělí v pozorování, co se děje s tělem. Nyní si můžete s větší či menší zřetelností vybavovat například následující obrazy: Není třeba se příliš namáhat, nechte svou mysl bloumat od jednoho k druhému ... klidná vodní hladina v záři slunce ... pták letící vzduchem ... zapadající slunce v pozadí ... drobné zvíře, třeba psík nebo kotě, ... různé tvary mraků na modré obloze ...růžová květina či bílý květ ... pěkně vybarvené ovoce ... říční břeh s houpající se loďkou ... Les s vřesem a jezírkem ... Vodopád... hvězdy na nebi a měsíc... nekonečná rozloha oceánu, je v něm klid a skrytá síla ... zimní krajina se zasněženými stromy, je klidná, majestátní ... lesní mýtina s mechem a s potůčkem. (Fantazii se meze nekladou.) 

6.Sankalpa (předsevzetí)

Znovu, alespoň třikrát, opakujte svou sankalpu. 

7.Pozvolné ukončení

 

Uvědomte si znovu svůj dech, uvědomte si dotyk těla a podložky i dotek oděvu a těla ... uvědomte si zevní zvuky ... připravte se, že cvičení skončí... několikrát se hluboce nadechněte ... pohněte prsty na nohou ... pohněte prsty na rukou... můžete se protáhnout jako při probuzení z příjemného a osvěžujícího spánku... jóganidra končí.

Efekt relaxace spočívá ve schopnosti uvést mozek do stavu alfa (klid) nebo théta  (uvolnění). Přitom se zpomaluje celkový mozkový rytmus a uvolňují se endorfiny, tělu vlastní látky tlumící bolest. Výzkumy prokázaly, že se ve stavu relaxace zpomaluje metabolismus, zklidňuje se dech i tep a klesá krevní tlak. 

Vědomí a duševní stav, to jsou jen zvláštní stavy mozku. Pomocí relaxace se tělo může naučit, jak si samo pomoci. Soustředění na určité oblasti těla nebo názorná představa fungujícího imunitního systému při hlubokém uvolnění může výrazně ovlivnit průběh nemoci.   

Četné studie ukazují, že relaxací (nebo meditací a koncentrací) se mohou kladně ovlivnit fyziologické procesy, tím se může lépe zvládnout nemoc. Intenzívně se zkoumá, jak prostřednictvím vůle zasáhnout do systému mozku, fungujícím mimo naše vědomí. Nervová soustava a imunitní systém jsou navzájem propojeny.    

 

Zastánci existence vnitřní energie tvrdí, že účinnou formou posilování je meditace a relaxace. Řada vědců tyto praktiky prozkoumala a jejich výsledky potvrdila. Když se medituje či relaxuje, nastává v těle relaxační ozvěna. V zásadě to znamená, že se na okamžik vypnou poplašná zařízení, která jsou životně důležitá, ale jsou-li přetížena, vzniká stres. Negativní vlivy stresu na imunologický systém byly dokázány.

Reakce žláz

Na meditaci a relaxační cviky reaguje endokrinní systém příznivým působením na kosti, svaly a vnitřní orgány. Ovlivňuje i srdeční rytmus a rytmus dýchání.

Reakce nervové soustavy

Psychoneurologie zjistila spoje mezi emocionálními pocity v mozku a nervovým systémem. Stav relaxace působí na všechna nervová zakončení v našem organismu. Prostřednictvím míchy se povzbuzuje náš imunologický systém.

 

Reakce v mozku 

Mnoho výzkumů dokázalo, že meditace nebo relaxace stimuluje limbický systém mozku, který se skládá mimo jiné z amygdaly, hipokampu a hipotalamu.

 

Proud spokojenosti

Při relaxaci organismus vyrovná produkci adrenalinu a dalších kortikosteroidních látek, které jsou známy jako hormony stresu. Po těle jsou roznášeny krví a stimulují činnost tkání.

  

Aenne Burda (z mého archívu)

O krizích v manželství:  "Když je doma dusno"

Napětí a krize patří k manželskému životu. A čím méně tragický je jejich průběh, tím je manželství svazek pevnější a stabilnější.

Dva lidé, které kdysi spojila velká láska, mají vždy odlišné vlastnosti a také individuální potřeby. A i když žijí navenek v harmonickém vztahu, dostavují se problémy, které musí společně řešit. Dosáhnout stejný názor na věc bývá velice obtížné. Většinou požaduje jeden od druhého, aby se připojil k jeho názoru. A právě tam někde začínají manželské krize. K jedné z nejtěžších krizí společného života nedochází až v krizovém "sedmém roce" manželství, nýbrž již podstatně dříve, často již v prvních letech. Pokud se jeden druhému z velké lásky přizpůsobuje, chová se k němu tak, jak partner očekává a jak si přeje, je všechno v naprostém pořádku.

Ovšem takovéto "znásilňování sebe sama" není možné do nekonekonečna. Protože nikdo není schopen trvale žít proti své vlastní podstatě, v určitou chvíli prozradí, co si skutečně myslí, a představí se takový, jaký ve skutečnosti je.

Mnoho manželství ztroskotá již v tomto stadiu. Manželé nedokáží překonat velké zklamání nad tím, že ten druhý zdaleka není takový, jak si představoval, že si nepotrpí na domácí život, nebo že nemá rád děti, že nerad cestuje, že je mnohem vice egoista než vypadá.

Další krize, která často mívá osudné následky a je v mnohem ještě horší než ta první, nastupuje s prvním dítětem. Psychologové ji nazývají sexuální nebo rodičovská krize, protože  v tu dobu ustupuje fyzická přitažlivost do pozadí a oba parneři se navzájem začínají chápat jako rodiče právě narozeného potomka. Protože se matka silně fixuje na dítě, cítí se otec opomíjen a někdy si dokonce vyhledá partnerku, o které se domnívá, že si s ni rozumí lépe než s vlastní ženou. Dalším důvodem krize bývá, že mladá matka zůstane s dítětem doma, zatímco otec pracuje pro rodinu a vydělává na ni. Ona mu závidí, že má možnost se pravidelně stýkat s mnoha lidmi, zatímco ona musí sedět doma a starat se o domácnost, o dítě a o něj. Hluboká nespokojenost ji nedovoluje dívat se na manžela a chovat se k němu s uznáním a s láskou.

I když se manželé opět vždy dokáží udobřit a dohodnout,, nejsou ušeřeni dalších krizí. Jejich soužití  může s přibývajícími roky ohrozit potřeba obou z nich "ještě něco si ze života užít". V této souvislosti hovoříme o strachu z odjíždějícího vlaku nebo o krizi středního věku.

Když jsou potom děti dospělé a opustí rodinu, ovládne ženy touha po jiné životní náplni, většinou přání být více nezávislá. Ostatně i muži se snaží změnit ještě jednou od základu svůj život. "Má všechno být pouze minulost?" – odpověď na tuto otázku může rozvrátit manželství po dvaceti letech.

Je nevyhnutelnost manželských krizí argumentem proti manželství? Určitě ne. Přesto, že dává stále více lidí přednost životu bez pevného manželského pouta a uzavírá pouze volné a nezávazné svazky, nadále platí: bez manželství není rodina, bez rodiny nemají děti životní jistoty a společnost budoucnost.

Dva lidé, kteří se rozhodli žít spolu, nezůstanou po celý život takoví, jací byli na začátku. Každý životní úsek na nich zanechá změny, a to jak vnitřní tak i vnější. Bez krizí tento vývoj není možný. A to, zda se jeden z partnerů ve svém vývoji dostane k bodu, kdy nevidí smysl společného života, závisí od chování obou z nich. Když se oběma nedaří hovořit o podstatě vzniklých změn a když začnou s nekonečnými vzájemnými výčitkami je jejich život v kritické fázi.

Dobrá vůle, tolerance, něžnost, trpělivost a fantazie musí potom dostat nový impuls, všechny dříve utajované touhy a přání volný průchod. Manželské štěstí nespadne nikomu do klína bez vlastního přičinění. Spokojenost v manželském životě je tvůrčí a zároveň morální závazek obou partnerů.

Novinky.cz

Paměť a myšlení nejlépe fungují za nevlídného počasí

Náladě možná mračná obloha a déšť nepřidají, ale pokud je potřeba zapojit paměť a důkladně myslet, je právě nevlídné počasí k tomu tím nejlepším. Naopak při slunném a teplém počasí jsou výsledky mentální produkce u lidí nejhorší.

Sydney

Odborníci z australské University of New South Wales potvrdili, že kvalita úsudku a přesnosti paměti je ovlivněna velmi významně pozitivními a negativními aspekty nálady.

„Zdá se, že je to trochu jinak, než se očekávalo, ale trocha sklíčenosti může být pro něco dobrá. Lidé mají totiž mnohem lepší výsledky v paměťových testech, když je počasí nevlídné a když jsou v mírně negativní náladě. Během slunných a jasných dní, kdy mohou být šťastnější a ve větší pohodě, u testů propadají,“ tvrdí psycholog Joe Forgas, jenž studii vedl.

Závěry australských odborníků byly publikovány v odborném časopise Experimental Psychology.

Došlo mi e-mailem, jelikož se jedná o osobní zkušenost, pokládám to za přínosné

Osmnáct kritických postřehů z USA

  2009-03-14  (05:39)  | 
Zo sveta

Do Spojených států jezdím zhruba dvakrát ročně, ale ještě nikdy jsem se nezdržel tak dlouho v malém městě (šest týdnů, Ormond Beach, Florida). Stejně tak jsem tam nikdy nebyl v době tak podivné nálady, jaká byla v letošním lednu a únoru (taková podivná směs strachu a naděje...). A tak jsem si všiml věcí, které jsem dříve neviděl. Některé mě nadchly, jiné mě rozesmutnily. A protože se přikláním k rozšířenému názoru, že americká společnost je vcelku nemocná, viděl jsem spíše to negativní. Možná se na to zaměřuji také proto, že styl života Američanů zcela bez rozmyslu kopírujeme i u nás. Zde je to, co mi dalo facku, otevřelo oči, přinutilo mě přemýšlet. Kolikrát to jsou kraviny, ale možná jen na první pohled. 

1. Zalévání trávníků: Bývaly doby, kdy trávník byl výsadou aristokracie. Obyčejný člověk měl nejspíš louku za barákem. Američané nebývale zbohatli a dnes má trávník každý (kdo nemá, ten po něm touží). Trávník - v porovnání s loukou naprosto mrtvý ekosystém - je třeba stříhat, zalévat, hnojit. A tak před každým druhým barákem vidíte hnojiče, střihače nebo jiné trávníkové údržbáře. Tzv. „Lawn Maintenance" je obrovský byznys. Co mě ale zaujalo? Většina našich sousedů vytrvale zavlažovala. I v den, kdy 48 hodin hustě pršelo, sousedi stále kropili, z toho 1/3 času chodník. V době, kdy miliarda lidí na téhle planetě nemá přístup k pitné vodě, je to smutný obrázek. Říkám si, tihle kluci asi nikdy neslyšeli o Al Gorovi.
2. Mega balení: Chcete si koupit pivko k večeři, dvě jablka, pár plátků sýra? Na to zapomeňte! Chcete pivko? Kupte si basu. Chcete jablka? Naberte si dva pytle po šesti librách (to je nejmenší balení). Pár plátků sýra, jak jsme zvyklí z pražské Billy? Neexistuje. Kupte si balík - navíc zabalený v trojím igelitu. Naprostá nadprodukce všeho. Na téhle planetě každou hodinu umírá tisícovka lidí hlady, a tady!? Více je lépe.
3. Nonstop klimatizace: Přestože jsme byli na Floridě, zažili jsme tam pěkné zimy. I když bylo venku třeba osmnáct stupňů (Celsia), v obchodech a hlavně v domech u sousedů jela klimatizace bez vypnutí. Ve dne v noci. Nonstop. Asi ani tihle kluci nikdy neposlouchali volání Al Gora!?
4. Hummer: "Pussy magnet". Vzpomínáte na Borata, jak si chtěl koupit magnet na holky? Přijde mi, že tím místy jezdí každý druhý. A nejenom Hummer. Prostě čím větší, tím lepší - Hummer, toyota tundra, ford pick-up. Prostě nevidíte nic moc jiného než obrovské pick-upy nebo obecně SUV. Dlouhou dobu platilo, že jste při nákupu těchhle obrovských aut dostali slevu na daních. Proč? Hodně žerou a to je dobré pro byznys. Mimochodem, každý 4.-5. barel ropy, který se na světě vytěží, se spálí na amerických silnicích. Síla, ne!?
5. Auta před školou: Jo, jo, hodně mé americké fascinace se točí okolo aut. Nedaleko našeho domu byla střední škola „Seabreeze High School". Přál bych vám vidět školní parkoviště a hlavně ranní a odpolední zácpy. Máte pocit, že se na váš řítí obrovský pick-up, který nikdo neřídí, a na poslední chvíli si všimnete, že za volantem sedí desetiletý kluk (asi mu je šestnáct, ale tvářičku má na deset). Většinou platí, co student (od šestnácti), to auto, a tak parking před touhle školou je větší než před největšími nákupními centry v naší zemi - představte si třeba pražský Zličín.
6. Auta před domem: Většina našich sousedů měla dům pro auta (garáž) větší než dům pro lidi. Stejně tak je běžné, že večer před garáží stojí třeba další čtyři auta. V mnoha amerických domácnostech je totiž víc aut než lidí. Není divu. V televizi vidíte reklamu jen na auta a léky. A všechno na půjčky. Navíc litr benzínu vyjde na deset korun. A tak si říkám, kolik lidí už pozabíjeli v Iráku jen proto, aby jejich děcka mohla jezdit do školy „nabušenýma hummerama". Na jedné demonstraci jsem zahlédl zajímavý transparent: „No more iraqi babies in my tank!" To mluví za všechno, myslím.
7. Ulice jako po evakuaci: Tahle část Floridy se každý podzim pere s hurikány. Proto na každém kroku narazíte na značku „Evacuation point". Nemusíte ovšem čekat na hurikán, abyste si představili, jak to tu vypadá při evakuaci. Je známým faktem, že průměrný Američan chodí tak maximálně z domova do auta (10 metrů), z auta do supermarketu (50 metrů) nebo z auta do práce (100 metrů) a zpět. Na ulicích většinou nepotkáte ani živáčka. Většina Amíků ani chodit nemůže, neboť by to jejich klouby nevydržely.
8. Drive in: Od dob, co k nám do Čech zavítal strýček McDonald, známe „drive-in". Z amerických filmů známe možná i drive-in kina. Co mě zaujalo tentokrát, byl drive-in bankomat. Prostě se nemusíte namáhat a vylézat z auta. Přijedete, stáhnete okénko, fouknete tam kartu, vymačkáte pin, naberete bankovky a účet a tradá. A co mě nadchlo úplně nejvíc, byl drive-in church. Kostel pod širým nebem, kam zajedete jako do kina, na autorádiu si naladíte farářovo kázání, nad volantem se pomodlíte a hurá domů (nebo spíš do krámu nakupovat). Nulový pohyb. Naprosté pohodlí. Paráda. Ráj na zemi!
9. Fly-in: Když existuje „drive-in", musí existovat „fly-in". V sousední vesnici mají oplocenou osadu s ochrankou (tomuhle druhu bydlení říkají „Guarded community" - původně brazilský vynález), kde má každý obyvatel kromě obrovské garáže i hangár. Každý má totiž minimálně jedno letadlo. V této osadě bydlel i John Travolta, ale poté, co si koupil nový tryskáč, ho sousedi vystrnadili. Pro mnoho Američanů jsou dnes letadlo, jachta nebo vila na Havaji stejně dostupné jako škoda fabia pro průměrného Čecha. Říkám si, že ve světě, kde hrubý domácí produkt 48 nejchudších zemí je méně než bohatství tří nejbohatších lidí v USA (globalissues.org), je něco sakra špatně.
10. Prso je nebezpečnější než pistole: Četl jsem, že v jednom nákupním centru policie zatkla a odvezla ženu za to, že na lavičce kojila své dítě. Běhat po ulici s bouchačkou u pasu však nikoho nevzruší. Stačí si vzpomenout, jaké vytržení způsobilo před lety odhalené prso Janet Jackson. A přitom v amerických filmech nevidíte místy nic jiného než bouchačky a krev. Z toho mi vychází, že Amíci se ženského prsa bojí více než pistole. To je divné, ne!?
11. Hyperlevné věci: Už jsem to psal do jednoho komentáře. Ať jste kde jste, máte pocit nonstop výprodeje: džíny za 10, dětské oblečení 2-15, boty do 30 dolarů... Nechápete to. Spotřební věci jsou tady tak levné, že není divu, že 94 % amerických středoškolaček považuje nakupování za svou nejoblíbenější aktivitu.
12. Silikonová prsa: Mnohé Američanky mají výstavní ňadra, to se jim musí nechat. Když se ale podíváte na Michaela Jacksona, dojde vám proč. Nejoblíbenějším dárkem k promocím amerických holek je právě chirurgická úprava prsou. Ano, čtete správně. K promocím! To znamená, že jim ještě nebylo třicet. Bomba.  
13. Za to vás můžou sebrat! Jedeme ze supermarketu, kde jsme si koupili basu piva, kterou jsme měli v kočárku. Najednou k nám přijde pán s vyděšeným výrazem, ukazuje na tu krabici s pivem a říká: „Za to vás můžou sebrat! Být vámi tak to okamžitě schovám." Je úžasné pozorovat zástupy lidí s hnědým sáčkem v rukou, ve kterém mají láhev kořalky nebo plechovku piva. Ale zkuste to vyndat! Za to vás můžou sebrat.
14. Debit/credit: Když nakupujete, většinou (možná vždy) se vás ptají, jestli chcete nakupovat na půjčku. Zjistíte, že lidé tu většinou fungují jenom na půjčky. Hypotéka je zcela běžná a k tomu ještě plejáda kreditních karet a půjček na auta jiné nesmysly. Na trhu půjčování peněz je taková konkurence, že se banky a kreditní firmy předhánějí, kdo půjčí (i teď v dobách kritických!) víc. Je běžné, že za použití kreditní karty získáváte třeba „airmiles", a tak lítáte na oko zdarma.
15. Sledování televize: Průměrný Američan sleduje televizi 7-9 hodin denně. V průměrné domácnosti je televizí často víc než lidí. Zajímavé je uvědomit si, že polovina rodin spolu vůbec nevečeří, což je jediná příležitost se potkat (jinak jsou furt v práci - musí se sakra ohánět, aby vydělali na všechny ty půjčky). Polovina druhé poloviny u toho má puštěnou právě tu televizi.
16. Polovina Amíků nemůže spát: 48 procent Američanů říká, že pociťují více stresu než před pěti lety. Stejné procento říká, že v noci leží, kouká do stropu a nemůže usnout (zdroj Americká psychologická asociace, 2006). Co polovině Američanů nedá spát? Proč se jich tolik dívá v noci na strop? Primárně dvě věci: peníze a práce - hlavní starost 75 procent Američanů. Přitom v roce 2004 to bylo 59 procent. Ta čísla jsou strašidelná, a to jsme v roce 2006 ještě neměli tušení, že přijde nějaká krize. Jaká čísla byste si tipli v roce 2009?
17. No antibiotics! Na mnoha potravinách v našem supermarketu svítily roztodivné nápisy začínající slovíčkem „no" - no hormons added, no antibiotics, no additives, no chemicals... Už i k nám do Čech se tyhle nápisy dostávají. Zdá se mi, že je bereme jako fakt. Ale faktem je také to, že když na jeden balíček napíšou, že neobsahuje chemikálie, potom říkají že devět ostatních chemikálie obsahuje. Není divu, že v USA hovoří o epidemii rakoviny. Jestli jste viděli nějaké dokumenty na téma kvality potravin v USA, víte o čem mluvím. Myslím bohužel (co se týče rakoviny), že my Evropané na Amíky úspěšně dotahujeme.  
18. Národní asociace organizátorů: Protože je všechno tak levné a navíc vám do zadku vleze deset bank a čtyřicet kreditních společností s nabídkou úvěru, kterému neodoláte, Američané nakupují víc, než jsou schopni uskladnit. A tak je v USA běžným řemeslem tzv. organizátor, který k vám domů přijde a zorganizuje vám vaše hory majetku do úhledných komínků, krabic, přihrádek. A protože organizátorů je už pěkná armáda, sdružují se dokonce v asociaci.

Tedy na to, že se považuji za tolerantního a v zásadě i pozitivního člověka, je to pěkně netolerantní a kritický výčet. Jenomže já si nemůžu pomoci. Ještě mám v živé paměti extrémní bídu, na kterou jsme narazili při loňské cestě do Mali a Guinei-Bissau. Lidi tam však byli v zásadě šťastní. Když to porovnám s tou americkou rozežraností (a to myslím, že je slabé slovo) a dám si to do souvislosti s psychickým stavem americké společnosti, tak si říkám: Něco je hodně špatně. A nakonec, když se podívám do Evropy a vidím všechna ta satelitní městečka, nákupní centra, multiplexy, hypermarkety, silnice zacpané SUV auty, hypotéky, zadluženost, hon za zážitky a zábavou, všechna ta pozlátka, která jsme od USA okopírovali, tak nevím...

A protože s tím vším, co se tu píše, souvisí Příběh věcí (USA jsou do velké míry právě příběhem věcí), rozhodl jsem se ho sem pověsit, aby nám nezapadl v kvantu komentářů. Musím říci, že jsem dosud nenašel trefnější způsob, jak vysvětlit americký styl života (který se stal i naším stylem), než je právě dvacetiminutový Příběh věcí od Annie Leonard, navíc s českými titulky.

Důležitý dodatek k předešlemu článku, podobné ale všechny důležité údaje: 

Ukončení či nezahájení život zachraňující péče na žádost způsobilé osoby, negativní reverz, je zcela v pořádku.

Ukončení či nezahájení život zachraňující péče na základě předem vysloveného přání je u nás teoreticky možné od roku 2001, kdy jsme ratifikovali Úmluvu o lidských právech a biomedicíně. 

 O konci života nemá rozhodovat lékař, ale pacient či jeho blízcí. První krok k tomu Česko udělalo v roce 2001, kdy ratifikovalo Úmluvu o lidských právech a biomedicíně. Ta říká, že pokud pacient není ve stavu, kdy může vyjádřit svá přání, bude brán zřetel na přání vyslovená dříve.

Převzato z http://prolife.cz, Informace

Eutanázie není

  • odmítnutí léčby prostřednictvím reversu – záměrně falešně označováno jako tzv. pasivní eutanázie (!). Dnes nikdo nemusí trpět kvůli technologickému přístupu některých lékařů hraničí někdy s týráním. Může podle platné legislativy podepsat revers: "Odmítám další léčbu, chci pouze mírnit bolest." Chybí totiž úmysl zabít.
  • podávání tišících prostředků, i když zkrátí život pacienta. Toto je záměrně falešně označováno jako tzv. nepřímá eutanázie. Chybí totiž úmysl zabít.

Kdo má o téma větší zájem, na odkaze www.eutanazie-dobrasmrt.cz 

Odtamtud přebírám další důležité části:

24.03.2009 Návrh II. bude představen již v dubnu
 

Nový návrh zákona najdete v rubrice §§§, dnes skončily konzultace s vybranými lékaři a poslanci s cílem zpřesnit formulace a odstranit případné nedostatky.

Po zapracování připomínek bude návrh předložen v dubnu veřejnosti k diskuzi a politikům k projednání.

24.05.2008 Sami chtějí určit, kdy je odpojit od přístrojů
 

Praha - Více než polovina Čechů by se chtěla dopředu rozhodnout o tom, kdy mají lékaři ukončit jejich léčbu a odpojit je od přístrojů. Vyplývá to z průzkumu, který pro MF DNES vypracovala agentura Median. Pro právo sepsat během života prohlášení, na jehož základě by museli lékaři respektovat přání pacienta i v okamžiku, kdy nebude při vědomí, se v něm vyslovilo 51 procent dotázaných.
Rozhodnout o tom, kdy lékař ukončí pacientovu léčbu, by do budoucna mělo tzv. prohlášení living will. V něm by člověk mohl například určit, že na přístrojích nechce být udržován déle než měsíc. A lékaři by museli pacientovu vůli splnit.

Rozhodnout o sobě

Jen necelá třetina lidí v průzkumu uvedla, že by pro ně taková právní úprava byla zcela nepřípustná. Podobné názorové rozložení přitom panuje i v Poslanecké sněmovně, která by už za měsíc měla o přijetí zákona, který by pacientům takovou možnost dal, rozhodnout.
Proti jsou jen lidovci a část komunistů, ostatní strany přijetí zákona spíše podporují.
„Bylo by to velké posílení práv a svobod každého člověka,“ míní například poslanec ODS Boris Šťastný, který se na jeho návrhu podílel.
I když poslanci za měsíc zákon neodhlasují, budou podobnou právní normu muset dříve či později přijmout. Česká republika se totiž už před časem zavázala evropskou konvencí o právech v biomedicíně, že dá svým občanům možnost o sobě rozhodovat.
Dopředu si zvolit, kdy budou odpojeni od přístrojů, by chtěli podle průzkumu častěji muži. Pro se jich vyslovila více než polovina. Ženy se k tomu stavějí o poznání odmítavěji. Možnost volby nepovažuje za rozumnou téměř třetina z nich.
Nejvíce lidí, kteří by novou právní úpravu uvítali, má vysokoškolské a středoškolské vzdělání.
Podpořila by ji i téměř polovina lidí z tradičně nábožensky založené Moravy. Překvapivě nejvíce námitek mají Pražané a lidé ze středních Čech.

Graf
Doktore, odpojte mě

Má mít pacient právo rozhodovat o své smrti?

  ano  51 %
    ne  29 %
nevím  20 %

Zdroj: Průzkum agentury Median na vzorku 643 dotázaných.

24.05.2008, MFD - LENKA VESELÁ - Téma dnes - str. 03

 

12. 03. 2008, Pacient dostane právo na smrt

LENKA PETRÁŠOVÁ

Zdroj: mfd. Přečteno: 196x

Ministerstvo: Lidé mají určit, kdy chtějí být „odpojeni od přístrojů“

Praha - „Já níže podepsaný při plném vědomí říkám, že pokud se ocitnu v nemocnici na hadičkách, neschopen o sobě rozhodovat a s minimální nadějí na další normální život, přeju si odpojit od přístrojů a zemřít...“ Papír podobného znění si pravděpodobně už brzy budou moci pacienti v Česku uložit u notáře. A lékaři budou muset rozhodnutí pacienta respektovat.

Počítá s tím zákon o zdravotních službách, který ministerstvo zdravotnictví právě teď chystá a o němž bude příští týden rozhodovat vláda.

Pozor: nejde o eutanazii. V zahraničí je tato praxe běžná a takovým dokumentům se říká living will, tedy vyjádření přání žít, nebo ne. Člověk si dopředu určí, co se s ním má stát v situacích, kdy o své léčbě nemůže rozhodovat sám.

„Moje ,životní vůle‘ byla sepsána v přítomnosti svědků a ověřena před více než dvaceti lety. V případě, že nebudu schopná komunikovat, popisuji, za jakých okolností, kdo a jak může rozhodovat o ukončení mého života. A teď jen doufám, že jestli taková situace nastane, přihodí se to v Americe, a ne v Česku, kde ten dokument neplatí,“ říká Jana Petrenko z organizace sdružující pacienty - Koalice pro zdraví. I další spolek pacientů plán úředníků vítá. „Jen si nejsme jisti tím, že ministerstvo zařídí, aby se o takovém dokumentu lékař dozvěděl,“ říká Vladimíra Bošková z Občanského sdružení na ochranu pacientů. V sousedním Rakousku je to totiž tak, že notářská komora má čtyřiadvacetihodinovou službu. A kdykoliv může na dotaz lékaře říct, zda pacient vyslovil přání ohledně své léčby a jaké.

„I my zvažujeme vytvoření registru podobného tomu, jaký u nás už funguje v případě lidí, kteří odmítají po smrti darovat své orgány,“ říká náměstkyně ministra zdravotnictví Markéta Hellerová.

„Není však nutné, aby na to byl speciální tiskopis. Jde o vyjádření svobodné vůle pacienta jako u závěti - a na tu taky právníci nemají žádný formulář,“ dodává. „Zvažujeme vytvoření registru podobného tomu, jaký u nás funguje v případě lidí, kteří odmítají po smrti darovat orgány.“ náměstkyně ministra Markéta Hellerová.

Tento návrh zákona  mám u sebe na počítači uložený několik měsíců  a ani  nevím, zda zákon byl schválen či ne. Domnívám se, že je to velmi důležitý návrh a pokud má někdo podrobnější informace, prosím napište mi to do Knihy vzkazů.

 

Do vlády míří návrh zákona, který dává lidem právo přát si, kdy je mají lékaři odpojit od přístrojů

Praha - Může si člověk předem přát, jak mají ostatní rozhodovat o jeho životě a smrti?

Návrh zákona, kterým se už za měsíc bude zabývat vláda, odpovídá na tuto otázku jednoznačně: ano.

Pokud zákon začne platit, každý by si mohl dopředu sepsat přání, za jakých okolností ho mají lékaři držet při životě a za jakých už ne. Přání by se bralo v úvahu, pokud by dotyčný o sobě nedokázal rozhodovat sám. Třeba kdyby byl v kómatu.

V případě, že by o zákoně rozhodovali sami Češi, těsnou většinou by prošel. Z průzkumu, který pro MF DNES zpracovala agentura Median, vyplynulo, že pro je 51 procent lidí. Zcela proti je 29 procent. A zbývající skupina nemá vyhraněný názor.

„K přijetí zákona jsme se zavázali podpisem Úmluvy o právech v biomedicíně, není to žádný náš výmysl,“ vysvětluje náměstkyně ministra zdravotnictví Markéta Hellerová.

(V praxi by to fungovalo takto: každý, kdo chce, by u notáře sepsal listinu. Tam by přesně vyjmenoval, jak s ním mají lékaři nakládat ve chvíli, kdy o sobě nebude moci rozhodovat sám.  Dokument může obsahovat třeba přání, aby lékaři pacienta odpojili od přístrojů, pokud je v kómatu, žije jen díky přístrojům a po případném procitnutí by měl jen malou šanci žít normální život.

„Dává to lidem větší právo o sobě rozhodovat. V zahraničí je to běžné,“ říká Ondřej Dostál, právník zabývající se zdravotnictvím.

Dosud to v Česku funguje tak, že o pacientovi rozhodují jen lékaři. Pokud se jejich tým usnese, že pacienta po srdečním kolapsu či selhání orgánů nebudou oživovat, je „život“ na přístrojích zpečetěn.

Jak se lékař o přání dozví?

Jenže připravený zákon otevírá i mnoho sporných otázek. „Co když si pacient bude přát, aby ho lékaři drželi na přístrojích stále a za každou cenu?“ ptá se Dostál. „Kdo pak péči zaplatí? Má na to vůbec nárok z veřejných fondů?“ A další věc - zákon říká, že lékaři musí přání pacienta respektovat. Jenže jak se o něm dozvědí, už nikdo neřeší. „Lidé by měli takový dokument nosit při sobě stejně jako třeba občanský průkaz,“ říká Markéta Hellerová.

Ukončení či nezahájení život zachraňující péče na základě předem vysloveného přání je u nás teoreticky možné od roku 2001, kdy jsme ratifikovali Úmluvu o lidských právech a biomedicín

Z internetu, ze slovenštiny,  Varšava

I Polka bojuje za eutanázii pro syna

Podobně jako rodiče Italky Eluany, chce ukončit život svého syna, který je 24 roků v kómatu, i polská matka.

Chci eutanázii pro mé dítě. Dovolte Krzystofovii důstojně zemřít, tak jako Italce Eluaně. To je dramatická prosba Barbary Jackiewisczové, matky 40ti letého Krzystofa, který je v kóma po ojedinělých komplikacích po spalničkách už 24 let.

Barbara Jackiewiscová apeluje, aby soud dovolil přerušit umělou výživu pro syna. Žena chce stejný výrok, jaký vydal italský soud v případě Eluany Englarové. Krzystof Jakciewicz též nemá žádnou šanci na zlepšení zdravotního stavu. Právě tento argument se stal základem pro bezprecedentni výrok italského Nejvyššího soudu.

Podle lékarů škody, jaké napáchá v mozku zmutovaný virus spalniček jsou neodvratilné a po tolika letech choroby už není možné doufat, že se zdravotní stav zlepší. Většina nemocných umírá do třech let.
  U Krzystofa funguje jen malá část mozku, díky čemu dýchá a bije mu srdce. Podle specialistů všechny reakce nemocného, které vypadají jako záblesky vědomí, jsou jen automatické, Krzystofovi udělali poslední tomografii před 11ti roky. Další vyšetření podle lékařů už nemá smysl. Matka přestala nakonec věřit v zázrak a žádá už jen synovu důstojnou smrt.

Podle bývalého soudce Ústavního soudu Andrzeja Zolfa, polský soud nevydá souhlas na zastavení výživy, protože to není považované za terapii a vnímalo by se to jako vražda.
  Poslanec Jaroslaw Gowin, autor návrhu bioetického zákona, který obsahuje i část o tzv. Testamentu života, tvrdí, že pro Krzystofův případ není možné měnit právo a připouštět eutanázii.   Prvním Polákem, kter žádal u soudu povolení na eutanázii je 32-letý Janusz Switaj, 14 roků paralyzovaný po autonehodě.

Má poznámka: To se to bývalému soudci a poslanci obhajujícímu"bioeticky testament" rozhoduje o lidech, ke kterým nemají žádný vztah a tedy i soucit. Kdyby sami byli na jejich místě, pak by se zřejmě ochota ke změně zákona našla. Ale co jim je do utrpení cizích lidí!!
Cituji část, která je zakotvena v Evropské chartě práv pacientů: " Každý má právo na respektoání svého soukromí. Kromě mnoha dalších bodů, lékařská komora a organizace pacientů vydávají pro veřejnost společná prohlášení, v nichž upřesňují práva pacientů do detailů, aby nedocházelo k nejastnostem. Například se upřesňuje že pacient má právo jak na léčbu, tak na ustoupení od léčby (rozhoduje o tom pacient nikoli lékař)." Má poznámka: Jsem přesvědčena, že pokud pacient nemůže normálně jíst a je  na někdy i desítky let odkázaný na umělou výživu, tak to je léčba, protože právě tím se mu prodlužuje život a nedovoluje se mu tím zemřít přirozenou cestou. A  pokud pacient nemůže o svém životě rozhodovat z důvodu kómatu, měli by tu pravomoc mít jeho rodiče. Dříve, když neexistovala umělá výživa, lidé umírali přirozenou cestou doma a nemuseli nikoho žádat o důstojnou smrt, o tu se postaral sám Všemohoucí. Dnes o člověku, v nepředstaviitelné zdravotní situaci, která se nemůže nijak změnit k lepšímu, rozhodují lidé, kteří by měli mít, když ne soucit, tak aspoň obyčejnou soudnost, co je přípustné a co nikoli. Pokud toto nemají, jsou lidé odkázani na celá desetiletí utrpení, z kterého jim nikdo nechce pomoci.   Ještě z práv pacientů Centrální etické komise Ministerstva zdravotnictví České republiky – 26.2.1992 (!!!)" Pacient má v rozsahu, který povoluje zákon (chápu to tak, že nemá nebezpečnou infekční chorobu, kterou by bez léčby ohrožoval ostatní), právo odmítnout léčbu a má být současně informován o zdravotních důsledcích svého rozhodnutí."  Má  poznámka: Opět v případě kómatu by měli mít tuto možnost volby rodiče postiženého. UMÉLÁ VÝŽIVA JE TERAPiÍ, protože žádná jiná jak v případě Eluany, rovněž tak Krzystofa jim NIJAK NEMOHLA (Eluaně) A  NEMUZE (Kryzstofovi)  ZLEPŚIT JEJICH ZDRAVOTNí STAV. Je tedy nepochopitelné, že jediný způsob, který Krzystofa udržuje při životě, tj. umělá výživa, je v tomto beznadějném případě nepovažovaná za léčbu.  V Itálii Nejvyšší soud rozhodl zcela spravedlivě,  jak v prospěch rodičů Eluany, tak na základě posudku  lékařů. Kdežto bývalý soudce ( Andrzej Zolf ve Varšavě) si z tohoto případu nechce vzít ponaučení, doufám, že nynější  Nejvyšší soud se o změnu zákona prosadí. Jinak žijeme ve středověku, kde je dovoleno mučení lidi, sice ne na mučidlech, ale na nemocničních lůžkách, ale stejně hrozného, protože trvá několik desítek let.     100+1  - červenec 2009 Kdy  a kde jsou lidé šťastnější Lidé jsou v průměru šťastnější než před pětadvaceti lety. Ukazují to výsledky nejnovějších průzkumů prováděných po celém světě. Důvod se dá jen odhadovat. Podle psychologů jde zřejmě o kombinaci lepší životní úrovně, demokratizace života a větší společenské volnosti. Každých několik let se provádí přehled světových hodnot (World Values Survey - WVS). V tom posledním, jehož výsledky byly nyní zveřejněny, odpovídalo na otázku, jak jsou šťastni, 1400 lidí z dvaapadesáti zemí. Letos v červenci bylo také provedeno statistické srovnání odpovědí za posledních pětadvacet let. Podle něj se v pětačtyřiceti zemích lidé cítí šťastnější než před čtvrtstoletím. Jde většinou o země, kde roční hrubý národní produkt na člověka byl v minulosti velmi nízký, ale v poslední době roste. Předposlední průzkum WVS se konal v roce 2003. Od té doby se pořadí zemí, kde jsou lidé nejšťastnější, v podstatě nezměnilo. Přední příčky žebříčku obsadila opět Kolumbie, Dánsko, Nigérie a Portoriko. Prudce vzrostl počet lidí spokojených se situací na Ukrajině, v Brazilii a v Indii, zatímco nejméně šťastných lidí je v Zambii a Gruzii, což zřejmě souvisí s politickými nepokoji a neustálými válkami. Podle průzkumů hrají v tomto směru demokratizace, osobní svoboda a mírové podmínky téměř stejně velkou roli jako ekonomická prosperita, čímž se vysvětluje nárůst šťastných lidí v zemích, kde ekonomické podmínky nejsou zdaleka ideální.  Poměrně vysoko figurují dlouhodobě v tomto žebříčku latinskoamerické země, i když zdaleka nepatří  k bohatým státům. Vysvětluje se to především silným smyslem pro rodinu a rodinnými svazky a také náboženskými hodnotami, které tam lidé uznávají. Ukazuje se rovněž, že individualistické západní společnosti mají v průměru dalako více nespokojených a přímo nešťastných lidí než třeba asijské nebo už zmíněné latinskoamerické státy, i když je v západní Evropě a v USA ekonomická sitauce nesrovnatelně lepší. Má poznámka: V posledních třech odstavcích je velmi zajímavé a podstatné zjištění.  Jak je vidět, psychologové tuto podstatu moc nevystihli, zřejmě žijí v té individualistické společnosti, a tak nemají ten odstup k objektivnímu posouzení. Člověk je společenský tvor, rozhodně potřebuje osobní svobodu a život v míru, ale kladení důrazu na individualitu potvrzuje pravidlo, že všeho moc škodí.   Ze 100+1   Jak povzbudit paměť   Moderní doba klade na paměť stále vyšší nároky. Pracovní proces i studium si žádají vyšší výkony. Víme ale přesně, jak paměť funguje? Lze ji zdokonalit?   Léčebná centra, která se zaměřují na zlepšování paměťových schopností, už dávno nemají mezí klienty jen seniory nebo osoby s patalogickými změnami mozku. Řada klientů je v produktivním věku mezi třicátým až pětačtyřicátým rokem. Chtějí si zlepšit paměť a naučit se k tomu pomocné techniky.   Stejně jako se lidé naučili před lety starat se o tělo, začínají se starat o paměť. Jen trénavoné a zdravé tělo může podávat odpovídající pracovní výkony. A jen trénovaný, zdravý a výkonný mozek si dokáže pamatovat vše, co člověk potřebuje. Paměť je dnes v centru zájmu. Lékárny přetékají léky s údajně zázračnými schopnostmi povzbuzovat mozkové neurony. Každou chvíli se objevuje nějaká nová technika na procvičení a zlepšení paměti. Miliony lidí absolvují programy osobního tréninku paměti, čtou knihy, které se paměti věnují, navštěvují přednášky o paměti a vyměňují si cvičební techniky stejně jako zázračné diety.   RUZNÉ TYPY PAMĚTI   Neexistuje jedna paměť, stejně jako neexistuje jen jedna oblast mozku, která za paměť odpovídá. Pro zjednodušení se rozlišují dvě základní kategorie" paměť implicitní – založena na vědomých procesech. Každý typ se ještě dál dělí.   Explicitní paměť je paměť dlouhodobá. Zahrnuje paměť sémantickou, tedy paměť na texty a paměť epizodickou, která je základem našich intelektuálních schopností. Informace jsou v této paměti ukládány pod určitými kódy, které jsou založeny na asociaci myšlenek a obrazů. Čím více věci známe, tím snáze si pamatujeme nové, protože paměť novou iformaci uloží do skříňky podobných paměťových obrazů a spojí  je s nimi.   Dalším typem explicitní paměti je paměť pracovní. Je krátkodobá, dovoluje udržet novou informaci v pohotovosti přibližně jednu minutu a zvládne najednou nejvýše sedm podnětů. To znamená, že devítimístné telefonní čislo si nezapamatujeme najednou po jednotrlivých číslicích ale musíme si ho rozdělit například na tří části po třech.   Implicitní paměť řídí automatizmy a pohybové schopnosti.Díky ní napaříklad nikdy nezapomeneme plavat nebo jezdit na kole, jakmile jsme tuto dovednost jednou už ovládli.   TRÉNINK PAMĚTI   Základní informace jsou do mozku ukládány automaticky a automaticky si je také můžeme vyvolat. Jak si ale nové poznatky a informace zapamatovat? Jak si zapamatovat nová jména, čísla, data? Jak je bez problému vyvolat?   Recept je prostý: paměť je třeba neustále cvičit.  Podobně jako sval  i paměť bez tréninku zakrní. Navíc svůj podíl na potížích s pamětí má i příliš hektická doba. Mozek je neustále zaplňován novými podněty a interferencemi, vnímání je přetěžováno a mozek odmítá  přijímat nové informace. Lidé ale nové informac e přijímat chtějí a chtějí si je i zapamatovat. Někteří třeba proto, aby mohli v práci získat lepší postavení,  jiní aby si práci udrželi, studenti aby prošli u zkoušek.   RADY A TYPY   Co je třeba dělat , abychom si lépe zapamatovali, co se přebujeme naučit? Je prokázáno, že nejúčinnějším dopingem pro paměť je správná motivace. Pokud není dobrý důvod, mozek se nesnaží.   Dalším prastarým osvědčeným trikem je mnohonásobné opakování. Pokud se s novou informací setkáme vícekrát, snáze si ji zapamatujeme. Čím častěji si čověk opakuje slovíčka cizího jazyka, tím lépe si je zapamatuje.  A budete-li si slovíčka zároveň psát, dosáhnete ještě lepších výsledků, než když si je pouze přaeříkáváte.  Při psaní se totiž zapojí i další funkce mozku a podnět zapůsobí na mozek silněji. A nejlepší je, když si dané slůvko navíc spojíte s nějakou asociací . To platí v zásadě i v jiných oblastech, kde požadujeme, aby paměť pracovala na plné obrátky.                                 (sei)   Má poznámka: Zřejmě  na zlepšení paměti má pozitivní vliv i pravidelné cvičení, při kterém se jednak  dostatečně prokrvuje  mozek  a jednak je to druh jeho odpočinku, kdy v té době není namáhán.          Ze 100+1   OPOŽDĚNÁ EVOLUCE   Žijeme ve věku kosmických objevů, čipů a mikroelektroniky , ale naše tělesná schránka zůstala ve stejné podobě, jakou měl pravěký lovec a sběrač. Dožene někdy evoluce toto zpoždění?   Pravěký člověk trávil většinu dne sběrem kořínků a ovocných plodů, lovil zvěř a ryby a někdy s přiživil na úlovku velkých šelem. Dnes jsme vyzbrojeni platebními kartami a lovíme v mrazicích boxech supermarketů. Místo celodenního pohybu na čerstvém vzduchu trávíme hodiny u počítače. Tělo uzpůsobené k pravidelnému pohybu v africké savaně se pomalu zadírá jako odstavený nepoužívaný stroj. Naší lovečtí prapředci neustále procházeli krajinou a často týdny nebo celé měsíce nenarazili na sousedy. My jsme obklopeni tisíci lidmi, kteří neustále vyžadují naši pozornost a soustředění. Život dávných předků nebyl navzdory nepohodlí a nástrahám zdaleka tak stresující jaiko současná existence uprostřed civilizačních vymožeností.   VÝBAVA BĚŽCE   Lidské tělo vybavené dlouhýma nohama, pružnými chodidly a pažemi vyrovnávajícími rovnováhu je výborně uzpůsobené k běhu. Nejsme žádní sprinteři, ale při běhu spotřebujeme až o polovinu méně energie než obdobně velká čtyřnohá zvířata. Trénovaný člověk dokáže při zdolávání dlouhých úseků porazit i koně. V dnešní době mu ale tato vlastnost neni k užitku. Asi sotva narazí na nabídku pracovního místa, kde by hlavním kvalifikačním předpokladem byl vytrvalostní běh.   VÝROBNÍ ZmĚNY   V minulých deseti  tisících letech prošel člověk několika zásadními revolucemi. První a nejdůležitější z nich byl přechod k zemědělství. Pěstování obilnin zajistilo pravidelnější přísun potravy, to však neznamená automaticky změnu k lepšímu. V dřívějších dobách pokrýval člověk až osmdesát procent energetické spotřeby konzumací ovoce a rostlin s vysokým obsahem vláknin. Dalším důležitým zdrojem potravy bylo libové maso ulovených zvířat s nízkým obsahem tuku. Po předchodu k zemědělství klesl podíl plodů a rostlinných vláknin na dvacet procent a většinu potravy tvořily výrobky z mouky doplněné masem domácích zvířat, které je znatelně tučnější než zvěřina.   ZMĚNA TĚLESNÉ STAVBY   Spolu se změnou stravovacího režimu se měnila i konstituce tehdejších populací. Archeologické výzkumy na území Řecka a Turecka ukázaly, že výška tamějších obyvatel se po nástupu zemědělství snížila z průměrnných 178 centimetrů na pouhých 160 centimetrů. U domácího obyvatelstva Severní a Střední Ameiky můžeme s příchodem zemědělství zaznamenat výrazný úbytek kostní hmoty. Strava zemědělců se podepsala rovněž na zhoršeném chrupu, konzumace sacharidů znamenala zátěž na produkci inzulínu.   Chov domácích zvířat s sebou přinesl nebezpečí nových nákaz, na které náš imunitní systém nebyl připraven. Mnozí původci chorob se rychle přeorientovali na člověka a působí mu dodnes značné problémy. Pokud bychom nezačali chovat zvířata, nemuseli bychom se dnes potýkat s epidemiemi chřipky.   Po miliony let jsme žili v malých geneticky spřízněných skupinách. Ještě před deseti tisíci lety žilo na zeměkouli jen několik milionů lidí. Dnes je nás 6,7 miliardy. Musíme se naučit žít v multikulních společenstvích, která existují nanejvýš pár desítek let. Příliš málo na to,, aby se v nich vytvořila závazná pravidla soužití. Zatímco ještě před pár tisíci lety žila naprostá většina obyvatel v malých vesnických komunitách v předem daném a předvídatelném životním rytmu, dnes jsme vystaveni hektickému životu ve složitě strukturované společnosti. Naše psychika není na takový nápor vybavena.   GENETICKÉ ZMĚNY?   Otázkou je, zda se naše tělo v průběhu další evoluce dokáže vyrovnat se změněnými požadavky na fyzickou a psychickou zátěž. V každém případě je jisté, že genetické procesy se u člověka dnešního typu nezastavily a jeho evolční vývoj pokračuje. Možná se již někde na obzoru rýsuje nový druh či poddruh rodu Homo, který bude na současné podmínky lépe adaptovaán.   Americký tým pod vedením Johna Hawkse zkoumal genetické změny současného člověka a porovnával je s množstvím genetických změn u našich nejbližších příbuzných. Výsledkem bylo překvapivé zjištění, že evoluční rychlost se u člověka nezpomaluje, ale naopak zrychluje. V současnosti je asi stokrát vyšší než u šimpanzů. Ke genetickým změnám patří například méně robustní zuby a opožděný nebo nedokončený vývoj zubů moudrosti. To souvisí zřejmě s přechodem na upravenou stravu. Méně jasné je postupné zmenšení mozku, které spadá rovněž do období několika desítek tisíc let. Jinou změnou je vznik genů podmiňujících světlou pokožku a modré oči. Ty se vyvinuly poté, kdy se část lidské populace přemístila do severních oblastí s nižším slunečním svitem.   INFEKČNÍ CHOROBY   Největší dopad na genetickou výbavu lidstva měly nakažlivé nemoci. Přechod k usedlému způsobu života, hromadění odpadků a těsný kontakt s domácími zvířaty usnadnily mnoha mikroorganizmům vegetujícím do té doby pouze na zvířatech, přechod na lidského hostitele. Imunitní systém člověka se začal bránit a časem se prosadily i některé genetické mutace, které zvyšovaly odolnost napadených lidí. Například malárie způsobená způsobená původcem Plasmodium falciparum, která sužuje především obyvatele západní Afriky, existuje pouhých pět tisíc let. Za tuto dobu se u člověka vyvinulo dvacet různých genových variant, které zvyšují odolnost proti této nemoci. Je možné, že se v Africe časem objeví také genetické mutace, které učiní jejich nositele odolnými proti viru HIV.   ROSTOUCÍ POČET OBYVATEL   Rychlost, s jakou se objevují nové genové varianty, souvisí také s rostoucí populací. Čím více jedinců, tím více nových mutací se může objevit. Ovšem i kdybychom pečlivě sledovali veškeré vzniklé změny v genomu jednotlivů, nikdy nedokážeme předpovědět, která z uvedených mutací se v budoucích generacích prosadí a která z nich bude jednou hrát významnou roli v přežití člověka jako druhu.   Jestliže vezmeme za základ současný populační vývoj, pak musíme předpokládat, že nejvíce se bude šířit genetický materiál z oblastí s nejvyšší porodností, tedy z rozvojových zemí. Vzhledem k pokrokům lékařské vědy je možné, že některé genetické předpoklady ztratí na důležitosti a nebudou se předávat v takové míře jako dosud. Mohou to být napřiklad vlohy pro ostré vidění nebo vysoká plodnost.   Budoucí podobu člověka zřejmě ovlivňujeme sami svým chováním a způsobem života. Jak na tyto podněty bude reagovat lidský genom, je otevřenou otázkou. I kdyby evoluce skutečně dohnala své zpoždění, těžko můžeme předvídat, jaký bude život člověka za mnoho tisíc let a jaké požadavky na něj bude nová doba klást. Některé futuristické vize předpokládají i možnost, že vedle pokračovatelů lidské populace na Zemi se po osídlení jiných planet vyrvoří geneticky odlišné skupiny lidí adaptované na život v jiných podmínkách. Obyvatelé trvalých stanic na Marsu by mohli mít například tělesnou konstrukci uzpůsobenou k tamější nižší gravitaci.                                                    (ak)         Ze 100+1   Výchovné metody   Má se dítěti dovolit všechno, co chce?  Může rodič  dítě telesně trestat a davát mu příkazy? Jaké následky má neomezená svoboda ve výchově?   V polovině sedmdesátých let minulého století si získala velkou popularitu výchovná metoda francouzxké psychoanalytičky Françoise Doltové. Její názory na výchovu dětí ovlivnily  život několika generací.  Dnes je odborníci otevřeně zpochybňují. Revoluce ve výchově dítěte. Tak byl označován přínos Françoise Doltové, propagátorky myšlenky, která byla později shrnuta do  věty "dítě je osobnost". Podle těchto názorů se výchova nemá soustředit na příkazy a zákazy, ale od raného věku je třeba s dítětem zacházet jako se svobodnou osobností.   Na počátku stála výzkumná činnost zaměřená na význam mluveného slova. Francouzská psychoanalytička dospěla k závěru, že dítě dokáže reagovat na slovo ještě dřív, než mu může porozumět. Dokonce i nenarozené děti jsou schopny vnímat slova, která se k nim donesou. Navíc lidský plod dokáže komunikovat s matkou i mimoslovně a reaguje i na pocity, které matka právě prožívá. Příjemné emoce, ale i stresy prožité v mateřství zanechávají na dětech trvalou stopu a výrazně ovlivńují jejich vlastní duševní život.   NOVÝ TREND   Pod těmito vlivy začali před třiceti lety rodiče v západní Evropě vychovávat děti jinak než dříve. Místo příkazů nastoupily domluvy a přemlouvání, zákazy byly nahrazovány svolením. Pevný denní  řád v mnoha rodnách nahradila téměř absolutní svoboda. Děti získaly možnost nakládat s časem podle svého.   Rodiče si uvědomovali, že v určitých jednoduchých situacích musí svou vůli prosadit i proti vůli dítěte. Většinou to neřešili příkazem, ale slibovali za splnění svých požadavků odměnu. Byli i takoví rodiče, kteří se vůbec neodvažovali dostat se s potomky do konfliktu. Báli se, že je děti přestanou mít rády. Psychoterpeutům narůstala práce. Řešili problémy dětí, které odmítaly jakoukoli autoritu a omezování, stejně jako psychické problémy vyčerpaných rodičů.  Objevily se první hlasy, že výchova podle Doltové byla buď špatně pochopena, nebo je od základu nesprávná.   ŘÁD NEBO SVOBODA?   Podle této teorie mají mít děti od tří let úplnou svobodu, pokud jde o jídlo a oblékání. Rozhodují se podle toho, jak se zrovna cítí. Rodiče nemají děti nutit jíst ve vymezenou dobu ani je ukládat v daný čas ke spánku. Podle průzkumů provedených nedávno ve Francii přes sedmdesát procent rodičů přiznává, že dětem dovolují příliš a že jsou rozmazlené. Ti, kdo nechávají děti bez omezení brát si kdykoli jakékoli jídlo, špatně prosazjí správné stravovací návyky.Jiné hlasy tavrdí, že výchovná metoda podle Doltové je správná, protože respektuje osobnost dítěte a jejím výsledkem jsou svobodní, sebevědomí lidé.   Vážné spory obvykle začínají ve chvíli, kdy dítě začne chodit do školy. Očekávání rodičů naráží na nechuť dětí se učit, na možnosti školy  a také na rozdílné přístupy vyučujících. Zatímco pro rodiče je dítě obvykle středem vesmíru, a v moderních rodinách mnohdy doslova tyranem, ve škole se stává jen jedním z mnoha žáků nucených plnit příkazy.   TRESTAT NEBO NE?   Výchova dětí se pro rodiče stává tvrdým psychologickým oříškem. Čtou nejrůznější příručky, aby se poučili, jak dítě vychovávat. Někdy ho tvrdě pokárají, ale vzápětí si vzpomenou, že má mít svobodu a navíc, že v odborné publikaci se takový postup kritizuje. A tak jdou a vzápětí se dítěti omluví. Nebo s dětmi o všem dlouze diskutují, ačkoli by stačil jediný pokyn.   Odpůrci této metody Doltové poukazují na to, že rodiče ztratili jakoukoli moc nad dětmi a ty se naopak moci chopily. Pokud se dítěti ponechává neomezená svoboda, osoba rodiče přestává být potřebná.   Velké diskuze se vedou okolo přípustnosti tělesných trestů. Françoise Doltová byla jednoznačně proti nim. Pokládala je za projevy náležející do říše zvířat. Člověk dokáže na rozdíl od zvířat mluvit, má proto podle ní používat pouze mluvené slovo. Někteří odborníci požadují zákaz tělesných trestů zákonem, aby tak dali jasně najevo, že jde o přípustný prostředek. Jiní poukazují na to, že mezi tělesnými tresty jsou velké rozdíly a zdaleka ne vždy mají tyto tresty negativní následky. Tlouci děti ve vzteku je samozřejmě nepřípustné, ale malé, třeba jen symbolické potrestání přichází ke slovu ve chvíli, kdy dítě překročí všechny hranice. Vždy by je mělo provázet zdůvodnění.   Výchova dětí prochází neustále proměnami a nikdy zřejmě nebude možné konstatovat, že něco je jedině správně a něco ne. Každé dítě reaguje jinak, jiné tedy budou při stejných metodách i výsledky. Psychologvé, pediatři, vychovatelé a další odborníci mohou psát stovky knih a přicházet s novými metodami. Jak ale ukazuje historie, harmonické osobonosti se mohou vyvinout z dětí vychovávaných drilem stejně jako z dětí, které zažily absolutní svobodu.                   (hh)         Ze  100+1     JAK ZASTAVIT STÁRNUTÍ     Elixír věčného mládí hledají lidé odedávna. Mohou jím být izotopy některých prvků? Dočkáme se potravin a nápojů, díky nimž budeme žít déle?    Co vlastně způsobuje stárnutí lidského organizmu? Dodnes se to přesně neví. Nejčastěji se klade vina volným radikálům, agresivním chemickým látkám, které vznikají činností metabolizmu a působí nevratné změny molekul, z nichž se skládá lidské tělo. Kyslíkové volné radikály jsou nebezpečné hlavně kvůli schopnosti odebírat elektrony z jakékoli molekuly, která se jim postaví do cesty, ať už jde o molekuly vody, bílkovin, tuků nebo DNA. Zanechávají tím za sebou velkou spoušť, což může vést až k úplnému selhání biochemických procesů.           VRAŽEDNÉ RADIKÁLY           Jednou z nejtěžších škod je tzv. proteinová karbonylace, při níž kyslíkové radikály napadají slabé uhlíko-vodíkové vazby v bílkovinách. Poškozené bílkoviny pak mohou vyvolat řadu závažných onemocnění spojených s vyšším věkem včetně Alzheimerovy choroby, Parkinsonovy nemoci, rakoviny, cukrovky a chronické ledvinové nedostatečnosti. Dalším cílem volných radikálů jsou mastné kyseliny v buněčných membránách a DNA.           Lidské tělo vytváří velké množství antioxidantů, mezi něž patří vitaminy a enzymy, které volné radikály likvidují dřív, než stačí napáchat škodu. S přibývajícím věkem však i tento obranný systém začne selhávat a volné radikály vítězí.             Vědci proto vytvořili řadu léků s obsahem látek jako vitamin C a betakaroten, u nichž je možné předpokládat, že účinky stárnutí zpomalí. Nejnovější studie však dokazují, že ani tyto látky nejsou organizmu příliš platné.     IZOTOPOVÝ EFEKTRozruch v boji proti stárnutí vyvolal objev ruského biochemika Michaila Ščepinova. Ten si při práci pro biotechnologickou společnost sídlící v britském Oxfordu uvědomil, že nebezpečí v podobě volných radikálů lze čelit daleko účinněji než dosud. Klíčem k řešení je tzv. izotopový efekt. V molekulách lidského těla mohou být přítomny těžké izotopy. Patří mezi ně například deuterium (izotop vodíku s jedním protonem a jedním neutronem), dále izotop uhlíku 13C (má 6 protonů a 7 neutronů), izotop dusíku 15N (7 protonů a 8 neutronů) a izotop kyslíku 180 (8 protonů a 10 neutronů). Tyto těžké izotopy v molekule vytvářejí mnohonásobně silnější vazby než jejich lehčí protějšky.              OCHRANA OD NAROZENÍ       V lidském těle jsou triliony trilionů chemických vazeb, z nichž zdaleka ne všechny podléhají působení volných radikálů. Jak tedy dostat těžké izotopy právě tam, kde jsou nejvíce zapotřebí? Dají se konzumovat v potravě a nápojích, nebo je nutný zvláštní postup?   Některé z těžkých izotopů například tritium nebo uhlík 14C jsou radioaktivní a tedy pro člověka nebezpečné. Jiné, jako deuterium a uhlík 13C jsou naopak stabilní, vyskytují se v malém množství i v přírodě a tvoří součást některých molekul lidského těla. Přítomností uhlíku 13C se organizmus brání volným radikálům už od narození. Děti se rodí s vyšším podílem izotopu 13C v těle, než mají jejich matky. U těch se naopak množství tohoto izotopu s porodem snižuje. Je pravděpodobné, že matky předávají izotop 13C svému plodu a ten si jej zabuduje do bílkovin, molekul DNA a dalších molekul.   PIJTE TĚŽKOU VODU Deuterium a uhlík 13C jsou v určité míře netoxické. Při pokusech na zvířatech se zjistilo, že deuterium v podobě těžké vody může být podáváno mláďatům bez jakýchkoli škodlivých následků. Těžká voda může nahradit až pětinu objemu vody v těle zvířat bez jakékoli újmy na zdraví. Experimenty s octomilkami provedené v moskevském Institutu pro biologii stárnutí prokázaly, že malé množství těžké vody dokáže prodloužit život octomilek až o třicet procent. Podobné pokusy s malým množstvím deuteria se prováděly i s lidmi. Při jednom pokusu byla jeho účastníkům podávána těžká voda deset týdnů, až se její objem ustálil na 2,5 procenta vody obsažené v organizmu. Deuterium se úspěšně navázalo do bílkovin. (Smrtelná dávka deuteria se u člověka pohybuje okolo pětatřiceti procent objemu vody v těle.) POTRAVINY PRO MLÁDÍ Michail Ščepinov netvrdí, že by pouze těžká voda byla elixírem věčného mládí. Sází na metodu postupného podávání těžkých izotopů v potravě. Z dvaceti aminokyselin, které lidský organizmus potřebuje, se jich deset vytváří v těle a deset je dodáváno v potravě. Jejich slabé vazby mohou být posíleny přítomností těžkých izotopů. Tělo je zapracuje nejen do bílkovin, ale také do některých stavebních kamenů tuků a DNA. Možností, jak izotopy dostat do organizmu, je konzumace masa, vajec a mléka zvířat, která byla krmena aminokyselinami obohacenými těžkými izotopy nebo těžkou vodou. Vše bude ale třeba experimentálně prověřit. Izotopové potraviny, které Ščepinovova firma označuje jako iFood, zatím nikdo nevyrábí, ale brzy se to má změnit. Společnost Retrotope navázala kontakty s moskevským Institutem pro bioorganickou chemii a s Minskou státní univerzitou v Bělorus­ku. Cílem je vyrobit aminokyseliny a mastné kyseliny s těžkými izotopy, které by bylo možné komerčně využít. Problémem je cena. Litr těžké vody v současnosti vyjde na tři sta dolarů. Někteří odborníci poukazují na fakt, že proces stárnutí zahrnuje více změn a pouze těžké izotopy jej nemohou zastavit. Izotopový efekt může být ale využit více způsoby. Potraviny s těžkými izotopy by mohly například ochránit kosmonauty před následky kosmického záření, které má podobné účinky jako stárnutí. ELIXÍR ŽIVOTA ŽENŠEN   Zvyšuje výkonnost, zpomaluje stárnutí, působí jako afrodiziakum, harmonizuje funkce organizmu. České názvy jsou dost výstižné. Všehoj pravý nebo ženšenový. Tvrdí se o něm, že je to kořen života, který dokáže vyléčit vše od chřipky po rakovinu. Ženšen je jednou z nejstarších známých léčivých rostlin. Jeho mrkvovité kořeny, které mají často tvar lidské postavy, byly odpradávna důležitou ingrediencí léků východní medicíny. Asijské národy ho používaly už před třemi tisíciletími.   Ženšen prokazatelně zvyšuje imunitní schopnost a odolnost organizmu, výdrž při fyzické zátěži i schopnost přizpůsobit se nepříznivým vlivům okolí. Výrazně naopak snižuje účinky stresových faktorů na organizmus.   Ženšen (Panax ginseng C. A. Mey) pochází z Dálného východu. Divoce roste v severový­chodních provinciích Číny, v Koreji a Rusku. Daří se mu v horských, obvykle smíšených lesích, kde je půda s vysokým obsahem humusu z listí stromů, velká vzdušná vlhkost a malé teplotní rozdíly mezi dnem a nocí. Nejvíce léčivých látek obsahují kořeny ženšenu staré šest let. Ty jsou už dostatečně velké a přitom ještě nejsou dřevnaté.   Účinnými látkami ženšenu jsou především ginsenoidy, které stimulují centrální nervový systém, posilují imunitní funkce a působí proti rakovině. Intenzivně likvidují škodlivé volné radikály, ale brání i růstu už existujících nádorových buněk. I další sloučeniny, které ženšen obsahuje, tlumí tvorbu nádorových buněk, působí protizánětlivě, snižují hladinu cholesterolu, zvyšují sexuální aktivitu, a jak se ukázalo, likvidují i Helicobacter pylori, který má rozhodující vliv na rozvoj žaludečních vředů.   Kořen ženšenu obsahuje i vitamin C, skupinu vitaminů B, minerální látky, třísloviny, pektiny, pryskyřice, alkaloidy a další.   ZÁKLADNÍ ÚDAJE   Ženšen patří k vytrvalým bylinám z čeledi aralkovitých (Aralia­ceae). Ta zahrnuje kolem 800 druhů, nejčastěji keřů. Do rodu Panax patří bylinné druhy, z nichž nejznámější jsou Panax ginseng C. A. Mey z Dálného východu, Panax quinquefolia ze Severní Ameriky či Panax japonicus C. A. Mey z Japonska.   Panax ginseng je vytrvalá rostlina asi půl metru vysoká. Lodyha vyrůstá z mrkvovitého rozvětveného kořene, v horní části nese přeslen tří až čtyř listů na dlouhých řapících, které mají podobný tvar jako u kaštanu koňského, a je zakončen okolíkem drobných zelenavých kvítků s medovou vůní. Po odkvětu se vytvářejí šťavnaté červené bobulky, které obsahují dvě až tři semena s drsným povrchem. Semena klíčí nejdříve za dva roky, ale často ještě později. Léčivou drogu obsahuje nejvíce kořen, ale i listy. Zajímavá je sezonní účinnost. Ženšen je v létě údajně méně účinný, na jaře má naopak velmi silné účinky.   Výzkum prováděný v roce 2002 na univerzitě v americkém státě Illinois prokázal, že u laboratorních zvířat asijská i americká forma ženšenu zvyšují chuť na sex i sexuální výkonnost. Není to vlivem ženšenu na produkci hormonů, ale jde o přímé účinky ženšenu, konkrétně ginsenoidů na centrální nervovou soustavu.   Ženšen má i řadu nepříjemných vedlejších účinků. Kromě nespavosti může i v menších dávkách působit nauzeu (nevolnost, zvracení), průjmy, bolesti hlavy, ale také euforii a může vést ke zvýšení nebo naopak k poklesu krevního tlaku. Podle čínských lékařských zápisků z osmnáctého století je ženšen jako doplňková léčba k jiným lékům nevhodný. V takovém případě, jak tvrdí čínské zápisky, jen prohloubí negativní vedlejší účinky hlavních léků a tento postup může vést až k úmrtí.   JIN A JANG   Číňané uznávají i americký ženšen (Panax quinquefolia) a jeho účinky. Většina amerického ženšenu pochází z kanadských provincií Ontario, Britské Kolumbie a z amerického státu Wisconsin. Podle tradiční čínské medicíny americký ženšen podporuje energii jin, která odstraňuje nadbytečnou energii jang a celkově uklidňuje, zatímco asijský ženšen (Panax ginseng C. A. Mey) podporuje naopak energii jang, stimuluje tělo po nemoci, podporuje krevní oběh a celkově přispívá k vyšším fyzickým i psychickým výkonům.   Pro ženšen z Dálného východu (Panax ginseng) jsou typické dvě formy: bílý ženšen starý dva až šest let se nejprve oloupe a suší přímo na slunci, aby se obsah vody snížil na dvanáct procent nebo méně. Podle některých názorů ale sušení na slunci snižuje obsah účinných látek v ženšenu. Kořen se vybělí do žlutobílé až bílé barvy. Odtud název bílý ženšen.   Červený ženšen se sklízí, když je mu něco málo přes šest let, je dostatečně velký a ještě nedřevnatí. Neloupe se, ale paří se v cukerném nálevu, pak se suší umělým teplem a získává při tom červené zbarvení. Červený ženšen se používá často jako afrodiziakum a prostředek k povzbuzení fyzické i psychické výkonnosti. Červený ženšen se získává výhradně z rostlin pěstovaných na plantážích. Podle nejnovějších výzkumů má červený ženšen také výraznější účinky v boji proti rakovině než bílý ženšen.   Přesto řada lékařů a vědců dává přednost divokému bílému ženšenu a tvrdí, že jeho účinky jsou podstatně vyšší než účinky ženšenu pěstovaného na plantážích. Dokládají to srovnáním  obsahu ginsenoidů v divokých a pěstovaných formách. Problém je, že ženšen v přírodě je stále vzácnější, jeho výskyt se snížil zejména v posledních letech, kdy poptávka po tomto kořeni života prudce vzrostla.     Z internetu, ze slovenštiny   ELUANA ASI DOSTANE VLASTNÍ ZAKON O EUTANÁZII   UDINE, BRATISLAVA. „Napolitano se dopustil vážné chyby, "ktitizoval včera v italských denících, premiér Silvio Berlusconi prezidenta Giorgia Napolitana. Ten šéfovi pravicové vlády překazil jeho plán udržet Eluanu Englarovou při životě za každou cenu, když odmítl podepsat nařízení zakazující lékařům přerušit umělou výživu pacientům v bezvědomí,   Berlusconi takto chtěl navzdor rozhodnutí soudu zablokovat proceduru vedoucí k smrti 38-leté ženy. Eluana nezemřela přirozenou smrtí, zabili ji." Řekl premíér deníku Libero.   Eluana, která prožila posledních 17 roků ve vegetivním stavu, zemřela v pondělí večer v době, kdy v italském senátě probíhala debata o dekretu, který by přinutil lékaře obnovit přísun umělé výživy. Jako příčinu smrti uvedla klinika selhání srdce, prokurátor však nařídil soudní pitvu.

  VLÁDA CHCE ZÁKON SCHVÁLIT   Lékaři z kliniky La Quiete tvrdí, že jednali v souladu s rozhodnutím milánského soudu, který v listopadu 2008 dovolil otcovi Eluany odpojit ji od umelé výživy. "Necítím se absolutně vinná z toho, že jsem vyhověla Eluaně. Byla to lidská odpoveď na tragédii rodiny Englarové", řekla přednostkyně kliniky Ines Domenicali deníku Corriere della Sera.    Vláda se i po smrti Eluany rozhodla prosadit svůj návrh na změnu zákona. Předsedkyně senátní frakce opoziční Demoratické strany Anna Finocchiarová ho označilila za velmi zaujatý, nejasný a špatně napsaný. Žádala diskuzi, která by vedla k vypracování vyhlášky, omezující právo na odmítnutí léčeby.   Italský senát však včera schválit návrh textu, který lekařům zakazuje přerušit umělou výživu za jakýcholiv okolností. Návrh musí ještě potvrdit i poslanecká sněmovna, kde má vláda většinu. "Pozdější zákon by nenesl její jméno", řekl ministr pro rozvoj Claudio Scajola médiím   Italové se po smrti Eluany ptají na stejné otázky, jako před dvěma roky v případě Piergiorgia Welbyho.  Šestináctiletého Itala, kterého udržovaly  při životě přístroje, odpojit tehdy na vlastní žádost od respirátoru jeho lékař Mario Riccio. Soud nakonec rozhod, že jeho čin byl v souladu s ústavou.   Aktivisti bojující za legalizaci eutanázie v Itálii to považovali za svoje vítězství, konzervativní politici a katolická církev mluvili o vraždě.   PREMIÉR VERZUS LÉKAŘI

Tehdejší ministerkyně zdravotnictví Livia Turcová už tehdy požadovala zákon, který "by objasnil zákonný rámec toho, co se nazývá udržování při životě umělými prostředky".
  Výsledkem případu Eluana může býž zákon, který zabrání tomu, aby se v budoucnosti podobný případ opakoval. Agentura ANSA píše, že v Itálii se ve vegetativním stavu nachází asi dvěstě tisíc pacientů. Jak poslanci schválí nový zákon, lékaři jich už nebudou moci na žádost rodiny odpojit. Podle Umberta Bossiho, předsedy vládní Ligy severu, Berlusconi chce zákon proto, protože se "identifikoval s Eluanou." Cítí to jako morální povinnos, řekl deníku la Repubblica.     Několik údajů z dřívějšího internetového článku:   Podle Napolitana dekret nelze schválit, pokud je v rozporu s rozhodnutím soudu.  
Soud odpojení od vyživovací trubice umožnil   Loni v listopadu se odvolací soud postavil na stranu stoupenců euthanasie. Potvrdil rozhodnutí soudu prvé instance. V Itálii je to vůbec poprvé, kdy padlo rozhodnutí umožňující člověku zemřít touto cestou. Vláda i církev se obávají, že by se takto prolomil zákaz euthanasie.   Případ Eluany Englarové sleduje italská veřejnost i celá katolická Evropa již řadu měsíců. Spor o to, jak situaci řešit, proti sobě postavil zastánce práva na důstojnou smrt a katolickou církev podporovanou pravicovými politiky. Na straně církve nyní stojí i celá vláda.    Otec Eluany Englarové  prosazoval  odpojení od vyživovací trubice. Prohlásil, že jeho dcera zemřela před 17 lety po autonehodě, celých sedmnáct let byla v kóma a nebyla žádná naděje na zlepšení jejího vegetativního stavu.       Moje poznámka: Lidé urputile protestující proti odpojení umělé výživy si neuvědomují naprosto jasnou věc, co je vlastně život a co už není.  Eluana ze života naprosto nic neměla, protože celá ta dlouhá leta  byla v kóma. Odvolávání se na lidskost je naprosto mylné, naopak je to projev naprosté nelidskosti. 100+1  10 / 97   z mého archívu, ZNAČNĚ KRÁCENO:                                                                 L'Espresso,   Řím                     Chtějí dobrou smrt                     V článku jde o postoj nizozemské společnosti   ......Nechci, aby musely moje děti trpět, aby se dívaly, jak den ode dne ztrácím sílu. ....Chci  mít osud ve vlastních rukou... Do jednoho roku by měla být schválena nové verze zákona o eutanazii. Podle ní bude i kruté psychické utrpení posuzováno jako těžká choroba....K nejrozhodnějším odpůrcům entanazie patří rozhodně katolicka církev. Papež Jan Pavel II. Věnoval odsouzení eutanazie celou kapitolu z roku 1995 – Evangelium Vitae, kde se praví, že "eutanzie je stejně zlovolná jako vražda ."  Moje poznámka: Papež zde má na mysli aktivní eutanazii, protože následuje: " PAPEŽ ZDE MLUVÍ O "KULTUŘE SMRTI". ODSUZUJE ÚPORNÉ LÉČENÍ V BEZNADĚJNYCH PŘÍPADECH, KDY S JEN PRODLUŽUJE UTRPENÍ UMÍRAJÍCÍHO. ...Zároveň však tvrdí, že o ukončení života má právo rozhodovat  pouze Bůh, nikoli člověl. Moje poznámka: Ano, měl by to být Bůh, ale mnohdy jsou to lékaři, kteří život prodlužují umělou výživou nebo respirátorem, a to po mnoho let, kdy umírající ze života už nic nemá, jen utrpení.  To už je ovšem ale zásah proti boží vůli.  Když tyto vymoženosti dříve neexistovaly, lidé umírali přirozenou smrtí. Umělá výživa a respirátor má význam jen pro překonání určitého kritického stavu, kdy nemocný má šanci se návrátit zpět do života a nejen aby šlo o nelidské zasahování, pokud se jedná o nevyvratilený stav.   Nizozemská společnost je proslulá liberálností a náboženskou snášenlivostí. Ta se projevuje mimo jiné v přístupu k tak ožehavému tématu, jako je etanazie. V Nizozemí dnes chápou smrt jako zážetek, který je třeba podstoupit, ovšem určitým stylem, o němž má člověk právo rozhodnout sám. Podobný názor zastavají i členové parlamentu, všech politických směrů i náboženských vyznání. Dá se předpikládat, že nový zákon bude vyhovovat vsem.       ODPOČINEK JE UMĚNÍ   Člověk potřebuje odpočívat, ale zdaleka ne každý stejně. Jak a v jaké míře bychom měli odpočívat, závisí na způsobu života, na přistupu k práci, ale dokonce i na charakteru každého jedince.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                     Odpočinek je důležitý nejen pro nervy, ale i pro srdce, pro tvorbu hormonů a zejména pro obranyschopnost organizmu. Efektivní odpočinek přitom nemá nic společného s obyčejným poleháváním a nicneděláním. Dá se říci, že odpočenek je složitá věda.                                                                                                                                                                                                                                                          V okamžicích klidu dochází v organizmu k řadě biologických a fyziologických změn. Problém je, ž v moderní době člověk většinou neodpočívá podle toho, jak potřebuje, ale podle předem daného programu. Pro odpočinek  a regeneraci organismu bývá obvykle vyhrazen jen určitý čas večer, o víkendu, případně o dovolené. Podle odborníků je to naprosto nedostatečné. Za tak krátkou dobu se v organizmu nestačí obnovit vnitřní rovnováha. Důležitý je způsob, jakým člověk odpočívá. Pro člověka se sedavým zaměstnáním je odpočinkem pohyb. Manuální pracovník by měl ve chvílích volna zaměstnávat především mozek.                                                                                   PŘÍZNAKY                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                       Teoreticky je to jasné a zdá se to být i snadné. V praxi člověk často zapomíná naslouchat signálům svého těla, ještě častěji nemá možnost jim naslouchat a vyhovět. Projevují se třeba zrychleným tepem a dýcháním, vyšším krevním tlakem či ztíženou koncentrací. To bývají nejběžnější reakce organizmu na nedostatek odpočinku. Dalším problémem je, že příznaky fyzické únavy pozná každý velmi snadno. Daleko složitější je poznat příznaky únavy psychické. Mohou se projevovat například sníženou schopností řešit problémy, zapomínáním předmětů i úkolů či nedostatkem koncentrace, kdy na konci stránky, kterou jste dočetli, nemáte ponětí, o čem byla.   Řada lékařů se dnes přiklání k názoru, že za většinou nemocí je působení stresu. Výzkumy ukázaly, že v Německu například v současné době trpí osmdesát pět procent řídících pracovníků neurovegetativními chorobami, jako jsou problémy s krevním oběhem nebo trávící potíže. Je to výsledek už zmíněného stresu, ale také nedostatečného odpočinku.                                                                                                                                                    T                                                                                                           Teprve při správném delším odpočinku se nerovnováha v organismu upravuje a klesá hladina stresových hormonů, jako je kortizol či noradrenalin. Jejich přebytek výrazně zhoršuje obranyschopnost organizmu. V klidu se prohlubuje a zpomaluje dýchání a regenerují se i buňky pokožky. ODPOČINEK  LÉČÍ                                                                                                                                                                                                                                 Lékaři dnes často odpočinek předepisují jako léčebnou metodu. Je to důležité zejména u vážných onemocnění. Například pacienti s rakovinou, kteří jsou vystavení agresivní léčbě, jako je radioterapie či chemoterapie, snášejí léčení daleko lépe a s větším úspěchem, pokud zároveň dodržují i regenerační program. Jeho základem je lehká strava a mírný sportovní program.                                                                                                                                                                                                                                                  I obyčejné nachlazení se vyléčí rychleji, pokud pacient dodržuje klid. Mnohdy je klid na lůžku nejlepší léčbou, ale prospěšný je i prostý pohyb venku na čerstvém vzduchu. Je dokázáno, že ultrafialové sluneční záření má pozitivní vliv na imunitní systém, který povzbudí, dále na frekvenci srdečního tepu, který normalizuje a také na výkonnost a sílu svalů a na metabolismus kostí. Nemusí to ale být jen sluneční záření. Dnes už paprsky slunce a jejich pozitivní účinky dokážou velmi účinně nahradit nejrůznější solária či domácí opalovací systémy.                                                                                                                                                                                                                           A jak je to s dovolenou na horách nebo u moře? Trvá týden, než se organismus plně aklimatizuje a může plně využít všech výhod, které mu prostředí nabízí. Má-li dovolená přinést ten správný efekt, měla by být nejméně na deset dní. Podle lékařů se každý člověk cítí zpočátku na dovolené hůř než v běžném životě. Přechod ze stresového prostředí do naprostého klidu, tělo zneklidní a rozruší. Přispívá k tomu i změna klimatu, při zahraničních dovolených někdy časový posun, nezvyklé jídlo i pohybová aktivita. Člověk navíc cítí povinnost odpočívat a to ho opět stresuje. Stejně důležitý je i následný přechod zpět do pracovního procesu.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                               Pro umění odpočívat je vhoudnou aktivitou rekreační sport. Pokud se provozuje pravidelně, má kladný vliv na regulaci tepové frekvence, na snížení krevního tlaku i na zlepšení oběhu krve. Stačí dvacet minut rekreačního sporovního pohyu denně s důrazem na slovo rekreační. Místo klusu v parku stačí chůze, vhodná je jízda na kole či plavání. Výsledkem je pak nejen lepší fyzické zdraví, ale obvykle i psychická pohoda. Navíc pravidelný pohyb zlepšuje kvalitu spánku a ten je nejúčinnější regenerační metodou organizmu.  (sei)     O dětech   Nic nemá na dítě lepší vliv než chvála.   Kdo chce pokazit životní dráhu svých dětí, ať jim odstraní všechny překážky.   Dědičnost je to v co věříme,  když máme inteligentní dítě.   Dětská lež nemusí být  vždy vadou, ale následkem fantazie.   Dá to práci odnaučit děti našim zlozvykům!   Stát se otcem není složité, ale být jim doopravdy ano.   Žádné dítě není tak roztomilé, aby matka nebyla šťastná, když usne.   Když děti nedělají nic, dělají neplechu.   Že dítě začíná dospívat poznáme z toho, že se přesnate ptát jak přišlo na svět a nechce říci kam jde.   Nikdy nedoceníme lásku a péči vlastních rodičů, dokud se sami nestaneme rodiči.   Naučme děti, že nezáleží na tom kolik máme, ale jak si to užíváme.       100+1, 13/97, z mého archívu, kráceno   Jiskra života   Je pravda, že víra uzdravuje a chuť k životu dokáže oddálit smrt? Působí v nás, tajemná energie, která rozhoduje o zdraví či nemoci:?   VNITŘNÍ SÍLA   Mnoho pokusů – jako vstřikování radiozotopů nebo přenos světla pomocí optického vlákna do akupunkturních bodů – ukázalo, že existují energetické linky, které neodpovídají anatomickým strukturám, ale shodují se s čínskými poledníky. Další s zjištěnou skutečností je, že akupunktura povzbuzuje vylučování takových látek, jako jsou encefaliny a endorginy, které jsou přirozenými analgetiky. To vedlo Světovou zdravotnickou organizaci k tomu aby uznala účinnost akupunktury při léčení více než čtyřiceti chorob, aniž potřebovala obhajovat existenci nějaké vnitřní energie.   CVIČENÍ A RELAXACE Většina z nich je v rozporu se zákony moderní vědy, ale je třeba uznat, že v řadě případů mají blahodárný účinek.   Jedním z nejznámějších je soustava rytmických a pomalých cviků tchaj-či, podobná léčebné gymnastice kung-fu. Lékaři soudíí, že tato cvičení jsou prospěšná zdraví ze dvou důvodů. Pravidelná tělesná činnost zlepšuje fyzický stav člověka a relaxace a meditace mají příznivý účinek na naše tělo. Přiměje-li člověk mysl k odpočinku, klesne mu krevní tlak, zpomalí se rytmus srdce a dýchaní.   Dnes i mnoho významných lékarů začíná brát vážně předpoklad, že v našem organismu je také něco víc, než pouze buňky. Vycházejí ze stovek studií o souvslostech duchovního života se zdravím.    VÍRA A SÍLA Nedávný experiment prokázal, že lidé, kteří chodí pravidelně na mši, mají vyrovnanější tlak, méně trpí depresemi a je u nich poloviční riziko onemocnění koronárními chorobami. Modlitba podle amerických výzkumníků přináší úlevu pří astmatu, úzkostných stavech a dokonce i při některých poruchách imuniologického systému.   Herbert Benson z Harvardovy university (uvedla jsem v předešlém článku název knihy "Moc a biologie víry, je také autorem knihy "Relaxační odezva" a mnohých dalších) tvrdí, že náš genetický kód je utvořen tak, abychom věřili něco vyššího, než jsme sami. Je to obranný mechanismus proti výlučné lidské vlastnosti, kterou je strach z vlastní smrtelnosti. Podle Bensona modlitba působí na stejném biochemickém základě jako relaxace. Vede k vylučování protistresových hormonů a dalších látek, normalizujících srdeční činnost a dýchání. Carl Sagan se přikláněl k tomu, že víra může v mozku produkovat endorfiny, mající podobný účinek jako morfin. Podle Sagana modlitba působí sugestivně jako placebo.   Jisté je, že víra funguje jako energie, která může vyvolat neobyčejné, nikli však nadřirozené jevy. Vypadá to jako čirá pověra, ale víra má na tělo jasný vliv.   Souvislost mezi vírou a zdravím nemá v sobě nic paranormálního, ale nedá se vyjádřit ani matematicky. Existuje nějaká životní energie spjatá s náboženskou vírou? O tom nemáme žádný seriozní důkaz. Věda se ale nemůže obracet zády k možnosti, že zdraví záleží i na jiných principech než na tabletkách a skalpelech. Je známo, že šedesát až devadesát procent nejběžnějších nemocí má původ v narušené duševní harmonii.   Je jisté, že našemu imunobiologickému systému prospívá cvičení, dieta a odpočinek, takže mnohé "energetické" terapie poskytují dobré rady. Dokud věda nedokáže opak, je spoléhání na nadpřirozenou životní energii, na zázraky a novou éru medicíny především aktem víry.     MEDITACE Zastánci existence vnitřní energie tvrdí, že účinnou formou jejího posilování je meditace. Řada vědců tuto praktiku prozkoumala a její výsledky potvrdila. Když meditujeme, modlíme se, nebo vykonáváme relaxační civky, nastává v těle relaxační reakce. V podstatě to znamená, že se na okamžik vypnou poplašná zařízení, která jsou životně důležitá, ale jsou-li přežížena, vzniká stress. Negativní vlivy stresu na imunologický systém byly dokázány.   Reakce žláz Na meditaci reaguje endokrinní systém příznivým působením na kosti, svaly a vnitřní orgány. Může ovlivnit i srdeční činnost a rytmus dýchání.    Reakce nervů Psychoneuroimunologie objevila spoje mezi emocionálními pocity v mozku a nervovým systémem. Stav relaxaxe ovlivňuje všechna nervová zakončení na našem těle. Prostřednictvím míchy se povzbuzuje náš imuniologický systém.   Relaxace začíná v mozku Mnoho výzkumů dokázalo, že meditace nebo modlitba stimulují limbický systém mozku, který se skládá mj. z amygdaly, hipokampu a hipotalamu.   Proud spokojenosti Při relaxaci organismus vyrovná produkci adrenalinu a dalších kortikosteroidních látek, které jsou známy jako hormony stresu. Po těle jsou roznášeny krví a stimulují činnost tkání.   Čas  novoročních přání hromadně rozesílaných skončil, ale toto pokládám za tak vyjímečné a obsažné, že se chci o něj podělit s ostatními. Nakonec jak se v něm uvádí, je pro všechny bytosti na této planetě, a tak by byla velká škoda, kdyby aspoň někdo si ho nepřečetl a nejen aby se jím potěšil, ale také ho naladil pozitivně a dalo  mu pocit vlastní důležitosti. Jsem přesvědčena, že mnohdy takové přání potřebujeme i během roku, nejen na jeho začátku, aby nás povzbudilo a dodalo nám vnitřní sílu. O tom svědčí i oblíbené zasílání slaidových obrázků na téma přátelství.  Přidávám k tomu své vlastní přání, ať nikdy nikdo nezůstane bez přátel.  Zbývá ještě vhodný aforismus: "Přítele získáš, když se sám staneš přítelem." Převzato z REGEN 10/93 – z vlastního archívu, kráceno   ....A Víra tvá tě uzdraví V každém člověku je dost vnitřní síly, aby v sobě dokázal uvést do pohybu samouzdravovací proces. Jen nemnohým se však v kritické chvíli daří toto dění uvnitř organismu vyprovokovat. Větsinou jsou to lidé s pevnou vůlí, lidé, kteří vědí, co chtějí a proč to chtějí.   Cesta k harmonii Vesmír, svět i život jsou založeny na absolutní harmonii. V každém jevu, v události je stejnoměrně zastoupeno dobré i zlé. Ve všem, co člověka potká, je proto něco dobrého, i když se to tak na první pohled nejeví. Z tohoto hlediska může být i nemoc dobrem, neboť tento stav nemocnému umožní zamyslet se, a je pravdou, že mnozí, kteří se uzdravili z vážnějšího onemocnění, se začali dívat na svět novýma očima. Prohlédli, rozpoznali, jakých se dříve dopouštěli chyb, jakými bezvýznamnými věcmi se trápili, jakou zbytečnou důležitost přisuzovali věcem, vztahům, kterým ve skutečnosti žádná důležitost nenáležela. A díky pochopení tohoto nejzákladnějšího vesmírného zákona se uzdravili, protože právě pochopení jim vrátilo sílu i novou chuť do života. Vrátili se, aby žili jinak, vrátili se , protože pochopili podstatu harmonie.   Nemoc je narušením harmonie Je porušením rovnováhy. Někdy vnitřní, jindy vnější, většinou obojí. Vnitřní harmonii lze narušit nesprávnou životosprávnou, nevhodným životním stylem, přejídáním, leností, ale i stresem, stavy deprese, vnitřní nespokojeností. Vnější harmonie, vyrovnaný vztah člověka ke světu, může narušit především egoistický přístup, přání, aby se věci vyvíjely ve prospěch jedince, v souladu s představami ega, a tak bude ego věčně narážet na zdánlivě nepřekonatelné překážky, bude se setkávat s problémy, které nebude umět řešit a bude se ocitat v situacích, které mohou, jestliže se nahromadí, vyvolat chorobu.   Člověk, který se snaží o udržení vnitřní a vnější harmonie, nemůže vážně onemocnět. Hledejme proto rovnováhu, usilujme o to, abychom ze svého života vymýtili nejen nesprávné návyky, představy, postoje, ale nerozpakujme se odejít od lidí, kteří způsobují naši nerovnováhu zvnějšku.  Hledejme přátele, kteří patří k vyrovnaným a kteří šíří kolem sebe světlo harmonie. Podaří-li se nám vytvořit kolem sebe prostředí, které bude veskrze pozitivní, nemoc se dá dříve či později na ústup.   Na počátku každého úsilí o uzdravení je víra. Nemusí to být víra v Boha, když nechcete (má poznámka, ale podle výzkumů je velmi účinná) musí to být silná víra v uzdravení, že boj s nemocí vyhrajete, že není síly, která by mohla vaše rozhodnutí zvrátit. A tak v každém člověku je dost vnitřní síly, aby uvedl do pohybu samouzdravovací proces, dost síly, aby neonemocněl. Je však jen na něm, jak se ke svému zdraví či chorobě postaví.  Hlavní práce nespočívá na lékařích ani na psycholozích, ale na samotném pacientovi, na jeho myšlení. Jsou to věci, které za nemocného nikdo nemůže udělat.   Dodatek z knížky Dr. Herberta Bensona:"Moc a biologie víry v uzdravení"   I když následující seznam není zdaleka kompletní, uvádí aspoň ta onemocnění, která byla v pracích citovaných v této knize ukázána jako ovlivnitelná vírou: Angina pectoris, bronchiální astma, herpes simplex (opar prostý), vředy na dvanácterníku, všechny formy bolesti (bolesti v zádech, bolesti hlavy, bolesti břicha, svalové bolesti, bolesti kloubů, pooperační bolesti, bolesti v šíji, nohou a pažích), únava, závratě, ztráta váhy, impotence, kašel, zácpa, srdeční selhání z překrvení, nevolnost a zvracení během těhotenství, revmatická artritida, pooperační otoky, hypertenze, diabetes mellitus (cukrovka), degenerace srdečního svalu, ospalost, nervozita, nespavost, kožní reakce na jedovaté rostliny, falešné těhotenství, hluchota, oddálení smrti ( v opačném případě to je zřejmě závažný efekt nocebo – má poznámka opak placeba). Má poznámka: Nevěřím, že pomůže jen samotná víra, ale i alternativní medicína jako je homeopatie, léčebná moc dotyků a zájem léčitele, různé bylinné kůry, rehabilitiční cvičení, akupunktura, dieta, správná životospráva, relaxační techniky  apod.) Sám autor k tomu dodává: tyto příznaky  a nemoci mohou být ovšem způsobovány nebo ovlivněny mnoha jinými faktory, než je naše víra. Já jen kladu důraz na to, že v mnoha případech mohou tyto potíže mít původ mysli i těla, a že je jejich léčba spadá do oblasti péče o sebe sama. Zdravý způsob života může velice významně přispět k jejich léčení.   Chci, aby bylo naprosto jasné, že léčiva a procedury mohou pomoci léčit za okolností, kdy je toho potřeba. Bylo by pošetilé za takových okolností je neužít. Odmítat je by znamenalo odříkat se vyzkoušených vědeckých metod, které lidem umožnily zdolat nemoci a žít déle a kvalitněji. Bude potřeba ještě mnoho medicínských zkoušek, než budou zdokumentovány všechny specifické okolnosti.   Postupy, které jsou podstatné a nepopíratelně prospěšné, seznam není vyčerpávající:   Očkování proti obrně, planým neštovicím, spalničkám, zánětu jater a tetanu, anestézie při chirurgických zákrocích, chirurgický zákrok při zranění, dentistické zákroky při kazu a protézy, odstranění zákalu a náhrada oční čočky k převenci a léčení slepoty, naslouchátka při ztrátě sluchu, vitamíny na nemoci, způsobené jejich nedostatkem, hormonální léčba nemocí, způsobených nedostatkem hormonů, protézy pro lidi s amputovanými a zchromlými údy, náhradní klouby za poškozené klouby, léky při srdečním selhání, arytmiích, lymfomech, schizofrenii aj., léky mírnící bolest při prudké bolesti a některých bolestech chronických, umělé srdeční chlopně při porušení nebo slabosti srdeční chlopně, srdeční stimulátory při poruchách srdečního rytmu, srdeční defibrilátory při zástavě srdce, transfúze krve a plazmatu při jejich ztrátě, transplantace jater, srdcí, ledvin a plic.   Nekonvenční medicína   Mnozí lidé se přillánějí k nekonvenční medicíně kvůli slabým stránkam, které přičítjí konvenčnímu systému. Líbí se jim, že méně tradiční léčitelé připouštějí existenci medicínských problémů, které rozhodně nelze popisovat vědeckou terminologií, jakož i mocný pohyb energie nebo síly, kterou západní medicína nemůže ověřit. Mnozí jsou rovněž přitahování k bylinám, o kterých věří, že jsou přirozenější nebo k procedurám, které jim připadají méně násilné..... Nejpřirozenější formou léčby je ta, kdy pacient dělá co nejvíc sám pro sebe.                      

100+1/1994, z mého archívu. Článek je krácený, vybrala jsem z něho hlavní myšlenky.     Pornografie podle Bũnuela Luis Bũnuel už deset let není mezi živými. V Itálii nyní vychází kniha rozhovorů (Bũnuel o Bũnuelovi) s tímto španělským režiserem. Témat k debatám bylo mnoho:   Fantazie a skutečnost, umění a život, láska a erotika. Dá se říci, že fantazie nás osvobozuje od strachu, úzkosti, od přání, která si ani sami nechceme přiznat. Když točíte film nebo píšete knihu, volíte v zásadě prostředky, jaké chcete. Imaginace, představivost je jediný prostor, kde je člověk svobodný. Jde o to, že ukrutnosti, stejně jako pornografické pasáže se taly módou a zvulgarizovaly. Já nemám nic proti pornografii, pokud ji prožíváme v soukromí, jako to bylo dříve. Jsem proti šíření pornografie. To je totéž jako terorismus a pumové útoky proti kde komu. Filmová pornografie, natáčená proto, aby se vyhovělo diváckým pudům, a aby se vydělalo víc peněz, ta se mi hnusí. Špatné je, když se začne zneužívat sexu a násilí v zájmu většího zisku. Ani násili jako podívanou neschvaluji. I pornografie se ostatně může ztotožnit s násilím. A řeknu vám k tomu ještě tolik, že i kdyby mi někdo řekl, že bude promítat pornografický film zadarmo, a že na něm nezbohatne, stejně budu proti. Protože to je vulgarizace erotiky. Já se nestavím proti erotice, ale proti pornografii, která je fyziologií erotky. A jsem proti pornografii, protože věřím v lásku. V jedné básni Andre Breton říká, že láska je tajný obřad, který se má konat v skrytu. To jsou pro mne slova evangelia. Pornografie naproti tomu je láska odbývaná na stadionu nebo v aréně, kde se konají býčí zápasy. Z hlediska erotiky je pornografie záporný jev, protože všechno zkresluje, nic neponechává představivosti, nemá žádné tajemství. Mnohem lepší naopak naznačit erotický moment jako jednu z možností. Nadhodit jej  dost.                                                                                                         * * * * *      
 
  Čas  novoročních přání hromadně rozesílaných skončil, ale toto pokládám za tak vyjímečné a obsažné, že se chci o něj podělit s ostatními. Nakonec jak se v něm uvádí, je pro všechny bytosti na této planetě, a tak by byla velká škoda, kdyby aspoň někdo si ho nepřečetl , a aby se jím nejen potěšil, ale také ho naladil pozitivně a dalo  mu pocit vlastní důležitosti. Jsem přesvědčena, že mnohdy takové přání potřebujeme i během roku, nejen na jeho začátku, aby nás povzbudilo a dodalo nám vnitřní sílu. O tom svědčí i oblíbené zasílání slaidových obrázků na téma přátelství.  Přidávám k tomu své vlastní přání, ať nikdy nikdo nezůstane bez přátel.  Zbývá ještě vhodný aforismus: "Přítele získáš, když se sám staneš přítelem."                                                                                                                                         Drazí přátelé, hezký pohodový zbytek roku a ještě lepší, šťastný,  nádherný rok 2009, prožitý celý ve zdraví, lásce, požehnání a bohatství, v radosti a žádné strasti a málo starostí, bez nehod , bez nemocí a bez katastrof, bez neštěstí a plné využití všech pozitivních schopností ve prospěch užitku lidem všem, mnoho úspěchu, dobré nálady a kondice, také slunce v duši – což zahřeje vždy – ať mrzne nebo prší, nezapomínejte, že svět vás potřebuje, že jste důležití, kéž máte skvělé vyhlídky do budoucnosti a hlavně ať se vám splní vše, co si přejete, to vám  osobně i všem ostatním s láskou v srdcí ke všem bytostem na naší planetě upřímně přeje a pozdravuje Lenka                                                                                                                                      * * * * *           Londýn, tisk Střední východ vycházející v arabštině   Vděk je nejlepší lék pro člověka . Vděčnost a děkování upevňují zdraví a  uklidňují mysl.   Americký badatel předpokládá, že neustálá vděčnost a ocenění toho, co člověk má,  pozitivně ovlivňuje psychické i fyzické zdraví. Robert Edmonson, vědec v oboru psychiky na Universitě v Kalifornii  Davis poukazuje na to, že lidé, kteří pociťují vděčnost jsou zdravější než ostatní.  Rovněž mají více energie a vitality, mají  širší mezilidské vztahy a pevnější rodinné vztahy a je možné, že i jejich příjmy jsou větší v porovnání s lidmi, kteří nepociťují vděčnost. Podle toho, co uvedl pro americký tisk Macalanshi Trebion (Má poznámka: názvy a i jména, převzatá z arabštiny, nemusí být shodná s anglickou transkripcí!) , že vděční  a děkující lidé dobře usínají, jejich spánek je delší a hlubší  a probouzejí se s klidnou myslí. Uvedl, že mají více imunoglobinu A,  který se nalézá v nose a v hrtanu,  tím zvyšuje imunitu a zabraňuje nebezpečným nákazám. Vděčnost také snižuje stresový hormon.                                                                                                             Důležitá poznámka:  Doporučuji přečíst knihu "TAJEMSTVÍ" od britské spisovatelky Rhonda Byrne, která postupně sestavila skvělý tým  různých osobností, jak duchovních, tak i filmařů, spisovatelů  a nakladatelů, aby představila Tajemství světu a prostřednictím své vize přinesla radost milionům lidí. Zmíněné osobnosti se podivuhodně shodně vyjadřují právě k pozitivním pocitům a také pocitům vděčnosti.  Jsou přesvědčeni v tom, že pozitivní myšlení přitahuje pozitivní události a to se týká jak zdraví tak nadbytku peněz. Jsou tam podrobnější návody, jak toho dosáhnout. Negativní myšlení je velmi nebezpečné tím, že přitahuje negativní události.   Zrovna tak je velmi cenná kniha od Dr. Josepha Murphy "MOC PODVĚDOMÍ". Tato kniha může způsobit v životě zázraky, tak jako v Tajemství se opírá o pozitivní pocity, které přicházejí z podvědomí, když se naučíme s ním zacházet tak, aby dokonale změnilo náš  život.                                                               . Stejně tak je i velmi přínosná kniha "MOC A BIOLOGIE VÍRY V UZDRAVENÍ" (Nadčasové léčení) od Dr. Herberta Bensona, který pracoval nejdříve jako lékař, když posléze přišel na to, že samotné léky mnohdy k vyléčení nemoci nevedou a začal se zajímat výzkumem vztahu těla a mysli. Na knize se  spoludílela Marg Starková, která je novinákou na volné noze a specializuje se na novinky v lékařství. V době vydání knihy žila v San Francisku v Kalifornii. MUDr. Herbert Benson je mimořádným profesorem na Hardvardské Medicínské škole v Diakončině (Deaconnes Hospital) a zároveň v době vydání knihy v roce 1999 zakladatelem a prezidentem Lékařského výzkumu vztahů mysli a těla. Je autorem knihy Relaxační odezva a dalších děl o vztahů mysli a těla.   Ze 100+1 Zajímavosti z celého světa     Kráceno   Meditace v lékařství   Techniky meditace, známé na Dálném východě moho staletí, jsou u nás spojovány s pronikáním východních náboženství, případně s alternativní medicínou. Nyní se využívají v běžné klinické praxi.   Různá východiska   Co je meditace? Odpověď není jednoduchá. Pod stejnou hlavičkou se skrývá řada různých směrů. Hinduistické a buddhistické, křesťansko-mystické i zcela nenábožensky pojaté meditační školy najdeme v celé Evropě. Jejich přívrženci se snaží pravidelným cvičením dosáhnout uvolnění, najít vnitřní klid a soustředit své duševní síly.   Existuje několik druhů meditace: například při koncentrační metodě intenzivně myslíte na jeden objekt (Poznámka: nejčastěji je jím rozvícená svíčka) a pokoušíte se ho udržet v mysli.   Slibné výsledky ukázaly předběžné studie a práce některých průkopníků v tomto oboru. Jon Kabat-Zinn, vedoucí programu relaxace a zmírnění stresové zátěže na Massachusettské univerzitě, používá léčebné meditace už řadu let. Během osmitýdenního kurzu zaznamenává u svých pacientů v průměru snížení potíží. Psychické příznaky jako úzkost, zlost a deprese značně poklesly.   Nejdříve se pacienti scházejí jednou týdně pod vedením instruktora. Další čas cvičí doma. Musí se naučit klidně sedět a nalézt naprosté uvolnění.    Lékařsky měřitelný efekt meditace spočívá ve schopnosti uvést mozkový biopotenciál do stavu alfa (klid) nebo théta (uvolnění). Přitom se zpomaluje mozkový rytmus a uvolňují se endorfíny, tělu vlastní látky tlumící bolest. (Poznámka: podobné účinky má i  relaxace, ta se ale  provádí vleže, právě tato metoda se používá k zmírnění psychických potíží u pacientů v Česku. Zvyšuje sebevědomí a  navozuje příjemné pocity, její každodenní praktikování uklidňuje, proto ji, stejně jako meditaci  může z tohoto důvodu dělat každý, kdo se chce zbavit stresu nebo prudkých či negativních emocí Meditace a i relaxace pravidelně prováděné,  naladí u praktikujícího pozitivní emoce, protože působí na podvědomí .)       Řízená imaginace   Při řízené imaginaci se pacient pokouší vyvolat změny tělesných funkcí, které jsou jinak vědomému přístupu uzavřeny. Má si představit určitý syndrom, například pevný uzel, který ma symbolizovat jeho bolest např.v žaludku. Potom se soustředí na rozplynutí obrazu – uvolnění uzlu. Přestože zatím není zcela jasné, jak může řízená imaginace přispět k tlumení bolesti, myslí si mnozí badatelé, že i zde hraje klíčovou roli.    Biologicky zpětná vazba   Tato technika patří mezi nejlépe prozkoumané v rámci systému mind-body. Je to tréninková metoda, při níž pacienti využívají zpětná hlášení vlastního těla, aby ovlivňovali jeho fukce, které obvykle nejsou na naší vůli závislé. Pacient je napojen na zařízení, které měří například tep, krevní tlak nebo teplotu pokožky, a koncentruje se na vědomé změny těchto tělesných funkcí. Někdy se tak děje za pomoci určité mantry, neustále opakované věty (třeba "jsem zcela klidný" názorným představováním uklidňujícího výjevu (poznámka: zrovna toto se používá rovněž při relaxaci). Při autogenním tréninku se zase úmyslně napínají a uvolňují jednotlivé svalové skupiny.   Hledání rovnováhy     Robert Thurman, ředitel Tibetského domu v New Yorku a blízký přítel dalajlámy podle jeho slov meditace nemá význam jenom při zmírnění tělesného utrpení nebo strachu ze smrti. Pomáhá udržovat zdraví i v běžném životě. Osvobozuje od představy, že jsme otroky neustálých příkazů a žádostí. Pomáhá najít rovnováhu.   Propojení těla a duše   Vědomí, vůle, duch, to jsou jen zvláštní stavy našeho těla. Je pouze zavedená zvyklost, že vedeme přísnou hranici mezi tím, čemu říkáme tělo a tím, co nazýváme duchem nebo duší. Je to součást západní filozofické tradice, konstrukce vzniklá v antickém Řecku. Lékaři ve snaze o inovaci usilují o překročení hranice mezi duchem a tělem. Doufají, že se jim to podaří prostřednictvím meditace a jejich mladších sourozenců – řízené imaginace a bilogické zpětné vazby – naučit tělo, jak si může pomoci samo. Domnívají se, že  soustředění se na určité oblasti těla nebo názorná představa fungujícího imunitního systému při hlubokém uvolnění může výrazně ovlivnit průběh nemoci.   Síla vůle   Zatím platí za prokázané, že lidé s pokročilými schopnostmi meditace mohou ovlivnit tělesné funkce, o nichž se tradičně předpokládalo, že vědomému řízení nepodléhají. Dokáží výrazně  ovlivnit charakteristiku bioelektrické aktivity mozku a v určitých mezích snad vyslat impulzy do buněk imunitního systému.  Americké studie ukazují, že prostřednictvím meditace, koncentrace a uvolnění (relaxace)  lze pozitivně ovlivnit fyziologické procesy tak, aby pokusná osoba lépe zvládla symptomy choroby.    Nové cesty   Profesorka Pertová naznačuje další možnou cestu hledání souvislostí. Již v sedmdesátých letech objevila v mozku takzvaný opiátový receptor – chemickou strukturu, na níž se vážou například opium a heroin, ale také jiné tátky tlumící bolest, jako jsou endorfíny. Signální molekuly mohou prostřednictvím těchto receptorů ovlivnit tělesné funkce člověka. V poslední době se podařilo objevit podobné receptory i v jiných částech těla, zvláště v buňkách imunitního systému v kostní dřeni a v krvi.  Profesorka Perlová se domnívá, že tady je hledané spojení, které umožňuje přenos meditativního působení. Nervy a imunitní systém jsou zřejmě propojeny mohem více, než se dosud předpokládalo, a je mezi nimi neustálý dialog. Profesorka, která sama už dlouho praktikuje meditační cvičení, pevně věří v léčivou sílu emocí.   Dnes praktické lékaře nepřekvapí, když jejich pacienti navštěvují kurzy meditace, a mnozí jim tuto komplementární léčbu sami doporučují. Přestože přesné mechanismy jejího působení nejsou prozkoumané, málokdo dnes pochybuje o pozitivním vlivu meditace na psychiku i tělesný stav člověka.       Očista mysli   Jakub Šumberger   Poslední dobou je velkým trendem detoxikace neboli očista těla. Detoxikační masaže, zábaly, koupele a mnoho dalších technik. Jsme zavaleni marketingem DETOXIKACE. Vykukuje na nás z časopisů, reklam, knih. Dozvíte se, jak zbavit tělo toxinů, což je velice přínosné. Aby však byla detoxikace účinná stoprocentně, musíme zapojit také hlavu, respektive mysl. K čemu nám bude zdravé tělo, když budeme mít znečištěnou mysl? Ve svých domovech neustále udržujeme pořádek. Vysáváme prach, vytíráme podlahy. Děláme to proto, abychom se doma cítili dobře. S čistou hlavou nám tam bude ještě lépe!   Během cesty životem jsme vědomě či nevědomě nasbírali spoustu zbytečných myšlenek. Časem nahromadíme smutné zkušenosti, které posilují negativní postoje. Deprimující vzpomínky vedou k frustraci, hněvu, závisti, stresu a třeba i k strachu a fobiím. Budeme sami o sobě spokojenější, jestliže dokážeme zredukovat intenzitu a množství duševního "smetí". Přinese nám to ulehčení břemene, které zatěžuje mozek a snižuje naši schopnost být rozumnými, vyrovnanými a spokojenými.   Jak odstranit "veteš" z mysli? Zkuste jednoduchou techniku. Zavřete oči a nalaďte se na svou mysl. Pozorujte myšlenky, které v ní plynou. Pozorováním mysli se naučíte uvědomovat si množství nahodilých myšlenek, které se vyskytují ve vašem vědomí. Udělejte to pokaždé, když ucítíte hněv, zklamání či stres. A pokaždé, když se vám vynoří jméno pro vás někoho důležitého, nebo když se o něčem diskutuje. Pozorujte svou mysl a snažte se vycítit, co je v ní. Zkuste to také při studiu, práci nebo soustředění. Budete překvapeni, kolik myšlenkové veteše vás bude rušit. Očištění mysli od negativních myšlenek posiluje koncentraci a snižuje napětí a obavy. Provádějte tuto očistu vědomě, přináší totiž citové osvobození k lehčímu a méně stresujícímu životu.   Zbavte se úzkostných obav, že se stanete obětí nebo poraženými. Zkuste vykročit vpřed. Uvědomte si vzorce odpovědí a reakcí na lidi a situace, a potom se zhluboka nadechněte, usmějte se sami pro sebe a pusťte to z hlavy! Řekněte si: "Není třeba ječet, plakat, vzrušovat se nebo vztekat. Není třeba se bát, není důležité, kdo má pravdu a kdo se mýlí. Uvědomuji si teď tuto situaci a poradím si s ní, protože to prostě dokážu." Budete-li to dělat pravidelně, odstraníte hodně negativního, škodlivého chování. Zkuste to a budete příjemně překvapeni, jak rychle se obtížné situace rozplynou.   Setřeste ze sebe emociální zátěž. Každého z nás nějaká sužuje – jsou to mentální postoje a předsudky, které nás těsně svírají  a nutí záporně reagovat na lidi a situace. Každému z nás jdou na nervy malichernosti, každý máme problémy a individuální nechuť vůči určitým lidem, místům a okolnostem. Ty vytvářejí emocionální zátěž, která je přinejmenším občas otravná a v horším případě způsobuje hněv a zlovůli, jež mohou vydržet po celý život. Emocionální zátěž mívá podobu nezapomenutých urážek, vytrvalých nevraživostí a neodpustitelných zrad. Nechte tyto vzpomínky vypařit. Shoďte je ze svých unavených ramen a uvidíte, jak se vám najednou bude lehce dýchat.   Rozhlédněte se kolem sebe. Negativističtí lidé přinášejí do vašeho života negativní hodnoty. "Přátelé", kteří rádi soudí ostatní, proměňují všechno v bitvu. Obklopujte se těmi, kteří vám poskytnou to nejlepší, připomenou minulé triumfy, dokážou, že se sebejistě usmíváte a máte pocit, že stačíte skoro na vše. Přátelé radující se okamžikům úspěchu dodávají životu lesk.   Nechte minulost plavat. Očista mysli je něco, co musíme provést sami. Nemůžeme tím pověřit někoho jiného. Odklizení hluboko usazené mentální veteše má hodně co do činění s naším základním systémem hodnot. Je to velice osobní záležitost. Mentální očistu za vás nemůže provést ani profesionální terapeut., ať už psycholog nebo zkušený léčitel. Očista mysli bude vždy vyžadovat, abyste nechali minulost plavat, jen tak můžete jít vpřed. Buďte připraveni odhodit staré ideje a systémy víry, jež už pro vás nejsou podstatné. Někdy to může být výzva systémům hodnot. A pak je pouze na vás, abyste se rozhodli.   Zkuste být pozitivní. Dobré myšlenky přinášejí dobré věci. Někdy je velice těžké přesvědčit ve svízelné situaci sebe sama, že bude lépe, ale snažte se nepodlehnout. Z každé sitace vede cesta ven. Jde o to, jaký zaujmete postoj. Podlehnete-li negativním myšlenkám s největší pravděpodobností přijde negativní událost.       Použitá literatura: TOO, L.Feng-šuej, 168 způsobů jak dodat harmonii svému domovu.. Praha, 2004,  Euromedia Group



 
Optimismus prospívá životu i zdraví       Když je člověku opravdu špatně, obvykle vyhledá pomoc, navštíví lékaře. Užívá prášky a začne chvlilku nebo třeba i delší dobu žít o něco zdravěji. Dokonce se začne hlouběji zajímat o své zdraví. Jenže jakmile mu otrne a uzdravi se, nemoc je postupně zapomenuta a dobré úmysly pozvolna vyhasínají. Je to pochopitelné, protože přece máme hodně práce, mnoho jiných důležitější věci na starosti. Zdraví bereme jako přirozené, samozřejmé, normální a vlastně nás příliš nezajímá. Není třeba o něj usilovat, protože prostě je. Veškerou pozornost věnujeme organismu až tehdy, když onemocnění propukne.       Medicína se již po staletí snaží přijít na to, co je příčinou nemocí, jak je léčit, jak jim předcházet a jejím úkolem bylo a je, aby nás zbavovala utrpení. Stejný přístup k člověku však uplatňovala v posledních zhruba šedesáti letech i psychologie. Téměr výlučně se zabývala duševním poruchami, nemocemi a jejich projevy i příčinami. Nejsou však tělesné a duševně zdraví stejně lákavé a zajímavé pro výzkum? Nepřinášení našemu poznání života přinejmenším stejně cenné informace jako zkoumání nemoci? Není důležité porozumět tomu, jak si udržet zdraví? V posledních letech se proto psychologové mnohem víc zaměřují na zvyšování kvality života na podporu zdraví. Zabývají se i tím, jak přispět k tomu, aby lidé byli spokojeni nebo dokonce šťastni.       O změnu je třeba usilovat V psychologii vznikl přibližně před deseti lety velmi silný směr myšlení, tzv. pozitivní psychologie. Jeho zkoumání vychází ze zcela běžných otázek. Jestliže se obvykle ptáme: proč lidé kradou, berou drogy, rozvádějí se, proč jsou nešťastní, tak v kontextu pozitivní psychologie znějí otázky zcela opačně: tedy proč někteří lidé nekradou, nevraždí. Žijí celý život s jedním partnerem, chodí většinou rádi do práce, zajímají se o učení... Čím to je, že se některý člověk v náročných podmínkách hroutí, zatímco jiný fungueje přijatelně dál? Ale ptáme se také, co s námi udělá, když máme někoho rádi, když dokážeme odpustit nějakou špatnost nebo dokonce zločin, když se na události života díváme pozitivně a optimistcky. Psychologové se snaží porozumět okolnostem, které přispívají k naší spokojenosti.       Na tyto otázky můžeme odpovídat různým způsobem. Je ale velmi nešťastné, když nehledáme příčiny a spokojíme se s konstatováním, že jde o dědičné či povahové rysy, nebo máme pocit, že se snaším přístupem k životním situacím nedá nic dělat – takovým chováním vlastně znemožňujeme jakoukoli změnu. Navíc lidské chování a jednání jsou natolik složité, mnohotvárné a situačně podmíněné, že je obtížně přijatelné, že by mohly být ovlivněné jen geny. I kdyby naše změny v určitých směrech byly omezené, stojí za to o ně usilovat.       K větší spokojenosti stačí i maličko Mnohem vhodnější je tedy zaměřit se na to, co měnit můžeme, co je v našich silách. Výzkumy ukazují, že ke štěstí a dobré pohodě člověka významně přispívají citové zážitky, dobré mezilidské vztahy, pocity smusluplnosti. Zásadním předpokladem k tomu, aby se člověk cítil dobře, je zdraví. Rozhodně to ale není hromadění majetku, nakupování věci, o čemž se nás neustále snaží přesvědčit reklama. V současné době propagují psychologové myšlenku, že např. pro rozvoj dítěte i jeho životní spokojenost je důležité, aby cítilo, že jeho život má smysl. Nejde ještě o žádné hluboké reflexe, stačí, když cítí, že ho rodiče mají rádi, že je svou existencí těší, ale také když život v rodině probíhá normálně. Dospělí nepochybně hledají nohem hlubší zdroje svého životního naplnění, nicménně uvedené zásady platí i pro ně. V jednom výzkumu se ukázalo, že lidé, kteří si každý večer připomněli tři příjemné události z uplynulého dne, byli spokojenější než ti, kteří to nedělali. A právě takové maličkosti mohou na pomyslné misce vah přechýlit naše životní ladění k většímu optimismu, spokojenosti a tedy i tělesnému a duševnímu zdraví. Radost ze života si mohou výrazně zvýšit i senioři, pokud si najdou činnnost, která ostatním přináší užitek. Vidí, že jsou stále ještě užiteční a jejich život má smysl.       PhDr. Václav Mertin, katedra psychologie FF UK     Nejvyšším cílem lidského života je láska   Filozofický pohled   Už v antice se mluvilo o kvalitě života jako o dobrém životě, který vytváří především hodnoty jedinců, skupin i společnosti. Athéňan Sokrates vidí smysl života v péči o duši:…přemlouvám mladé i staré, aby nepečovali usilovněji o tělo, ani o peníze, než aby duše byla co nejlepší.“  Platón zase říká o duši, že pouze vede-li jej rozum, může vést člověk dobrý život. Aristoteles ve svém díle Fysika tvrdí, že aby byl život dobrý, kvalitní, musí vycházet z jedinečnosti každého člověka, řízen má být teleologicky a má směrovat k trvalému štěstí.   Fichte, německý filozof, píše, že cílem člověka je jeho dokonalý soulad se sebou samým: „…Není tedy dobré, co dělá člověka blaženým, nýbrž jen to činí člověka blaženým, co je dobré.“   Náboženský pohled   Náboženství dávají lidem už po staletí recepty na správný, morální, kvalitní život. Ať už pravidla ke správnému životu stanovuje Bůh či vyšší řád, vždy jsou dány objektivně či „shůry“ a věřící člověk o nich nepochybuje. Jejich dodržováním či porušováním člověk naplňuje či se vzdaluje cíli či smyslu života, jež každého člověka jako smrtelného tvora přesahuje.   Například křesťané se stejně jako židé řídí Desaterem v Bibli. Křesťanství, které vzniklo z judaismu nevede jen sebezdokonalování, ale snaží i o zlepšení mezilidských vztahů. Nejvyšším cílem lidského života je láska.   Muslimové se zase řídí Koránem a každou událost si podle něj vykládají. Korán, soubor pravidel, definic a jistot, ukazuje muslimům, jak jednat v každodenním životě. Obsahuje etický kodex připomínající Desatero.   Jediné náboženství bez bohů představuje buddhismus. Lidská duše prochází nekonečným převtělováním a podle toho, jak si v životě vede, se znovu rodí do (ne)příznivé formy bytí. Cílem snažení je ukončení převtělování a dosažení vysvobození, nirvány, což je „stav člověka, který dosáhne konečné, morální a psychologické celistvosti a zralosti.“  Základní etické téma je žít harmonicky v rodině, společnosti i přírodě.    
                                                                     
.

 

 

 

Výchovné plácnutí po zadku dětem do šesti let prospívá
  O tom, že násilí páchané na dětech, nemá žádnou omluvu, není potřeba vůbec polemizovat. Názory na plácnutí  po zadku zvláště u menších dětí se velmi různí. Americká profesorka psychologie Marjorie Gunnoeová ale tvrdí, že přiměřené plácnutí po zadku má u dětí do šesti let věku pozitivní vliv na výchovu. Naopak u dětí starších jedenácti let je fyzický trest škodlivý.
TOPlist