Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
 

Všehochuť

Zajímavosti 2

Vítejte na stránce malvaj.websnadno.cz  v sekci  Zajímavosti

Upozornění pro čtenáře:
 
Vedu tuto webovou stránku od roku 2008  a po celou dobu je volně přístupná pro všechny čtenáře bez rozdílu.  Domnívám se, že se jedná o kvalitní články, které často ručně přepisuji a velmi často jsou doprovázené mými komentáři a úvahami. Navíc v rubrice „Povídky z arabštiny“ jsem poskytla původně k přečtení své vlastní překlady. Kdo z českých čtenářů může přispět libovovolnou částkou, jako odměnu za mé dlouholeté úsilí, které na články vynakládám a na následnou jejich editaci, může ji poslat na účet:      460904/3500


MILAN  DEUTSCH

MALAJSIE

Deštné pralesy, krásné písčité pláže, malé ostrůvky, korálové útesy s barevným rybím světem, moderní a barevná města, směsice kultur a náboženství, zelené čajové plantáže, bažinatá jezera, výborné jídlo několika národů, spousta tropického ovoce, vůní a barev. Taková je Malajsie.

Během několika týdnů můžete vidět pěkný vzorek toho, co Malajsie nabízí. Optimální je namíchat si koktejl z měst, proložit ho přírodou a okořenit pobytem u moře na východních ostrovech. Tak jako tak toho nestihnete poznat tolik, aby se ve vás pravidelně neprobouzela chuť k návratu do tohoto jihoasijského ráje. První město, které nás uvítalo na poloostrově, bylo Kuala Lumpur. K.L., jak ho místní přezdívají, je rozvinutá a moderní metropole s dobrou infrastrukturou. Vydáte-li se na pouť horkými ulicemi města, uvědomíte si najednou, že jste konečně našli tu svoji vysněnou exotiku.

MĚSTA Z JINÉHO TĚSTA

První, co vás upoutá, jsou lidé. Malajsie je výjimečná v tom, kolik různých náboženství a etnik zde žije pohromadě. A tak se stane, že vám budou oči přecházet z barevných šátků muslimek, hlubokých a tmavých očí Indů a Indek, ze třpytivých a zářivých barev indických sárí a hned za rohem narazíte na čínské krámky a tržnice. V jedné ulici je tu k vidění buddhistický chrám, pár kroků vedle mešita a hned za ní pestrobarevný hindský svatostánek. Tenhle náboženský a lidský kolorit mě naprosto pohltil a fascinoval. Padesát pět procent obyvatel Malajsie jsou muslimové, a když vidíte, kolik stát investuje do výstavby velkolepých mešit, nenechají vás na pochybách, kdo tady vede. Islám sem přišel v 7. století s obchodníky z Perského zálivu. Sedmnáct procent místních vyznává buddhismus, čínský taoismus a konfucianismus vyznává dvanáct procent, do hindských chrámů přichází sedm procent obyvatel a jen šest procent zbývá na křesťany. Když si představíte tak vysokou koncentraci různých náboženství, musíte se trochu leknout. Vzhledem k mezinárodní situaci tenhle mix vyvolává strach ze vzájemných šarvátek a agrese. Opak je ale pravdou. Vládne zde naprostá náboženská tolerance a harmonie.

STŘET SVĚTŮ

Na to téma jsem se jednou dlouze zapovídal s charismatickým Indem v Cameron Highlands. Dali jsme se do řeči po výborné večeři v malé rodinné indické restauraci a byla z toho zajímavá debata o náboženství, předsudcích, toleranci a dokonce i sexu. Jako vysloužilý policista se rozhodl dožít v důchodu tady na vysočině. Není divu. Příjemné klima a klidné prostředí bylo logickou volbou. Do hor byl převelen v roce 1972 a tolik se mu tady líbilo, že se sem v důchodu vrátil. Tenhle distingovaný a inteligentní pán v sobě spojoval zajímavým způsobem konzervativní úctu k tradicím, která je Indům vlastní, a zároveň moderní a otevřený pohled na svět a změny v něm. Byl velmi pyšný na Malajsii hlavně proto, že je to země otevřená všem náboženstvím a kulturám. Jeho dva synové opustili Malajsii, jeden z nich se usadil v USA a druhý v Británii. Oba si vzali Indky. Jediná dcera zůstala v Malajsii. Jak moc mi to připomnělo knihu, kterou jsem nedávno četl o jedné indické rodině a tradicích bojujících s vlivem moderní společnosti. Za chvíli jsme se přeli o rozvoji místní společnosti na úkor tradic domorodců. On věřil, že vliv moderní společnosti se nedá zastavit a není v něm místo pro konzervaci primitivních tradic domorodců. Nakonec jsme se přeci jen shodli, že náboženství, zvyky, kultura mohou být odlišné a v mnohém nám nepochopitelné, ale přesto jsme každý z nás osobnost. Ve spojitosti s K.L. musím zmínit dominantu, kterou znají na celém světě. Jsou to mrakodrapy Petronas Towers, jejichž 88 pater se hrdě tyčí nad hlavním městem do výšky 452 m. Tahle muslimská dvojčata jsou oslavou islámu. V denním slunci se lesknou jako stříbrné hroty, po setmění se rozsvítí tisíci světel a působí jako náhrdelník visící z nebe. Turisti stojí každý den frontu, aby mohli výtahem vyjet na Skybridge – můstek mezi oběma budovami – který je ale „jen“ 170 metrů vysoko. Když jsem se první večer v K.L. se svým fotoaparátem blížil k téhle ohromné stavbě, abych pořídil několik nočních snímků, věže přede mnou svítily jako přelud. 

 

 

I LIDOPI MAJÍ KRIZI STŘEDNÍHO VĚKU

Šimpanzi a orangutani upadají uprostřed svého života do depresivního psychického stavu, který je srovnatelný s lidskou krizí středního věku.

Výzkumy naznačují, že krize čtyřicátníků nemusí být způsobena tlakem doby, ale může být dědictvím založeném na genech.

 

 

170 000 HROBŮ – OSTROV MRTVÝCH

Na území dnešního města A’ali v maličkém ostrovním státě Bahrajn se začalo pohřbívat už okolo roku 3000 let před naším letopočtem a postupně tu vzniklo asi 170 000 pohřebních mohyl. Všechny mají z kamenů vystavěnou komoru, do které byl nebožtík uložen i s řadou věcí, které by mohl v posmrtném životě potřebovat.

Místo je považováno za největší pravěký hřbitov a nutí archeology k debatám o tom, že tehdejší obyvatelé možná používali ostrov jako posvátnou pohřební půdu.

Město rekordů v Sýrii

  Římské město Maximianpolis, dnešní Shaqqa, se stává mezi archeology pojmem. Jak ukazují průzkumy bylo to od 2.století n.l. kvetoucí sídlo římské říše, strážící její obrannou linii. Město plnilo úlohu administrativního, ekonomického, vojenského a náboženského centra během řecké, římské, byzantské a islámské éry. Za vstupní branou s mohutným obloukem se nachází zastřešený koridor města. Archeologové teprve nyní odkrývají mohutnou baziliku s nádhernou výzdobou, římský amfiteátr, klášter a nádherně zdobené domy uvnitř města. Podle syrského archeologa Waseema Al-Shar’raniho jde o jednu z největších antických památek na území Sýrie.

Má poznámka: Na území Sýrie se nachází bezpočet antických památek světového významu. Bohužel mnoho jich bylo nenávratně zničeno za současné občanské války.

 

Nanotechnologie budou chránit skalní hrobky

Poprvé v historii použijí archeologové nanotechnologických materiálů k ochraně památek. Technika bude aplikována na 2400 let staré skalní hrobky v tureckém Dalyanu. Turečtí vědci vyvinuli speciální prášek obsahující nanočástice, který se bude postupně po centimetrech nanášet na povrch kamene. Nanočástice, 80 000 x tenčí než lidský vlas, jsou s kamenem chemicky slučitelné a vytvoří na jeho povrchu samočisticí a ochranný povlak, který hrobkám nejenom oživí vzhled, ale bude je chránit před erozí a znečištěním

 

100+1

Jméno: Jan Procházka

Obor: chemie, nanotechnologie

Praktický přinos: barva, čistící vzduch

Nátěr, který čistí vzduch

Nanonátěr z oxidu titančitého dokáže místnost zbavit zápachu cigaretového dýmu, kouře, výfukových zplodin automobilu, zápachu přepáleného tuku, alergenů nebo dokonce od částic virů a bakterií. Podobných nátěrů sice ve světě existuje několik,  Procházkova aktivní nanostěna je však desetkrát až dvacetkrát  účinnější.

TiO2 společně s dusíkovými ionty nebo s oxidy kovů v barvě zachycuje částice ultrafialového světla. Získanou energii používá k odtrhávání jader atomů vodíků z molekul vody. Vznikají agresivní ionty, rozkládající škodlivé sloučeniny.

K nátěrům se Procházka dostal víceméně náhodou, když na konci devadesátých let pracoval pro velkou těžařskou společnost. Jeho úkolem bylo vymýšlet postupy, které by zvýšily účinnost extrakce materiálů ze surové horniny. Později se přesunul se svým nápadem do USA a odtud zpátky do Čech.

Kromě chytrých barev vynalezl i chytré baterie, které se dokážou velmi rychle a efektivně nabíjet. V budoucnu by mohly sloužit k pohonu elektromobilů nebo ke stabilizaci elektrických rozvodných sítí.

 

Michal Anderle –trochu  kráceno

Otrávil Alexandra Velikého jed z řeky Styx?

Voda z řeky Styx byla pro obyčejné smrtelníky i bohy jedovatá a dotknout se jí mohl pouze převozník mrtvých, Charon.

Když na XII. Mezinárodním toxikologickém kongresu v Barceloně vystoupily se svým referátem historička  Adrianne Mayorová a toxikoložka Antoinette Hayesová, zjevil se náhle posluchačům fascinující příběh, který propojil řeckou literaturu, dějepis, mikrobiologii a chemii. Zde je legenda o bakteriích, tajemné řece Styx a Alexandru Velikém.

Tajemná smrt největšího z vojevůdců

Největší ze státníků a vojevůdců řecké antiky, makedonský vládce Alexandr III. Veliký, upadl v Babylonu (dnešní Irák) na začátku června r.323 př.n.l.  po jedné z velkých pitek do obrovských bolestí. Bolest bodala zejména v játrech a situace se více a více zhoršovala. Celé jeho tělo ochrnulo, nemohl ani mluvit a pohyboval jen očima, až nakonec zemřel. Jeho náhlý skon v nedožitých 33 letech vyvolává už od antických dob řadu spekulací. Helénističtí historikové  Plutarchos a Arrianos byli toho názoru, že Alexandr zemřel smrtí přirozenou. Kandidátů na její příčinu je skutečně mnoho. Jeho tělo oslabené vyčerpávajícími boji a také tolik oblíbeným alkoholem, mohlo být napadeno malárií, tyfem či západonilskou horečkou. V úvahu připadá i septický šok čí nezáměrné požití některého z běžných jedů (arsen, strychnin, čemeřice). Přesto nelze ani vyloučit, že byl  záměrně otráven.¨

„Alexandr byl již za svého života považován za poloboha. K jeho otrávení by se hodila látka, která měla pověst božského jedu,“ vysvětluje důvody svého pátrání Adrianne Mayorová. Ta si také velmi pečlivě všimla popisu Alexandrova umírání. Ten se náramně přesně shodoval  s popisem stavu, který podle řeckého básníka Hesioda zažívali bohové poté, co je Zeus přinutil vypít vodu z řeky Styx. 

Krusta z řeky smrti

S dalšími informacemi přišla toxikoložka Hayesová. Řeka Mavroneri, která je dnes považována za reálný předobraz řeky Styx, protéká vápencovým podložím Peloponésu. V něm se tvoří zvláštní vápenitá kůra, tak zvaná kalkrusta. Tento minerální podklad je důležitý tím, že je ideálním životním prostředím pro gram pozitivní bakterii  Micromonospora echinospora. Příznaky otravou touto látkou se nápadně podobají těm, které provázelo Alexandrovo umírání. Někdo z jeho nepřátel  jej „poslal do podsvětí“ douškem vody z řeky Styx.  Ačkoli důkazy pro svou teorii obě vědkyně  seženou nejspíše jen stěží, ale jedno je jisté – jejich spekulace je přinejmenším v dobrém souladu s reputací, kterou měla řeka Styx prakticky u všech antických autorů.

ŘEKA STYX V ZRCADLE MÝTŮ

 Řeka Styx (Styga) byla podle antických bájí, zaznamenaných zejména Homérem a Hesiodem, jednou ze čtyř řek, které obtékaly podsvětí. Pro smrtelníky tvořila nepřekročitelnou hranici, přes ní nikdo nemohl přejít bez toho, aniž by měl peníz pro převozníka Charona. Při řece samotné se vyslovovaly ty nejvážnější a nezrušitelné přísahy, které platily jak pro smrtelníky, tak pro nesmrtelné bohy. 

 

Z časopisu VLASTA – kráceno o nepodstatné informace

BORA BORA – OSTROV, KTERÝ STVOŘIL BŮH

Tento název vychází podle  polynéské legendy. V tahilštině „Pora Pora“ znamená „prvorozený“.

James Cook ho označil za perlu Pacifiku. Jedná se o jedinečné místo na naší planetě, kde je moře nejprůzračnější, kokosové palmy nejelegantnější a nebe nad hlavou nejazurovější. Zkrátka skutečný ráj na zemi.

Modrozelená laguna, sněhobílý písek na pobřeží, na který dopadá stín z mohutných banánovníků. Tento nevelký ostrov, který má rozlohu pouhých 38 km³, s nádhernou Perlovou pláží vznikl před pěti miliony let. Mohutný výbuch podmořské sopky tenkrát vynesl nad hladinu moře obrovitý masiv hornin, který se od doby vlastní váhou pozvolna propadá zpátky do moře. Proto z původního kruhového kráteru dnes zůstal je půlkruh a dvě hory. Zbytek si pro sebe uzurpovala laguna, která je ohraničena korálovým útesem objímajícím celý ostrov. Určitě není bez zajímavosti, že právě tato jediná klasická ostrovní pláž se stala vítězem o nejkrásnější pláž světa.

Bora Bora je jedno z celosvětově nejznámějších nejluxusnějších letovisek. Ubytovat se je možné jak v luxusních apartmánech s výhledem na lagunu, tak i v průměrných hotelech, bungalovech, ve společných noclehárnách a i ve vlastním stanu postaveném v kempu. Pro polynéskou kuchyní je typická úprava masa, zabaleného do banánových listů a pečeného v zemi.

Úchvatná příroda okouzlí nejen vzrostlými palmami, ale i přenádhernými divokými orchidejemi. Na západním pobřeží je několik archeologických nalezišť – chrámů marae, kde se zrodil polynéský tanec a kde se pořádají magické obřady.

Sme.sk – přeloženo ze slovenštiny, Damašek, Bratislava

Antické velkoměsto zavodnilo poušť

Palmyra byla pulzujícím velkoměstem, i když ležela uprostřed pouště.

Palmyra byla ve starověku povinnou zastávkou obchodníků, kteří vezli zboží z Asie do Římské říše. Až dosud však vědci nevěděli, jak mohlo toto dvěstětisícové město přežít  uprostřed syrské pouště.

Velká metropole

Nešlo totiž o běžné město. V ruinách objevili velké promenády s ohromnými sloupy a oslavnými oblouky. Zároveň i pozůstatky trhu, kde se obchodovalo se stříbrem a hedvábím z Orientu.

Do syrské pouště to přišel zjistit archeolog Jorgen Christian Meyer. V době tříměsíčního výzkumu objevil díky satelitním snímkům pozůstatky více jak dvaceti menších polnohospodářských dědin, které byly od Palmyry vzdálené maximálně dva dny chůze.

Vědci však objevili i umělé kanály a zásobárny vody, které zachytávaly déšť a díky jim mohly v poušti růst olivy, fíky a ječmen.

Fungující polnohospodářství uprostřed nynější pouště mnozí připisují klimatickým změnám, ale Meyer to odmítá.

„Někteří vědci těmito změnami odůvodňují cokoliv, a to i pády impérií, ale většina se víceméně shoduje v tom, že makroklimatické podmínky se od starověku velmi nezměnily,“ cituje National Geographic Meyera. Za kultivací půdy je podle něho jednoznačně člověk.

Meyerova  práce je výjimečná v tom, že se při výzkumu nezaměřovala jen monumenty, jak je obvyklé. „Tehdy ztrácíme přehled  tom, co se dělo v jiných částech společnosti. Meyer tuto díru vyplní, “ řekla archeoložka Cynthia Finlaysonová.

 

Zdeněk Černý, kronikář

Z historie našich obcí – ZAPOMENUTÝ VELENEC

Veleň – Bývalá vesnička Velenec se rozkládala v údolí Mratínského potoka v oblasti dnes nazývané Podhájí mezi obcí Veleň a Sluhy. Připomíná se již v roce 1318, kdy ji v dobách nedbalého vládnutí Jana Lucemburského přepadli loupežníci Gyrund a Zbyněk s tlupou kumpánů, obyvatele pomlátili a vesnici vykradli.

Tento loupežný čin se dostal před soud a do soudních spisů až za vlády dalšího krále Karla IV. Vlastnictví tvrze, hospodářských objektů a mlýna se často měnilo mezi příslušníky drobné šlechty, majetnými měšťany z Prahy i církevní hierarchií. Počet obyvatel vesnice můžeme jen velmi těžko odhadovat, snad kolem 50 duší, pouze při některém prodeji nebo koupi se záznam zmiňuje o tom, že bylo prodáno tolik a tolik poddaných.

Ke konci XVI.století přikoupili Velenec  příslušníci rodu Ostrovců z Královic a připojili jej k vesnici Veleň. Dlouho však toto držení neměli, po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 jim jako protestantské šlechtě císař Ferdinand zkonfiskoval celý majetek a přes několik kupních změn přešel Velenec do vlastnictví Ervína z Nostic. Ten jej připojil k panství v Pakoměřicích. Celá vesnice, tvrz, hospodářská stavení a mlýn byly zničeny a opuštěny. Po skončení třicetileté  války nebyla již obytná a zemědělská část obnovena, ale pouze bývalý mlýn se dočkal nového oživení a mlel obilí až přes polovinu 19.století. V tu dobu byl rybník zanesen bahnem a mlýn ztratil svůj význam. Sloužil potom k ubytování hajného a hlídače panských polí a lesní zvěře.

Před časem byla část mlýna zbourána a zbytek přestavěn na myslivecké zařízení využívané při honech v háji a okolních polích. Rybník slouží k chovu ryb a po budovách bývalého Velence není ani památky.

Profesor Prášek při psaní historie okresu brandýského se domníval, že se Velenec  rozkládal na horním úbočí vyvýšeniny nad silnicí do Brázdima u křižovatky cest k Zárybům. To je však omyl, tam Velenec nemohl stát z toho důvodu, že tam není žádná voda  ani pro hospodářské potřeby ani pro vodní mlýn. Jak dokladují pozdější výzkumy, existence Velence se potvrzuje v Podhájí u Podhájského rybníka na zmiňované výšině nad silnicí byl ve skutečnosti jen bývalý domek vinaře v místech někdejších vinic. Ten ještě pamětníci v době Práškova výzkumu kolem roku 1900 pamatovali.

 

Pražský senior – z dlouhého článku vybrané jen DVA PŘÍBĚHY

KE BŘEHŮM EGYPTA A SETKÁNÍ S ALI BABOU

Jak delfíni zachránili rybáře před žralokem

Podél přídě lodi pluje hejno hravých delfínů, jako by s námi chtěli závodit. Na těchto „inteligentech“ moře je nejnápadnější podobnost s lidským mozkem, který je dokonce o tři sta gramů lehčí.

„Před několika lety vyplul egyptský rybář Ali Džahla se svou ženou na lov ryb v Suezském zálivu. Byli tak zaujati lovem, že si nevšímali blížící se bouře, která odnesla jejich malý motorový člun na volné moře. Uprostřed rozbouřených vln si navlékli záchranné vesty a snažili se udržet nad vodou. Při velkých náklonech lodních boků se objevila nad zpěněnou hladinou otevřená žraločí tlama. Rybář se snažil vší silou odstrčit dravce pádlem, ale nápor velké vlny je oba vymrštil z kymácejícího se člunu.

Žena volala na svého vysíleného muže, ale její hlas zanikl v hukotu bouře. Náhle zpozorovala poblíž žraločí ploutve hlavu delfína a za ní druhou, třetí... Jejich vysoké pisklavé hlasy jako by porozuměly blížícímu se nebezpečí a celé hejno delfínů odehnalo velkého žraloka. Poraněného muže s jeho ženou, které držely nad hladinou jen záchranné pásy, odstrkali delfíni až k pobřeží. Teprve až se oba dostali na břeh, delfíni odpluli na širé moře,“ dokončuje námořník svoje vyprávění a dodává, „v celé dlouhé historii moří a oceánů je rozdíl mezi oběma mořskými tvory jako mezi čertem a andělem.“

Francouzský spisovatel a jeho cesta v převlečení do Mekky

Jak se dostali Evropané do těchto, pro muslimy posvátných míst? Zařídil to šikovně jeden francouzský spisovatel. Nějaký čas studoval arabský jazyk, všemožné modlitby, chrámové obřady, a když všechno ovládal jako pravý arabský mohamedán, začal se připravovat na těžkou pouť. Je to už mnoho let a v té době byla cesta do zapovězené země nebezpečným podnikem. Přestože mohl Francouz snadno přijít o život, přidružil se v Káhiře k početnému procesí muslimů, kteří putovali s posvátnými koberečky do prorokova rodiště. Každou chvíli se vrhal s ostatními na kolena, dotýkal se čelem země a odříkával nazpaměť modlitby. Přeplavil se lodí k těmto břehům, najal si arabské pomocníky s velbloudy, počkal na další karavanu a společně s ní se vydal na dalekou cestu pouští. Dříve nevedla do poutního města žádná železnice a lidé padali pod žárem slunce jako mouchy.

Stovky karavan směřovaly ke svému cíli bez ohledu na nemocné a mrtvé druhy. Konečně se Francouz a jeho lidé zastavili před branami Mekky.“

Věřící dodržují během cesty mnoho přísných předpisů a zákazů. Do Mekky se může vydat jedině zdravý, dospělý a dostatečně zámožný muslim, aby mohl zaplatit výdaje při cestování a vydržovat svou početnou rodinu za své nepřítomnosti. Musí se zdržet styků s osobami druhého pohlaví, nevonět se, nenosit šperky.

Ten Francouz musel všechno napodobit jako ostatní.

Na velkém tržišti v Mekce musel ještě koupit velblouda a obětovat jej, protože jen chudáci kupují berana. Na místě probodli zvířatům hrdla, až z obětí tekla krev kolem dokola.

Pak se rozlehl městem výstřel z děla. Bylo to znamení začátku slavnostní pouti k štíhlému, mramorovému sloupu, označujícímu místo shledání Adama s Evou. Tisíce muslimů se tlačily co nejblíže k památnému sloupu, padaly a zase vstávaly, neohlížejíce se jeden na druhého. Každý z těchto poutníků byl po návratu domů přivítán přáteli, kteří mu blahopřáli a sami využívali posvátných paprsků, které s sebou přinesl. A jak dopadl ten Francouz?“  Dobře, nastoupil na zpáteční cestě na parník plující do Suezu. Tam se nechal ostříhat a oholit a stal se z něho opět Evropan. To, co prožil, sepsal do zajímavé knihy. Jako jeden z prvních cestovatelů, kteří se dostali do zapovězen země, se stal slavným – ale na svou nebezpečnou cestu nikdy nezapomněl. Lodník skončil své podivné vyprávění.

 

Martin Janda – poněkud kráceno

Riskantní mise k mimozemšťanům povedou roboti!

Jsme ve vesmíru sami? Otázka, která už napadla leckoho. O tuto problematiku projevují zájem i takové seriózní instituce, jakou je americká NASA. Ta v příštích letech plánuje hned několik misí, jejichž úkolem bude právě pátrání po stopách mimozemského života.

Tyto mise jsou zatím ve stadiu úvah. Každopádně jich v NASA figuruje hned 28.

KROK KE KOLONIZACI MARSU

Mars je pro astronomy stále lákavou destinací. Na světě je další projekt nazvaný MAVEN, který se chystá rudou planetu zkoumat. Za tři roky by v rámci tohoto projektu měla k Marsu odstartovat sonda, jejímž hlavním úkolem bude výzkum místní atmosféry. A je z jednoho prostého důvodu  - na základě analýz by vědci rádi zjistili, zda bude Mars někdy v budoucnu obyvatelný. Jak známo, Mars má se svou atmosférou  problémy, její vrchní část se postupně vytrácí do vesmíru. Hustota atmosféry je zde velmi nízká oproti té pozemské je sotva jednoprocentní. Předpokládá se ovšem, že v minulosti tomu tak nebylo, že hustota atmosféry dokonce umožňovala existenci vody v kapalném skupenství. „Lepší poznání vrchní vrstvy atmosféry a role, jakou hrál její únik do vesmíru je třeba, abychom zaplnili velkou díru v našich znalostech o Marsu,“ prohlásil Bruce Jakosky z Coloradské university, která vyvíjí vybavení pro sondu.

NASA ovšem plánuje vyslat své průzkumníky i k Merkuru, kde by kosmické plavidlo mělo přistát. Dále pak do krajových části sluneční soustavy a také ke kometám. Primárnímu cílem výzkumu však má být Mars. Experti z NASA by rádi dopravili na zem vzorky z marsovské půdy. A to nebude jednoduché. Nejdřív je musí robot, přistanuvší na rudé planetě,  získat. Poté ho od něj převezme sonda, která odstartuje na marsovskou oběžnou dráhu. A teprve pak je převezme další kosmické plavidlo, které je konečně dopraví k Zemi.

VODA MEZI JUPITEREM A MARSEM

Dalšími cíli NASA má být Jupiter a zmíněné Saturnovy měsíce Encelados a Titan. Zajímavý prostor se nachází v pásmu planetek mezi Jupiterem a Marsem. Badatelé již mají v ruce důkazy, že zde existuje nejen voda ve formě ledu, ale i organické sloučeniny.

Ale co život mimo naši sluneční soustavu? To že by mimozemský život mohl existovat i v jiných hvězdných systémech, lze odvodit z tzv. Drakeovy rovnice, která stanovuje pravděpodobnost pro inteligentní mimozemský život.

Lze pouze odhadnou, zdali některá dosud objevená exoplaneta má potenciální podmínky pro uchycení života, tedy zejména přítomnost vody v tekutém stavu

CO JE NA EUROPĚ?

Měsíce obřích plynných planet, tedy Jupiteru a Saturnu, nám mohou přichystat i další zajímavá překvapení. Když britský spisovatel Athur G.Clarke psal svou tetralogii Vesmírná odysea, umístil mimozemský život na Jupiterův měsíc Europa. To jistě nebyla náhoda, podobně jako na Saturnově Enceladu a Titanu i zde existuje možnost, že pod ledovým povrchem je tekutý oceán, který otepluje vulkanická činnost. Led by zde plnil i ochrannou funkci, odvracel by smrtící kosmické záření. Navíc Europu obklopuje atmosféra tvořená kyslíkem, byť je velmi slabá. „Nepochybuji o tom, že tam musí být život,“směle prohlásil John Dalaney , který  v Laboratoři proudového pohonu  NASA  v kalifornské Pasadeně analyzoval snímky, jež pořídily sondy Voayger.

PROGRAM SETi, TN. HLEDÁME UFONY

Program SETI – (Serch for Extra Terrestrial Inteligence ) je projekt zabývající se mimozemskými civilizacemi pomocí zachycování rádiové komunikace. Předpokládá se, že to je nejpravděpodobnější cesta, kterou by mohla ona civilizace s námi komunikovat.

Duchovním otcem projektu je americký astronom Frank Drake, který v roce 1960 použil 25 metrového radioteleskopu k prozkoumání radiových vln hvězd Tau Ceti a Epsilon Eridani. V roce 1974 byla pomocí radioteleskopu o průměru 350 metrů v Arecibu do kulové hvězdokupy M13 v souhvězdí Herkula vyslána symbolická zpráva, obsahující základní informace o sluneční soustavě.

38 000 CIVILIZACÍ V MLÉČNÉ DRÁZE

Ač tedy důkazy o mimozemském životě v naší galaxii nejsou, objevují se odhady, kolik vyspělých civilizací by kolem Mléčné dráhy mohlo existovat. Skotský vědec Duncan Forgan z Edinburské univerzity je přesvědčen, že jich je nejméně 361. Pokud by se dokázaly pohybovat a přemisťovat mezi různými planetami, mohlo jich být až 38 000. I přes vysoké číslo je šance k setkání s nimi pro lidstvo velmi malá. A Život na jiných planetách může mít tak rozmanité formy, že není možné předvídat jejich konkrétní podobu. Překážka by se ještě zvýšila, pokud by s námi komunikovaly extra vyspělé stroje.

NÁSILÍM PROTI DIKTATUŘE

 

PŘIMĚŘENÝ ODPOR

Vidíte dnes důvody pro odpor? Jaké metody byste pro něj případně volil?

Je potřeba přizpůsobit se okolnostem své doby. Odpor musí mít etický přesah srozumitelný všem lidem – i proto, aby bojovníka nepřátelé nemohli vykreslit jako úplný protiklad toho, kým ve skutečnosti je. Je velký rozdíl žít v demokracii, ať už k ní přidáte uvozovky, jak velké chcete, a v diktatuře. Když existuje možnost svobodně se vyjadřovat, organizovat se a dělat např. časopisy, bylo by absurdní dosáhnout osvobození násilím. Kromě toho, že by to bylo lehce napadnutelné ve smyslu „máš právo mluvit, ale nevyužíváš ho,“ tak navíc by násilí lidé nerozuměli.

V současné epoše vládne kapitalismus, který se dokáže adaptovat na všechny formy vládnutí – demokratické, diktátorské či komunistické, jak vidíme v Číně. Dnes je potřeba bojovat proti intervenci kapitalismu a hierarchií do všech sfér života – ať už do práce, ekonomiky, kultury či mezilidských vztahů. Bojovat proti tomu a usilovat o vztahy založené horizontálně a antiautoritářsky považuji dnes za základní úkol, protože to napomáhá utvářet vědomí odporu proti systému, které vychází ze života samotného a ve kterém jasně vystává nespravedlivost kapitalismu.

Tam, kde i dnes existují diktatury je potřeba být solidární s těmi, kteří jsou donuceni proti nim bojovat se zbraní v ruce. A kdyby náhodou v budoucnu a třeba už zítra tito lidé utvořili jiný, nový represivní systém, musí se pomáhat těm, kteří proti němu bojují. Tam, kde dnes existují demokracie, je třeba ostražitosti, aby se nezjistilo příliš pozdě, že se opět blíží diktatura. Kdyby se to stalo, bylo by potřeba se vrátit k tvrdšímu způsobu boje.

Octavio Alberola (*1928 ve španělské Menorce). Sedmnáct let strávíl v mexickém exilu. Podporoval boj proti Batistově diktatuře na Kubě, ale s Castrem se brzy po jeho nástupu k moci rozešel. Od roku 1962 působil jako koordinátor v tajném uskupení Defensa Interior, jehož cílem bylo svrhnout a zabít španělského diktátora Franka. Dnes se angažuje v hnutí za oživení historické paměti stran teroru za Franka a v právní rehabilitaci padlých spolubojovníků. Napsal knihy Strach z paměti (2008) a Španělský anarchismus a revoluční akce 1961-1974 (1975).

 

Novinky.cz 27.5.2012

NASA odhalila nevídaný pohled na Slunce

Vědci z americké Národní agentury pro letectví a kosmonautiku (NASA) tento týden zveřejnili na internetu video složené z obrázkù, které pořídila solární observatoř SDO. Slunce se na něm ukazuje ve zcela novém barevném světle. Aktivitu na hvězdì v centru našeho planetárního systému zvýrazňují zejména barvy jako sytě žlutá, modrá a místy tyrkysová.

„Video vzniklo z obrázkù a prošlo následnými úpravami, aby se zvýraznily viditelné struktury. Nemá to žádnou vědeckou hodnotu, zato jde ale o krásný a nový způsob, jak se dívat na Slunce,“ uvedl Scott Wiesinger z vesmírného centra Goddard agentury NASA.

Původní snímky představují 24 hodin sluneční aktivity dne 25. září 2011. Je na nich vidět plazma ve vnější části sluneční atmosféry, které se říká koróna. Teploty tam dosahují až 6 000 000 Kelvinů.

Pohybující se smyčky znázorňují sluneční erupce. Dochází k nim po zahřátí plazmy a následného uvolnění enormního množství magnetické energie, a to nejčastěji v oblasti slunečních skvrn.

V tomto týdnu zveřejnil Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA) dech beroucí záběry silné sluneční erupce. Video, které natočila vesmírná sonda, zachycuje bouři na Slunci, která vystřeluje magnetické plazma milióny kilometrù daleko. Informuje o tom televize The Sky News.

K přímo extrémnímu výronu sluneční hmoty došlo například koncem dubna 2012, jak je vidět na "klasických" záběrech agentury NASA. V tu dobu byla erupce tak silná, že stejně vystřelila magnetické plazma milióny kilometrů hluboko do vesmíru.

 

Došlo mi e-mailem od znám

Jsme ve vesmíru sami?

Vědci z NASA plánují 28 robotických misí. Chtějí najít život na planetách obíhajících kolem našeho Slunce.

Největší pozornost zaměří na Mars. Astrobiologie a hledání života je skutečně klíčovou částí toho, co bychom měli napříště dělat při zkoumání sluneční soustavy. Mohou být mimozemšťané nebezpeční? Mohou mít formu mikrobů a menších organismů.

Pokud se tady objeví, může lidstvo dopadnout stejně jako původní obyvatelé Ameriky po příjezdu Kryštofa Kolumba. Podle Hawkinga se vesmír skládá ze 100 miliard galaxií, každá z nich má stovky milionů hvězd. V tak velkém prostoru je prý nepravděpodobné, že by Země byla jedinou planetou, kde je život.

 

 

Autoři M. Vinkelhoferová, J. Fiala – rozhovor -  tento článek vyše v Novém Prostoru číslo 379  

 

O mostech mezi hudbou a lidmi   Spojení hudby a nejmodernějších technologií může vyústit do vzniku pozoruhodných nástrojů, léčby těžkých nemocí i poznávání sebe sama. Americký skladatel Tod Machover se o to pokouší už řadu let v sepjetí s vírou v lidskou tvořivost a změnu k lepšímu.  

Jste v Česku poprvé?

Jsem a popravdě nevím, co mám očekávat. Přehled své práce tu zakončím svou novou operou Death and The Powers, ale české publikum neznám. Vycházím však z toho, že role hudby je obrovská, ať už jste kdekoli. Hudba může změnit lidský život a také by se měla dostat ke každému – což je demokratické a obtížné zároveň. Abych to skloubil, používám technologie, tedy ten nejotevřenější způsob. Zaujaly mě, protože se mi zdály být neutrální a schopné přizpůsobit se každé situaci. Technologie mohou rozšířit obzory vynikajícího muzikanta, stejně jako vytvořit most mezi hudbou a lidmi, kteří ji milují, ale nedokážou ji zahrát, anebo mezi hudbou a dětmi či postiženými. Pro ty to může být zázračný způsob úlevy.

 

Provádíte takové výzkumy na své domovské univerzitě v Bostonu?

Zabýváme se tím. Spolupracujeme s lékařskou fakultou na Harvardu na několika výzkumech týkajících se vlivu hudby na mozek a zdraví lidí. Například už víme, že existuje silné propojení mezi hudbou a pamětí. Vezměte si Alzheimerovu nemoc: hudba je ve většině případů tou poslední věcí, na kterou nemocný reaguje. I když takový člověk nepoznává svou rodinu, přátele ani sám sebe, je stále schopen rozpoznat melodii.

Jak vypadá reakce takového člověka? Dokážete ji změřit?

Reakci přímo vidíme – například tohle (ztuhne a vykulí oči) anebo rovnou zpěv, někdy nemocní vstanou (prudce vstane od stolu) a na chvíli „obživnou“. Je to neuvěřitelné. A když zazpívají, část jejich osobnosti se vrátí zpět. Nyní se zkoumají dvě oblasti: jednak pokus určit, na kterou melodii ten který člověk reaguje. A pokud se to podaří, jak dlouho lze zážitek z hudby udržet. Zatím samozřejmě nedokážeme Alzheimerovu chorobu vyléčit, ale je třeba možné pokusit se obnovit osobnost nemocného. Navíc jsme vyvinuli hudební hry, které dokážou velmi brzy diagnostikovat počátky Alzheimerovy nemoci, kdy je jí ještě možné zpomalit léky. Náš výzkum má širší záběr – zabývá se různými emočními a mentálními poruchami. Zatím jsme však teprve na začátku a víme toho málo.

MĚSTO JAKO UMĚLECKÝ VÝTVOR

V jednom z rozhovorů říkáte, že každý má moc tvořit hudbu. Jak to?

V naší kultuře se dělá obrovský rozdíl mezi talentovanými lidmi a ostatními. S nástupem internetu se takový rozdíl může setřít. Dochází tu ke dvěma různým jevům. Je pravda, že padlo mnoho bariér a lidé mají daleko větší možnosti. Na druhé straně jsme nenašli opravdu dobrou cestu, jak pomoci lidem, aby dělali dobré věci. Vytvořit kulturu, kde si lidé mohou nejen vyměňovat zajímavé ideje, ale jít dál, hlouběji a tlačit na změny. Nikdo ještě nic takového nevytvořil. Divným aspektem internetu také je, že velmi slavní se stávají ještě slavnějšími. Lady Gaga je tak prostě všude, áááá a už je to tu zase (chytne se za hlavu). Přístup ke všem může být ošidný, pokud se překročí určitá hranice.

 

Při hledání takové hranice se nevyhneme stinným stránkám internetu. V současné době se internet například velmi personalizuje. Google či Facebook stále více přizpůsobují obsah každému podle toho, co nejčastěji na internetu sleduje. V jednom z rozhovorů hovoříte o tom, jak by také hudba mohla být šita na míru naší náladě. Nebojíte se zneužití takového vynálezu?  

Jsem si vědom rizik, ale stále jsem optimista. Když se procházím po Praze, z toho, co vidím, je zřejmé, jak moc tu lidé museli žít pohromadě. Neexistuje absolutnější vyjádření kultury než město. Je to, jak se praví v novém filmu Woodyho Allena, nejkrásnější umělecký výtvor. Je to také odraz vašeho unikátního já, vašeho příběhu a všech věcí, na které tu narazíte, lidí, se kterými se seznámíte. To, o čem mluvíte, je pravým opakem. (V lobby zazní hudba, hotelový host zahraje na piano.) Ale no tak… Aha, to hraje host. Nenávidím hudbu, někdy mě tak rozčiluje a rozptyluje. (smích) Ve Spojených státech například téměř nikde neexistují hudební obchody, kde narazíte na něco, co jste nečekali. Je to jako s internetem, který vám ukazuje jen věci podobné těm, které se vám líbí. Pravdou je, že většina internetových firem sleduje jen komerční cíle. Je to smutné. A pokud se jedná o vědomosti, stává se to dokonce děsivým, protože svět, který máme poznávat, se naopak stává naším odrazem. Přesto ale věřím, že existují další, lepší modely.

Pojďme tedy k těm vašim. Mohl byste českým čtenářům přiblížit svůj vynález „hypernástroje“?

Původně jsem dlouho přemýšlel o tom, jak rozšířit možnosti již existujících nástrojů. Pak v druhé půlce šedesátých let vyšlo album Klub osamělých srdcí seržanta Pepře od Beatles a já si řekl: tohle se mi opravdu líbí – jednoduché písničky a zároveň mnohovrstevnaté zvuky, poskládané tak, jak to nikdo předtím neudělal. Hypernástroj měl hrát a zároveň ovládat všechno jako studiová technika. Naše nástroje dokážou měřit nejen to, co se hraje a jak se to hraje. Dovedou také zjistit, jaký máme při hraní pocit. Pokud má hra na violoncello sílí, znamená to například, že se silou mění zvuk nástroje na hlas nebo na něco úplně jiného. A když se zvláštním způsobem dotknu smyčce, violoncello se změní v celý orchestr. Dalším nástrojem, který jsme vyvinuli, byla židle napojená na software. Měřila elektrické napětí v těle a hudba vznikala pohyby. Na takový nástroj může hrát každý – i postižená osoba, která hýbe svým tělem jen velmi málo či nekoordinovaně. Program dokáže usměrnit nepravidelnost. Hypernástroj je pro každého. Ať už pro hudebního virtuóza, zpěváka, dítě anebo invalidu. Rozumí jim a pomůže využít hudbu tím nejlepším způsobem. Takhle jsem o tom přemýšlel.

Často zmiňujete, že vaši rodiče ovlivnili vaši práci – matka je učitelkou hry na piano a otec počítačový expert. Zdá se, že tahle pozoruhodná konstelace inspirovala vaše vynálezy…

Vy toho ale o mně víte! (smích) Moji rodiče byli a jsou hodně odlišní, ale mají výjimečný vztah, který na mne měl velký vliv. Středobodem mojí práce se stala syntéza, spojování věcí. Je to obsaženo ve všem, čím se zabývám. Před Klubem osamělých srdcí seržanta Pepře jsem hrál na violoncello hlavně vážnou hudbu, ale také se zajímal o dění kolem sebe, o politiku a to, jakým způsobem se lidé rozhodují. Poté jsem se zaměřil na hudbu a technologie, experimentoval se svým nástrojem, snažil se ho dostat do nových dimenzí a dlouho to šlo celkem ztuha.

Opravdu?

Nepředpokládal jsem, že budu vynalézat hudební nástroje. O tom jsem na hudební škole opravdu nepřemýšlel.

ZATŘÁST SVĚTEM

Doslechli jsme se také, že jste nedávno vytvořil něco spolu s politickým myslitelem a aktivistou Noamem Chomskym. (rozhovor s ním vyšel v Novém Prostoru č. 371 – pozn. red.)

Letos na jaře jsme spolu připravili představení. Hodlal jsem přitom použít Chomského myšlenky, nechtěl jsem však vzít jen jeho slova a napsat „na ně“ hudbu. Před představením jsme se několikrát sešli a hovořili o propojení lingvistiky s politikou a jeho zájmu o hudbu. Vyprávěl mi, jak při výpravách po Evropě se ženou na počátku padesátých let náhodou na jihu Francie v Pyrenejích narazili na festival, kde španělský violoncellista Pablo Casals hrál Bachovy suity, mluvil o fašismu a o tom, proč se nikdy nevrátí do Španělska. Chomského silný zážitek mě inspiroval k napsání kusu, jehož základem byla právě ta Bachova suita. Na pódiu byly dvoje housle, Chomsky, viola a violoncello.

Co tam Chomsky dělal?

Seděl tam a říkal věci, které nikdy předtím nezazněly. Bylo to spontánní, nic jsme nenacvičovali. Jen jsem občas dal kvartetu přes sluchátka signál, jak hrát, podle toho, zda se Chomsky rozhovořil anebo ne. Bylo to pozoruhodné. Nyní bych rád pracoval na něčem delším o jeho životě s použitím archivních videí.

Zmínil jste zájem o politiku, má vaše hudba politické poselství?

Hlavním poselstvím mé práce je myšlenka, že důležité životní zážitky by měly být dostupné pro každého. Je třeba podporovat příležitosti k co nejrozmanitějšímu životu všech lidí kolem nás a vytvářet takové prostředí. Rozhodně to ale neznamená přinášet jen povrchní věci pro širokou veřejnost.

Dostupnost pro každého, tedy jakási forma sociální spravedlnosti?

Sociální spravedlnost, určitě, a také násobení možností kreativity a využití potenciálu lidí. Něco, co lidé vyzkoušejí a pak začnou přemýšlet o změnách, které mohou ve svém životě udělat. Což podle mne možné určitě je. Jdete do divadla, a to, co vidíte na pódiu, vám změní život. O tom je naše práce.

Jak se díváte na současné politické trendy, které sociální spravedlnost omezují?

Víte, když jsem hovořil s Noamem Chomskym, vyjádřil se, že nikdy nezažil něco tak děsivého, jako to, co se děje nyní. Říkal, že je to podobné Výmarské republice. Lidé na pravici, kteří mají moc, se stávají cyniky, vypadají jako klauni, ale nejsou. Jsou velmi chytří a manipulují médii. Uvidíme, zda si mladí lidé uvědomí, že se dějí špatné věci, vystoupí proti tomu a zkusí s tím něco udělat. Hudba by nás měla připravit na život, abychom byli schopni zatřást světem. Proto tu máme umění, abychom nebyli otupělí.

Tod Machover (1953) – americký skladatel a hudební inovátor. Narodil se v New Yorku a vystudoval hru na violoncello. Od roku 1985 pracuje v Mediální laboratoři Massachusettského technologického institutu (MIT). Ve své práci propojuje hudbu s nejmodernějšími technologiemi. Vynálezce tzv. hypernástroje, spolupracoval s mnoha ansámbly, je autorem několika oper (například Brain Opera a Death and The Powers) a držitelem řady prestižních ocenění. V červnu v Praze vystoupil v rámci festivalu Quadriennale. 

 

 

Pravověrní sikhové se neholí, nestříhají a nosí zahnutý meč

V samém středu více jak patnáctimilionového velkoměsta chodí pravověrní sikhové s tradičním plnovousem a turbanem. Pod ním mají dlouhé vlasy stočené do drdolu a sepnuté zdobeným hřebenem. Podle dávného zvyku se neholí, nestříhají a chodí v krátkých kalhotách, kde skrývají kirpán, zahnutý krátký meč. Vždyť Indie, to je dědičné rozdělení všech obyvatel do nejrůznějších kast.

Hinduisté – vyznavači Višnua, Šivy, bohyně Matky, kteří se v tomto náboženství již rodí, převládají nad muslimy.

Nejhůře jsou na tom takzvaní nedotknutelní, již nepatří k žádné z přibližně dvou tisíc různých kast. Přestože jsou podle indické ústavy kastovní výsady zrušeny, zůstávají stále ponižováni, jsou mimo společenské dění a dostávají nejhorší práci.

Nejnápadnější jsou džinisté, kteří podle své víry nesmí ubližovat živým tvorům. Při chůzi po ulici před sebou zametají, aby nechtíc nezašlápli drobné zvířátko, a aby tak společně s dalšími přísnými předpisy dosáhli nirvány, stavu věčného klidu.

Davy lidí, které kolem nás proudí, kupují, smlouvají, prodávají, naříkají, nahlas se smějí nebo zlobně nadávají. Všude je plno zářících barev. Poschoďové, červené autobusy projíždějí zdánlivým zmatkem černožlutých taxíků a osobních aut. Před vchodem do nádherné budovy radnice vidíme státní znak Indie, tři lvy na kruhovém podstavci, kde běží koně a býk zebu. Pod ním je nápis „Satjaméva džajaté“, který po přeložení připomíná dobře známá slova na našem státním znaku „Jedině Pravda vítězí“.

Přestože zde Britové postavili hlavní železniční trasy a mnoho silnic, mění se také místní tradiční doprava. Taxikářské tříkolky poháněné nohama ubývají a proměňují se v motorizované s ohlušujícími zvuky klaksonů.

Od získání samostatnosti, kdy byla Indie po dlouhou dobu přední anglickou državou, se mnoho změnilo. V hospodářství stále převažuje zemědělská výroba, ale průmysl už dotahuje dlouhodobé zpoždění. Velkoměsto si může dovolit své nádherné osvětlení, vždyť i v celé Indii narůstá elektrická energie, hlavně v hydroelektrárnách. Tak obrovská a lidnatá zem je největším výrobcem cukru a másla na světě. Drží se na nejpřednějších místech v chemické výrobě, v těžbě černého uhlí, ropy a diamantů. Je ironií, že tradiční bavlnářský průmysl nestačí a ani nemůže finančně umožnit obléknout velkou část chudších obyvatel v této směsici jazyků, národů a náboženství.

Davy lidí zaplňují náměstí a ulice, baví se, sedí v čajovnách, hodují u jídelních stolů.  Ovzduší je naplněno podivnou, neznámou vůní dusného tropického večera, ve kterém je slyšet zvonění cukrářských vozíčků a podbízení majitelů místních bazarů. Stranou od pouličního zmatku stojí malá indická holčička, celá v červeném sárí a s podmračeným pohledem drží v náručí kůzlátko. Místnímu „chudšimu“ (podnikateli) stačí pár velkých hřebíků zatlučených ve zdi a nabízí sandály. Jen trošku zájmu, a obchodník už přiskakuje: Tyhle zelené, nebo červené, nelíbí se?

Kousek od bombajských mrakodrapů na velké zelené ploše, miniaturně připomínající newyorský Central Park, nacvičují stovky lidí jógu. Při tom jeden z nich něco vypráví a ostatní se nevázaně smějí. Ale to není jen smích, je to bohapustý řev a chechtání, nemající konec. Patří to prý k józe a čím je delší, tím více uvolňuje svaly a celé tělo. Jak se říká také u nás – smích léčí.

Liďák – to je ta pravá zábava

Jdeme třídou biografů, které jsou kouzelným životem Indů. Televize je sice na vítězném pochodu, ale kino nemůže chudým nahradit, a těch je tady nejvíc. Stačí pouze dvě hodiny, aby prožili bohatství, obklopeni krásnými ženami a vybranými pochoutkami. Je to neuvěřitelné, ale Indie je v dnešní době světovou jedničkou v množství výroby hraných filmů. Mají zde kina panoramatická se stereofonním zvukem, kina pro bohaté s mramorovými schody, výtahem, širokými křesly a chlazeným vzduchem. Některé nemají strop, ale to nevadí, chladí se přírodně a jsou laciné. Nebo strop mají, jsou dražší a divákům vyšší kategorie se nad hlavou točí stovky velkých ventilátorů.

A protože jsou zařízené „americky“, promítají se většinou staré americké filmy.

„Pojďte,“ říká Larsen, „půjdeme do ‚liďáku‘, tam je větší zábava.“ Mladičký chlapec v generálském kabátku nás vede do lóže. Jen dozněl gong, začíná pro nás dvojí představení. Jedno na plátně, druhé, zajímavější v hledišti. Diváci, zabráni do děje, pokřikují, povzbuzují hrdinu na plátně a nefalšovaným pliváním dávají najevo svůj odpor vůči filmovému protivníkovi, který se jim nelíbí. Čím je zloduch agresivnější, tím více stoupá adrenalin u diváků.

Někteří si během programu zpívají, jiní pláčou nebo nadávají. Během programu se prodává nevábně vyhlížející „pánua“ – žvýkací betel a rýžové koláče. Na mnoha místech stoupá ke stropu modravý dým. Kino je kuřárnou bez popelníků. „Tady je to jako v hospodě, říkám ostatním. „The End“ a sál šumí kroky odcházejících diváků, kteří odkopávají odhozené krabičky, sáčky a obaly od coly.

Vycházíme na setmělou třídu. Opět se noříme do pestrobarevného proudu lidí, který nás unáší do předměstských uliček. V některých starých oprýskaných domcích mají u dveří pověšené obrazy lidské postavy se sloní hlavou. „To je Ganéša, hinduistický bůh prahů,“ vysvětluje Larsen, „tady má překročení prahu znamení vstupu do posvátného prostředí. A zároveň jej uctívají při svatbách a na začátku všech obchodů.“

Bakšiš… bakšiš….!

Chodců, oblečených do elegantních šatů, ubývá a nahrazují je velké skupiny v dlouhých hávech, všelijak upravených nebo omotaných látkách, lidé v hadrech nebo bosí. Všechno v jediném houfu se mezi sebou. „Podívejte tady se prodávají opice.” Naučené prosebné pohyby makaka kápového odněkud z jižní Indie úplně zmátly mladého námořníka. Jak k opici udělal krok, ta se ho snaží chytit za ruku.

A to je signál pro ostatní. Kolem nás se začíná tvořit velký pohyblivý kruh. Děti skáčou, předvádějí kotrmelce, dělají stojky: Bakšiš, bakšiš! Ruce, spousta rukou se natahuje k nám a čeká... „Haló!“ křičím na taxík jako na jedinou záchranu v této situaci a mávám rukou. Zkušený řidič, jedoucí za námi delší dobu a znalý poměrů, zastavuje a pomáhá nám do své staré rachotiny. Bouchnou dvířka a auto se pomalu rozjíždí. Kolem jeho oken vyčkávají tmavé natažené ruce. Bakšiš... bakšiš...! Po krátké době vjíždíme na hrbolatou okrajovou silnici. Po cestě, kterou proráží světlomety auta, běhají děti a matky sbírají z okenic staré, potrhané prádlo. Muži sedí před místní „hospodou“, kouří a vyrovnávají spory. Zvuk přetíženého, prskajícího motoru zahání kolemjdoucí ke zdím domů. Náš řidič má hlavu až na předním skle, kde jsou rozvěšeny šňůry živých květů, a kolem rámu má zastrkány obrázky a fotografie indických světců. Snad silou jeho nekonečného mumlání nebo modliteb dojelo auto bez nehod až do přístavu. Po obvyklém usmlouvání bakšiše za odvoz a vzájemném pozdravu pozdvižení sepjatých rukou do výše prsou se loučíme.

Nad lodí, která hlučí vykládkou, se klene tmavé nebe a hvězdy jasně svítí. Stoupáme po pohupujících se kovových příčkách můstku na palubu. Záře silných reflektorů osvětluje betonové přístavní molo, které se otevírá do širokého bombajského zálivu. Za ním se tyčí bělostné stěny mrakodrapů a v pološeru rozpíná palác romantické zdi se stříbrnými kopulemi.

 

 

Martin Janda

KABELKA UŽ NENÍ JEN MÓDNÍM DOPLŇKEM!

Dáma bez kabelky? To je skoro nepředstavitelné. Ale autorství kabelek již není jen výsadou módních návrhářů. Nejnovější technologie pronikají i do oblastí, které jim dříve byly zapovězeny.

Kabelky módní, kabelky elegantní, společenské, kožené i exkluzivní. Přes svou různou tvář měly vždy jedno společné – prakticky se jednalo o příruční zavazadlo. Kabelky pro toto století však toho budou umět mnohem více. A navíc by měly být ekologické, vždyť módní průmysl je třetím největším znečišťovatelem ze všech odvětví.

Multifunkčnost nade vše

Americká architekta Sheila Kennedyová se nezabývá jen návrhy staveb. Orientuje se i na nové a pokud možno ekologické materiály. Právě z její hlavy pochází na první pohled normální kabelka, která je ovšem vybavena solárními panely, USB portem a také malou svítilnou. Nápad vznikl ve chvíli, kdy Sheila cestovala zapadlými kraji Mexika a došla ji energie jak v mobilním telefonu, tak i v baterce.

Kabelka Sheily Kennedyové je nejen elegantní, ale v mnohém i unikátní. Pokud vystavíte solární panel vstříc Slunci zhruba na pět hodin, z dvouwattové baterie lze dostat až osm hodin čistě bílého světla. K USB portu se dá připojit jakýkoliv běžný mobil nebo třeba rádio. Kabelka je v podstatě mobilní elektrárnou s USB a zásuvkou.

Zabrání kabelky chodbě?

Kennedyovou k jejímu záměru nevedlo jen to, že by chtěla vyrobit multifunkční kabelku. Její rozhled je širší. Doufá totiž, že se její vynález rozšíří především do třetího světa, kde lidé často bojují s výpadky elektřiny.

„Možnost si nabít mobil, rádio nebo si posvítit, to může pro mnoho lidí znamenat opravdu hodně. Tenhle maličký zdroj energie by pro ně mohl být vykročením z chudoby a nedostatku energie,“ myslí si Kennedyová.

Otázkou ovšem je, zda lidé v zemích, kde finanční příjem činí méně než jeden dolar na den, si budou takový přistroj vůbec dovolit. Každopádně se dá předpokládat, že podobné druhy módních doplňků budou z dílen technologů a návrhářů vycházet stále častěji.

 

Z 21.Století

KDE SE VZALA KABELKA?

Kabelka byla užívána lidmi od okamžiku, kdy měli potřebu přenášet různé cennosti. Předchůdci kabelek byly látkové či kožené vaky a brašny, které sloužily k úschově cennosti a peněz. První dochované zobrazení předmětu, velice podobnému kabelce, pochází ze starověkého Egypta.

Rozvoj vaků, které už byly kabelkám trochu podobné, nastal ve 14. a 15. století. Tehdy ještě nebyly na oblecích klasické kapsy. Důležitou úlohu proto hrál opasek, na který se věšely zdobené vaky. Ženy a dívky si do nich dávaly květiny  s výrazným aroma, například levanduli. S příchodem širokých sukní s kapsami role těchto vaků ustupuje a vrací se až po francouzské revoluci (1789), kdy se široké sukně staly méně populárními a ženy preferovaly subtilnější modely. Toto úzké oblečení nemělo žádné místo pro kapsy,  a proto se objevuje role kabelky jako zavazadla na úschovu věcí, ale i jako módního doplňku. Z tohoto období jsou zachovány i první důmyslné zavírací mechanismy. S technologickou revolucí a příchodem železnice v 19. století zažívají zavazadla skutečnou revoluci. Tehdy se také objevuje termín kabelka (handbal). Výrobci se tehdy začali zaměřovat na jiná zavazadla, která nebyla určená pro cestování na koních a v kočárech. Od 20. století jsou pak běžné kabelky s vnitřními přihrádkami.

 

Milan Koukal

SURFING

Pochází z náboženského obřadu

V letních dnech se po mořských vlnách prohánějí na pestrobarevných „prknech“ surfaři. Převažuje mínění, že jde o moderní sport, zrozený až v 60.letech 20.století. Není to pravda! Archeologové a jiní badatelé nyní přinášejí důkazy, že obyvatelé Havajských ostrovů surfují už nejméně 1500 let.

Dokazují to jeskynní čety, nalezené nedávno na Havaji. Tam – a také na Tahiti – dorazili již ve 4. stol.n.l. Polynésané. Znali ploché dřevěné břišní prkno; nazývali ho paipo. Za hukotu vysokých příbojových vln jim umožňovalo překonat korálové útesy u břehu mnohem rychleji a snadněji než čluny či kánoe se zdvojeným trupem.

Vývoj neustrnul u krátkých břišních poipo. Praxe ukázala, že mnohem výhodnější je delší tvrdé prkno, jehož stabilita umožňuje plavit se i vestoje. Havajský pojem pro surfing - he'henalu – znamenal i něco, co souvisí s meditací či se „svatým přijímáním“. Podle polynéské mytologie na nebeských vlnách surfovali mocní bohové.

Mocní měli výhody

Surfboard  se stak symbolem společenského postavení – jako třeba dnes značka automobilu. Jak? Mocní do zeleného vlnění vyjížděli na vydlabaných prknech, dlouhých až šest metrů. Spíše to byly lodě z lehkého nepotopitelného dřeva stromu wili wili.

Chudším muselo stačit dřevo z banánovníku či chlebovníku – na mnohem menší plavidla. Nemohli si vyrazit kam chtěli. Havajské společnosti vládla „kapu“ – soubor přísných hierarchických pravidel, odlišujících náčelníky od obyčejných lidí. Jen vysocí hodnostáři měli k dispozici určité hezké útesy a pláže.

Často šlo o život

To neplatilo v období hodování, které trvalo od října do ledna. Užasl nad tím i anglický kapitán James Cook, když u břehu zakotvil právě ve chvíli, když vrcholily karnevalové oslavy na počest boha Lona. Uviděl deset tisíc ostrovanů – mužů, žen i dětí, jak s jásotem v příbojových vlnách provádějí rituály na prknech.

Nové objevy dokazují, že odvážlivci „nesportovali“ jako dnes. Počkali, až příboj dosáhne vrcholu, aby ve skupinách 20 – 30 osob proplavali kolem dvou řad vln a zůstali na hřebenu největší z nich. Ta se divoce řítila ke břehu, kde číhaly ostré skály. O ty se prkna roztříštila na třísky. V té chvíli už byla bez majitelů. Ti z nich včas seskočili a ponořili se pod vodu, dokud se ničivá vlna nerozpadla. Hrdinou se stal chlapík, který v divokém běsnění doplul ke skalám co nejblíže.

Tak se valily vlny (informací)…

První zmínka v evropských pramenech o surfování na Havaji pochází od poručíka Jamese Kinga, jenž kompletoval deníky po smrti kapitána Jamese Cooka v roce 1779.

Náboženské aspekty surfování mizí s příchodem Evropanů – nových osadníků a křesťanských misionářů, kteří vše považovali za hříšné počínání. Příbojové vlny totiž domorodcům rovněž sloužily jako originální místo k namlouvání.

O renesanci surfingu se ve 20. letech 20.století zasloužil havajský plavec Duke Kahanomoku, jenž zvítězil na olympiádě a vyprávěl o životě ve své domovině.

Surfovací prkna se v 50.letech minulého století začala vyrábět ze syntetických materiálů – polystyrenové pěny a skolaminátu. Podobou se od prapůvodních dřevěných liší jen nepatrně. Ovšem dnešní surfaři náboženskou motivaci nejspíš nemají.

Více se dozvíte: www.surfing-waves.com a http://cs.wikipedia.org/wiki

Má poznámka: Viděla jsem o vzniku surfování na Havajských ostrovech dokumentární pořad v TV.

 

Z článku z 21.STOLETÍ – poněkud krácené

Nikola Tesla: Muž, který už viděl internet, počítače i mobily

Nebýt jeho, možná bychom dnes neznali televizor,, telefon ani rádio. Z jeho dílny pocházejí návrhy radaru či faxu. Mezi nejdůležitější výsledky jeho práce lze zařadit transformátor nebo systémy, produkující a využívající střídavý proud, zejména třífázový elektromotor.

Teslův život a vynálezy patří k nejzajímavějším v novodobých dějinách světové vědy.

SVĚTOVÝ SYSTÉM Z ROKU 1919 NA ZÁKLADĚ OBJEVŮ

 NIKOLY TESLY, TAK JAK JEJ POPSAL SÁM VYNÁLEZCE

1 Teslův transformátor: Tento přístroj je v produkci elektrických vibrací revoluční. Vynálezce pomocí tohoto zařízení generoval proudy mnohokrát silnější, než byly kdy vyrobeny obvyklými způsoby, a elektrické výboje o délce více než sto stop.

2  Zesilovací vysílač: Zvláštní transformátor, který vysílá elektrickou energii. Pomocí tohoto podivuhodného přístroje již způsobil elektrické napětí větší, než je přítomno při atmosférickém blesku, a přenášený proud dostatečný pro osvětlení více než dvou set žárovek kolem země. Tesla jej považoval za svůj nejlepší vynález.

3. Teslův bezdrátový systém: Tento systém se skládá z několika vynálezů a je jediným známým prostředkem pro ekonomický dálkový přenos elektrické energie bez drátů. Pečlivé testy a měření ve spojení s experimentálním stanovištěm o vysoké aktivitě, zřízeným vynálezcem v Coloradu, demonstrovaly, že energie v jakémkoli požadovaném množství může být dopravována přes celou zeměkouli, pokud to bude nutné, se ztrátami, jež nepřekročí několik procent.

4. Technika individualizace: Tento vynález spočívá na jednoduchém ladění. To umožňuje přenos signálů nebo zpráv absolutně tajně a exkluzivně jak v aktivním, tak v pasivním aspektu, tj.nezasahuje do jiných komunikací, ani do něho nelze zasahovat. Každý signál je jako individuální a nezpochybnitelná identita a skutečně prakticky není omezen počet stanic nebo přístrojů, které mohou současně pracovat bez nejmenšího vzájemného rušení.

„Vývoj a rozvoj člověka je životně závislý na vynálezech. Vynález je nejdůležitějším produktem jeho tvořivého mozku.“ Tato slova pronesl právě Nikola Tesla a skvěle vystihují jeho život.

Tesla se narodil  10.července 1856 v chorvatské vesnici Smiljan, záhy však se svými rodiči odstěhoval do podstatně většího města Gospis. V deseti letech vstoupil na půdu reálného gymnázia. V kabinetu fyziky objevil Tesla zcela nový svět. V matematice exceloval,  z hlavy byl schopen vypočítat integrály už v době, kdy jeho vrstevníci netušili, že něco takového existuje.

Ve Štýrském Hradci nastoupil na polytechniku. Zde jeho technická vášeň propukla naplno. Těžko říci,jak na něj pohlíželi jeho spolužáci, ale nejspíše trochu jako na podivína. Vždyť Tesla kvůli studiu obvykle vstával již ve tři ráno a spát chodil až v jedenáct večer. Během roku složil s vyznamenáním devět zkoušek, ale profesoři o něj měli starost. Dokonce Teslovu otci napsali dopis, ve kterém jej žádali, aby Nikola svá studia přerušil, jinak zemře přepracováním.

Tesla v roce 1880 opouští Štýrský Hradec a odchází studovat o 350 kilometrů severněji – do Prahy. V Praze vydržel jenom jeden semestr, ovšem do českých zemí se měl ještě vrátil. V Československu ještě pobýval v letech 1936 a 1937.

Po Chorvatsku, Rakousku a Čechách se Tesla přesouvá do Uher. Přitom se tehdy stále pohybuje uvnitř jednoho státního útvaru. V Budapešti nastupuje jako technik v telefonní společnosti. Tam Tesla přichází s telefonním zesilovačem. Šikovného mladíka si brzy všimli jeho nadřízení a poslali jej do Paříže, z které byl Tesla velmi nadšen. V Paříži Tesla zkonstruoval svůj motor, napájený střídavým proudem o různých fázích a bez kluzných kontaktů nebo komutátoru. Tehdy však zatím světem vládl jednosměrný proud.

Tesla se rozhodl pro další důležitý krok ve svém životě – v roce 1883 se vydává se čtyřmi centy v kapse na cestu do USA.

Za velkou louží

Z Ameriky ovšem zprvu nadšen není: „Co jsem opustil bylo krásné, umělecké a fascinující ve všech ohledech, co jsem viděl tady, je strojové, drsné a ohyzdné. Civilizace je tu sto let pozadu.“

Tesla se setkává s jinou význačnou osobností, kterou uchvátila elektřina – s Thomasem Alvou Edisonem. Tesla začal pracovat v Edisonových laboratořích. Vydržel zde rok, ale kvůli neshodám s Edisonem, který mu odmítl vyplatit slíbenou odměnu, si záhy založil vlastní podnik Tesla Light Electric Company. Kvůli podvodnému jednání svých společníků byl ale Tesla nucen odejít i odtud.  V roce 1987 konečně dozrála doba pro realizaci jeho snu. V dubnu zakládá Tesla Electric Company, kde se věnuje už výhradně konstrukci motorů na střídavý proud.

I když si Tesla Edisona stále vážil, v zásadní věci se sním rozcházel. Nikola v těsné kooperaci se společností Westinghouse preferoval střídavý proud. Edison trval na stejnoměrném. Edisonovo impérium bylo tehdy nedotknutelné, na výrobu elektřiny měl monopol. Začal cítit ohrožení od mladíka, pocházejícího odněkud za zapadlého kraje v Evropě a rozjel diskreditační kampaň proti střídavému proudu.

 Edison byl jistě geniální vynálezce, ale neměl dobrý charakter. Za svým cílem šel doslova přes mrtvoly. Edisonovi lidé na jeho pokyn odchytli mnoho toulavých psů a koček a poté tato nebohá zvířata před zraky užaslých Američanů střídavým proudem zabíjeli. Edison tak chtěl zmanipulovat veřejné mínění a při těch strašných jatkách vykládal, jak je střídavý proud nebezpečný.

V HLAVNÍ ROLI ELEKTRICKÉ KŘESLO

Edison však šel ještě dál. Aby ukázal rizika střídavého proudu, podloudně sehnal již použitý generátor od Westinghouse. Na jeho základě nechal zkonstruovat elektrické křeslo. Prvním člověkem, který měl ukončit svůj život na tomto zařízení byl třicetiletý Wiliam Kemmler, odsouzený za vraždu své družky.

Poprava je sama o sobě zvráceným horrorem, to srpnové ráno však vstoupilo do  popravčí místnosti peklo. První pokus selhal. Do Kemmlera byl pouštěn proud po dobu 17 sekund, ale ten zůstal naživu. Napětí bylo zvýšeno na 2000 voltů, ale generátor potřeboval určitý čas, než se nabije. Během této prodlevy bylo ošklivě popáleného Kemmlera slyšet sténat. Druhý pokus trval zhruba minutu, přítomní svědci popravu popisují jako otřesnou scénu a děsivou podívanou, kdy bylo cítit spálené maso a z Kemmlerovy hlavy stoupal kouř.

PŘECENĚNÝ EDISON

Edisonova role se v dějinách vědy dost přeceňuje. On byl především podnikatel a řadu  vynálezů, které si nechal patentovat, vymysleli jeho podřízení nebo úplně cizí lidé, kterým ideu jednoduše ukradl. To je případ i slavné žárovky.

TESLOVO VÍTĚZSTVÍ

Je samozřejmé, že po hrůze s elektrickým křeslem rozhořčené veřejné mínění hlasitě odsuzovalo jakýkoliv nápad zavádět střídavý proud. Rozhodující zlom ve válce proudů nastal až v roce 1893. V tom roce se v Chicagu konala světová výstava. Zájem elektrifikovat celý veletrh měl jak Westinghouse s Teslou, tak Edison. Zakázku nakonec získal Westinghouse. Ukázalo se, že jeho návrh je dvakrát levnější než Edisonův. Když se 1.května 1983 rozzářila celá výstava energií 12 000 koňských sil, byli přítomní návštěvníci u vytržení, protože něco takového ještě v životě neviděli.

Umělá inteligence? Už zakrátko!

Za svůj život si  Tesla nechal patentovat 200 vynálezů.  Další objevy načrtl  nebo předpověděl. Položil základy k objevu radaru. Navrhl princip vznášedla, tedy vlastně předchůdce dnešních hybridů mezi vrtulníky a letadly. Nepochyboval rovněž o tom, že umělá inteligence není jen chimérou: “Lidé vyrobí automaty schopné jednat tak, jako kdyby měly vlastní inteligenci, a jejich příchod způsobí revoluci,“ prohlásil Tesla.

Mobil v roce 1909

Transformátor Tesla zahrnul do svého tzv. Světového systému, o němž píše:“Systém umožňuje nejen okamžitý a přesný přenos signálů jakéhokoli druhu, zpráv nebo znaků, do všech částí světa, ale také propojení existujících telegrafních, telefonních a dalších signálních stanic bez jakýchkoli změn v jejich současném vybavení. Těmito prostředky například, zdejší telefonní účastník může zavolat a mluvit s kterýmkoli telefonním účastníkem na zemi. Laciný přijímač, ne větší než kapesní hodinky, bude schopen kdekoli zachytit na zemi nebo na moři přenášenou řeč nebo hudbu hranou na nějakém jiném místě, ať je jakkoli vzdálené.“

Prognóza datových přenosů

Tesla byl přesvědčen, že tímto způsobem bude možné přenášet hovory, vysílat projevy, poslouchat hudbu nebo divadelní představení kdekoli na světě. Tím ale Teslovy vize nekončí. Srbský vynálezce pokračuje: „Stejným způsobem může být jakýkoli druh obrazu, náčrtku neb tisku přenášen z místa na místo.“ Tak vlastně Tesla předpověděl bezdrátové datové přenosy. Navíc tvrdil, že oněch malých přístrojů půjde z jedné stanice obsloužit miliony. I ty nevzdálenější kouty světa tak budou moci snadno být ve spojení se vzdáleným okolím. Tesla předběhl svou dobu….

Paprsky smrti

Nikola Tesla válku nenáviděl. Paradoxně  se 11.června 1934 na čelní straně New York Times objevil titulek:,Tesla ve věku 78 let odhaluje nové paprsky smrti.“ Nová superzbraň měla pracovat na principu koncentrovaného svazku nabitých částic. Měla obrovskou silou ničit nepřátelská letadla až na vzdálenost 400 kilometrů. Tesla svým šokujícím vyjádřením o této odstrašující zbrani doufal, že se mu podaří zabránit další válce. Z jeho hlavy měl pocházet také tzv. Teslův štít, tedy ochrana, kterou neprojde nic.

Mnohokrát byl zasažen proudem, jednou dokonce bleskem, přesto se dožil vysokého věku. Ale čím byl starší, tím více trpěl psychickými problémy. V roce 1939 Teslu srazil automobil. Poté až do své smrti v roce 1943 žil po newyorských hotelech. Zemřel sám, opuštěn a téměř zapomenut.

Tesla byl jeden z nejgeniálnějších lidí, kteří kdy chodili po matičce Zemi. Byl posedlý vědou, osobní život pro něj neexistoval. Nebýt Tesly, pokroky ve vědě a technice by byly mnohem pomalejší….

 

Z Geo magazínu

KONFUCIOVY CITÁTY

„Jestliže se ráno budu moci dobrat pravdy, ale s večerem budu muset zemřít, udělám to.“

„Nenaslouchej tvrzením, která nemohou být prověřená.“

„Domýšlivost přináší člověku škodu, kdežto skromnost užitek.“

„Když někoho milujete, buďte si vědomi jeho nedostatků. Když někoho nenávidíte, buďte si vědomi jeho předností.“

„Nedbalost v malých skutcích nakonec oslabí sílu člověku.“

Největší chybou je nenapravit svou vlastní.

„Jak se říká, ani nejmoudřejší člověk není bez hloupých nápadů.“

„Určitě si zjisti, co lidé milují a co nenávidí.“

„Despotická vláda je zuřivější než tygr.“

„Když mluvíš, ať tvá slova odpovídají skutečnosti, když jednáš, ať jsou tvé činy rezolutní.“

„Ušlechtilý člověk chce být pomalý v řeči, ale rychlý v činech.“

 

 

Z Geo magazínu

Zajímavosti o Turecku

Turecká ekonomika se má podle odhadů odborníků stát do roku 2050 druhou nejsilnější v Evropě.

Ve světě najdete jen tři města s větší koncentrací miliardářů než v Istanbulu: v Moskvě, New Yorku a Londýně.

Turecko láká přistěhovalce toužící vydělat na místním hospodářském růstu – od roku 2000 je to každoročně kolem čtvrt milionů lidí. Vláda se pokouší navázat na tradice multikulturalismu, vždyť osmanská říše hostila již ve středověku řadu cizinců.

Poměrně nedávno býval trend opačný a „gastarbeitři“ Turecko opouštěli. Časy se mění, v roce 2009 odešlo z Turecka do Německa 30 000 osob, ale současně se domů vrátilo 40 000 Turků..

Turecko se potýká s moderním civilizačním problémem klesající porodností. V některých oblastech se zvláště vysokou životní úrovní připadá na jednu ženu jen 1,4 dítěte.

 

  Z Geo magazínu  - Výběr několika myšlenek z dlouhého článku o Turecku z listopadu 2011

Jak sladit islám se západní modernou

Bez sekulárních základů na nichž Turecko spočívá, by se z radikálních islamistů nepodařilo vytvořit umírněnější politickou stranu jako AKP.

Islám, demokratizace a blahobyt vhodně zapadají.

Ideologickým motorem turecké modernizace je – víra. V Boha a v pokrok.

Islamistická vláda liberalizuje stát. Ekonomický boom narůstá do čínských rozměrů. A demokratizace posiluje. V Turecku se dějí úžasné věci.

Zájem o přistoupení k Evropské unii donutil Turecko k přijetí řady hlubokých reforem. Ankara dlouho snila o „Bruselu“. Ale teď se zdá, že prosperující země už slábnoucí EU ani nepotřebuje. Turecko setřáslo image nestabilního hospodářství a vyrostlo mezi dvacet nejsilnějších ekonomik světa.

Má poznámka: Jak se říká, když se chce, všechno jde. Protože čeští politici a vládní činitelé nemyslí na blaho svých občanů a země, dá se bohužel o Česku říci, že právě ono získalo to image nestabilního státu (tzv.turecké hospodářství), jim ekonomika nejde a zrovna se pro ně hodí příslovečné „turecké hospodářství, a to proto, že se starají jen o své vlastní blaho, aby využili co nejvíc výhod jen pro sebe.

Pro své občany pro výmluvu světové krize ministr Kalousek jen požaduje neustálé utahování opasků a berou lidem všechnu naději v lepší život výroky jako „Bude hůř, bude hůř“.  Jak je vidět, že tolik zatracovaný islámský stát, umí hospodařit lépe a svým občanům tak přináší prosperitu i v tak stále zdůrazňované světové krizi. Neustálé politické a hospodářské skandály dokazují, že jsou to právě ty, které ukrajují největší část ze společného „krajíce“. A jak se říká správně „podle sebe soudím sebe“ tak po všech možných reformách, které situaci občanů ještě dále zhoršují, prohlásí „světoborný“ a arogantní ministr financí Kalousek, že Češi si žiji jako PRASATA, jak se říká „PODLE SEBE SOUDÍM TEBE“. Výrokem o prasatech si chce dokázat, že vlastně občanům je za jeho ministrování dopřáván život v nadbytku, ovšem nevím jak to jde dohromady se zmíněným utahováním opasků a výrokem, že bude hůř.  Bohužel ve své arogantnosti říká protichůdnosti, které nedávají smysl.

 

Zprávička z 21.STOLETÍ

Plavidlo, které dosáhlo až na dno jezera Bajkal

Ruská speciální miniponorka Mir-2 dosáhla v červenci 2010 až ke dnu sibiřského jezera Bajkal, které je v hloubce 1637 metrů. Jde tak o nejhlubší ponor do sladké vody na světě. Ačkoli Bajkal není větší než Belgie, zadržuje celou pětinu světových zásob sladké vody. Jezero vzniklo asi před 20 miliony let. Žije v něm cca 1000 unikátních druhů živočichů a rostlin – včetně světové rekordmanky ploštěnky, dlouhé až 40 centimetrů. Vědci při unikátním ponoru sbírali vzorky ekosystému v různé hloubce, aby tak mohli zmapovat vliv globálního oteplování na jezero.

Zprávička z 21.STOLETÍ

Jaký je počet lidských genů?

Počet lidských genů se pohybuje kolem 25 tisíc. Např.u plevelu Arabidopsis thaliana (podobnému naší rostlině hořčici) badatelé odhalili 26 tisíc genů. Kupodivu uvedená rostlina ukrývala asi polovinu z 289 závažných onemocnění postihujících člověka! Nejde však o kvantitu genů, ale o jejich kvalitu. Ta u lidí drtivě převažuje – např. na rozdíl od bezobratlého červa, který má 17 tisíc genů. Ještě o 15 tisíc víc jich má kukuřice.

 

Z časopisu 21.STOLETÍ –autor  Martin Janda - výňatek

Změní Jupiter svou tvář?

Král sluneční soustavy. Přesně tento urozený titul je pro největší planetu solárního sytému  - Jupiter. Je jedním z nejjasnějších bodů na noční obloze. Jeho svrchní atmosféru tvoří asi 90 % vodík. S velkou pravděpodobností má Jupiter skalnaté jádro, které má hmotnost asi deseti Zemí. Existuje I zajímavá teorie, že vzhledem k enormnímu tlaku planety je toto jádro tvořeno jedním obrovským diamantem.

Tento plynný obr je charakteristický nejen svými rozměry, ale i svým zbarvením. Vzhledem k proudění atmosféry se zde tmavší pásy střídají se světlými. Jednotlivá větrná pásma se pohybují opačným směrem než sousední. Různá pásma mají odlišnou teplotu i chemické složení, což způsobuje barevnost Jupiteru. Světlá pásma se nazývají zónami, ta tmavá nesou označení pásy.

Velká rudá skvrna je atmosférický jev v horních částech Jupiterovy atmosféry. Na Jupiteru je pozorována již od počátků existence dalekohledů, schopných detailněji zkoumat Jupiterovu atmosféru. To znamená, že skvrna řádí přinejmenším přes 300 let. V podstatě se jedná o obrovský hurikán, který je dvakrát větší než planeta Země. Větry se zde pohybují rychlosti 640 kilometrů v hodině. Pozorováním bylo objeveno, že velká rudá skvrna není jediným bouřkovým systémem v atmosféře planety, ale že se zde nachází současně i další rudá skvrna a mnoho menších bouřkových systémů. Nová rudá skvrna je někdy nazývána jako Rudá skvrna Junior. Vědce však nejvíce přitahuje klasická rudá skvrna a snaží se jejím záhadám přijít na kloub. „Nejintenzivnější červenooranžová oblast ve střední části skvrny je asi o 3-4 stupně teplejší než oblast okolo ní,“ říká astronom Leigh Fletcher z univerzity v britském Oxfordu. Ovšem na bližší vysvětlení tohoto zajímavého jevu si věda ještě bude muset nějakou dobu.

Jaké však bylo překvapení astronomů, když zjistili, že jeden z Jupiterových hnědých pásů jednoduše zmizel.  Jižní pás se čas od času vytratí. Zatímco hnědý pruh zmizel, velká rudá skvrna je stále patrná. To by znamenalo, že vinu za zmizení Jupiterovy ozdoby oblačnost nenese. Zkrátka záhada nad záhadu. „To, co se děje na Jupiteru, je velmi zajímavý úkaz, který zatím neumíme vysvětlit. Problém je v tom, že se jedná o gigantické útvary na Jupiteru, které nemizí okamžitě,“ říká ruský astronom Vladimír Surdin.

Každopádně, astronomická obec očekává, že se hnědý pruh na Jupiterovu tvář znova vrátí. A může to být zajímavé vesmírné divadlo. Vždy vše začíná na jednom místě a následně se poruchy šíří velkou rychlostí kolem planety. I pro amatéry to bude velkolepá podívaná.


Malá velká informace z časopisu 21.STOLETÍ

Saharská poušť

pomalu ujídá z afrického kontinentu čím dál více čtverečních kilometrů. Zástupci jedenácti afrických zemí se proto nedávno sešli v Čadu, aby společně dohodli důležitý plán – postavit proti poušti pás stromů, široký 15 km. Táhnout by se měl přes celý kontinent od Senegalu po Etiopii. Jeho celková délka by měla být 7775 kilometrů.

Má poznámka: Pouště se rozšiřují se změnou prostředí i jinde, například v Číně,  kde byly dříve zelené porosty, se na jejich místech dnes nalézá mrtvá krajina a těch míst valem přibývá. Snad by v Africe, kde hrozí  v některých zemích neustále hladomor z velkého sucha, mohlo pomoci v budoucnosti   „Vyrobení mraků laserem“ . Tato zpráva je  uveřejněna níže pod touto zprávičkou.

 

Zprávička z časopisu 21.STOLETÍ : PORUČÍ INŽENÝŘI DEŠTI?

Vyrobíme mraky laserem?

Spustit déšť prakticky „na požádání“ je odvěkým lidským snem. Evropští vědci, sdružení v projektu Teramobile, se pokoušejí přimět mraky ronit vodu pomoci laserových děl. Laserové „střely“ vyslané do mraků dokážou totiž atmosférické částice připravit o elektrony a napomoci tak tvorbě chemicky velmi „agresivních“ hydroxylových radikálů (OH-). Ty poté reagují s oxidem siřičitým, které jsou běžně obsaženy v atmosféře, a vytvářejí další chemikálie, napomáhající mrakům „zvlhnout“ – takzvaná kondenzační jádra. Laboratorní experimenty týmu, vedeného Jérômem Kasparianem z university v Ženevě, nedávno ukázaly, že tato cesta by ke kýženému cíli skutečně vést mohla. V komoře naplněné vodními parami, které byly podchlazené na teplotu –24° C, se po bombardování krátkými laserovými blesky začaly drobné obláčky skutečně vytvářet. Zda se však laboratorní úspěchy potvrdí v reálném prostředí, ukáže až budoucnost.

 

Zprávička z 21.Století

NAPRŠELA VODA Z VESMÍRU?

Bez vody by nebyl pozemský život, ale voda je i tam, kde život (zatím) zřejmě není. Najdeme ji kromě Venuše na všech planetách sluneční soustavy i na některých měsících planet, tělesech Kuiperova pásu a jiných transneptunických tělesech i na extrasolárních planetách, v podobě molekulárních mračen. I jádra komet obsahují desítky procent vody. Představuje záhadu i pro vědce zkoumající smysl biblických textů, které neobsahují zmínku o tom, že by voda byla někdy stvořena. Má mnoho zajímavých vlastností, vykazuje teplotní anomálii nebo může existovat v jedné chvíli současně ve všech třech skupenstvích.

Úvod k článku z 21.Století – téma astronomie

Přestává se zeměkoule otáčet?

Země dělá piruety – jednu za dvacet čtyři hodin, tak jak to vidíme denně. Ale lidská inteligence umožňuje rozšířit si časový horizont třeba na 62 milionů let, a pak můžeme zažít nemalá překvapení. Fosilní korály, laserová měření, čínské záznamy leptané do kostí a další objevy přinesly důkaz toho, že v průběhu času se den prodlužuje.

Z časopisu GEO  

 

Vítězové v zápase genů Strašidelný vzhled: Perloočka Dauphnia pulex v sobě nese 31 000 genů. Tak velká „databáze" je zodpovědná za mimořádnou přizpůsobivost tvora o velikosti 3-4 mm změnám životního prostředí. Takový výsledek čekal málokdo. Podle výzkumů mají drobné vodní blechy více genů než jakýkoliv jiný dosud zkoumaný živočich.   Člověk v sobě nese přibližně 25 000 genů. Zdá se vám to hodně? Ve srovnání s genomem vodní vši Daphnia pulex (hrotnatka obecná z rodu perlooček) nejde o nic mimořádného. Průsvitný tvoreček původem ze sladkovodních jezer Severní Ameriky, Evropy a Austrálie disponuje 31 000 geny. Mezinárodní tým vědců jej proto označil za světového rekordmana.   Překvapivě vysoké číslo lze vysvětlit tím, že se geny v průběhu evoluce vodních blech častěji duplikovaly, takže v jednom genomu najdete několik opakujících se záznamů. „Sazba" vychází o zhruba 30 procent vyšší než u člověka, vysvětluje vedoucí výzkumného týmu John Colbourne z Indiana University Bloomignton (USA). Navíc zůstává asi jedna třetina vodních blech vědcům neznámá. Daphnia představuje zázrak co do adaptability prostředí. „Tito tvorové fungují jako vynikající čidla sledující čistotu vody, jsou vlastně systémem včasného varování podobně jako kanárci, které horníci odedávna používají pro odhalení nebezpečného důlního plynu," připomíná biolog James Klauding z Indianapolisu. Rozluštění genomu vodních blech by mohlo přinést nový pohled na interakci mezi geny a životním prostředím. Dauphnia pulex se tak možná stane modelovým organismem nového vědního oboru.
Z časopisu GEO – malý zajímavý úryvek z článku o Estonsku:  

 

MALÁ IDYLKA - VELKÉ SEBEVĚDOMÍ TALLINN byl prohlášen za Evropské město kultury 2011. Estoncům přichází toto vyznamenání právě vhod: Jejich země se po dlouhých letech pod cizí nadvládou probouzí a nachází vlastní identitu. Estonci mají ze zákona garantován přístup k internetu. Už léta se parkování v Tallinnu platí přes SMS, mince patří minulosti. K užitečným samozřejmostem patří také výborně organizovaný systém spolujízdy na kratší vzdálenosti, třeba dojíždění do zaměstnání. Daňové přiznání vyplníte během hodiny na domácím počítači, recepty vám lékař zašle e-mailem a vy si je vytisknete. Estonci elektronicky pochopitelně i „křížkují" při volbách. Užívají si transparentnosti společnosti. I v tom tkví jedna z výhod malého státu, v němž ani nemůže vzniknout pocit anonymity. V malém hlavním městě (396 000 obyvatel) jednoho z nejmenších států (1,34 milionů lidí) je život snad každého jedince ostatním dobře na očích. Estonsko se řadí k zemím s nejřidším osídlením na našem kontinentu, v průměru se o jeden kilometr čtvereční dělí 30 obyvatel. Pod tlakem rychle se měnících mocenských pozic a střídající se nadvlády Dánů, Němců, Švédů a Rusů se v Estoncích vyvinula mimořádná přizpůsobivost. Ale přes všechny tlaky zvenčí si dokázali udržet vlastní identitu a ubránit vnitřní svobodu – touto rovnováhou si vysvětlujeme působivě rychlou a zdánlivě bezproblémovou transformaci Estonska na ekonomicky úspěšnou a jednu z kulturně nejproduktivnějších mladých demokracií. Velmi užitečná je blízkost Finska – vždyť Helsinky dělí od Tallinnu pouze 85 kilometrů. Takřka všichni Talliňané hovoří plynně anglicky podobně jako ve Skandinávii, neboť hlavní město je s tímto regionem spojeno těsněji než s východem Evropy. Nepotlačitelná touha po sebeurčení se spojila s přednostmi malého národa, který lze ovládat pohotověji a pružněji než lidnatější oblasti.
Ivana Zámyslická  

KBELY BYLY OSÍDLENY JIŽ 4300 LET PŘ.N.L.

Při archeologickém výzkumu prováděném v místě dnešního Obytného parku centrum Kbely byly odkryty nálezy z období pravěku v tak velkém rozsahu a rozmanitosti, který překvapil i samotné archeology.   Tyto nálezy vypovídají o významném postavení Kbel – této dosud málo známé části Prahy 19 na mapě historického osídlení. Archeologové v r.2007 pod vedením Mgr.Drahomíry Malykové prozkoumali plochu cca 900 m2, v místě bývalého hospodářského dvora a pivovaru. Byly zde odkryty pozůstatky osídlení z období eneolitu (mladší doby kamenné), mladší a pozdní doby bronzové, mladší doby železné (laténské) a doby římské. Na časové ose vývoje člověka si můžeme představit, jak důležitou roli mohlo hrát území dnešních Kbel v historii, kdy již z doby eneolitu (4300 – 2300 př.n.l.) zde byly nalezeny stopy po osídlení lidmi. Významnou roli při osídlení jistě hrálo prameniště Vinořského potoka, kde se nyní nachází rybník. V blízkosti dnešního rybníka se našly objekty z eneolitu a doby bronzové nejen v 0,5 v mocné kulturní vrstvě, ale znatelně zasahovaly i do podloží. Eneolit (z latinského názvu aeneus – měděný) jinak také chalkolit (z řeckého slova chalkos – měděný, lithos - kámen) či česky doba měděná je označení pro historické období v pravěku – závěrečnou fázi doby kamenné. Následuje po neolitu a přechází dobu bronzovou. V eneolitu se začínají objevovat menší obytné stavby – spíše chaty čtvercového půdorysu (cca 6-8 x 3-4 m). Sídliště jako celky jsou také oproti neolitu menší. Zlom je i v pohřbívání lidí, pohřební okrsek je jasně oddělen od sídliště (zatímco v neolitu se pohřbívalo často v sídlištních jámách). Objevují se i první bohaté hroby, ty snad dosvědčují sociální diferenciaci obyvatelstva. Polozemnice se poprvé objevily v pozdní době kamenné (4.-3. tisíciletí př.n.l.) a přetrvaly v málo změněné podobě až do raného středověku. Z poloviny zahloubené stavby měly čtvercový půdorys nebo pletené stěny vymazávané hlínou a hliněnou udusanou podlahu. Nadzemní část byla budována z kůlů opletených proutím a jako střešní krytina se zpravidla uplatňoval rákos nebo slaměné došky. V poměrně těsné blízkosti vodoteče byla nalezena výrazná kulturní vrstva z doby římské, která místy dosahovala mocnosti až 1,6 m. Většina objektů nezasahovala do sprašového podloží. V této vrstvě bylo mimo jiné objeveno velké množství keramiky včetně zlomků pocházejících z římských provincií a pozůstatky několika pecí. Jako doba římská se v české archeologii vymezuje období let 50 nebo 30 př.n.l. až 350 nebo 380 n.l., kdy bylo území České republiky obýváno především germánským kmeny. Počátek doby římské je určen odchodem keltského obyvatelstva a zároveň počátkem pronikání prvních germánských skupin. O konci doby římské se uvažuje někdy v 2.polovině 4.století, kdy začaly etnické pohyby, které se charakterizují jako doba stěhování národů. Osady většinou stály na mírných svazích obrácených k jihu nebo jihovýchodu, obvykle v blízkosti vodního toku. Obytné objety byly zahloubené (zemnice a polozemnice), pro většinu je typické šestiúhelníkové schéma rozmístění šesti kůlů, které podpíraly střechu. Typickým germánským způsobem nakládání s mrtvými na českém území je žárový ritus (kremace). Hroby byly jak popelnicové, tak jámové. Důležitým archeologickým pramenem se staly milodary, které byly do hrobu přiloženy k spáleným ostatkům mrtvého (často samy prošly žárem hranice, a jsou proto nalézány v neúplném či zdeformovaném stavu). Jednalo se o zbraně, bronzové nádoby, keramiku a spony.
 

ProcProto— 12 Srpen 2011

Mimozemšťané jsou kousek od nás. Neil Armstrong je viděl na měsíci!

Od letu Apolla 11 na Měsíc se čas od času objevují nejrůznější zprávy a „zaručená svědectví“ o tom, že odvrácená strana našeho souputníka slouží jako základna mimozemské civilizace. Příznivci konspiračních teorií mají jasno: „Něco tam určitě je. Nebylo právě tohle důvodem zastavení letů s lidskou posádkou na Měsíc? Proč jsme tam nakonec nepostavili stálou základnu? Bylo by to přece mnohem logičtější, než mít stanici na oběžné dráze bez jakéhokoli přístupu k surovinám a zásobám.“

Objevily se i zprávy, že první muž na Měsíci Neil Armstrong sdělil NASA, že mimozemšťané mají na odvrácené straně svou základnu a vzkazují nám, ať dáme od Měsíce ruce pryč.

Zní to dost šíleně, že? Jenže důstojník námořní zpravodajské služby Milton Cooper potvrdil, že mimozemská základna na Měsíci nejenže existuje, ale že ji „dobře informované kruhy“ evidují pod označením Luna. V jejím okolí probíhá rozsáhlá důlní těžba a mimozemšťané na ní „parkují“ své obří mateřské lodě, zatímco na průzkum k Zemi vysílají menší „létající talíře“.

Jaká světla viděl Neil Armstrong?

O základně vyspělé vesmírné civilizace na našem souputníku píše i Timothy Good ve své knize Above Top Secret. Uvádí, že se sice opírá o neověřené informace, ale Neil Armstrong a Edwin „Buzz“ Aldrin, kteří 21. července 1969 vstoupili jako první lidé na Měsíc, zahlédli krátce po přistání UFO. Během televizního přenosu Armstrong oznámil, že vidí „světlo“ vycházející z jednoho kráteru. Řídící středisko ho požádalo o další informace, ale nic dalšího nebylo slyšet.

Bývalý zaměstnanec NASA Otto Binder uvedl, že spojení začal rušit rádiový signál, ale že komunikace mezi řídícím střediskem a astronauty byla zhruba následující:

NASA: Co tam vidíte? Letová kontrola volá Apollo 11…
Apollo:
Tahle „zlatíčka“ jsou obrovská, pane! Bože! Nevěřil byste vlastním očím. Říkám vám, že je tady nějaká jiná vesmírná loď, stojí na okraji zadní strany kráteru! Jsou na Měsíci a sledují nás!

Tento rozhovor měl v roce 1979 potvrdit i bývalý šéf komunikačních systémů NASA Maurice Chatelain. Podle něj Armstrong viděl na okraji kráteru dvě UFO. „V NASA to nebylo

Věděli o tom i Sověti…

O události údajně věděli i Sověti. „Podle našich zdrojů se posádka s UFO setkala bezprostředně po přistání modulu,“ řekl dr. Vladimir Azhazha z Moskevské univerzity. „Neil Armstrong sdělil středisku pro kontrolu letu, že je sledují dva obrovské záhadné objekty, které přistály poblíž měsíčního modulu. Tato zpráva se ale veřejně neodvysílala, protože ji NASA cenzurovala.“ Další sovětský vědec, dr. Alexandr Kazancev, uvedl, že „Buzz“ Aldrin natáčel UFO z vnitřku modulu a pokračoval v natáčení i poté, co Armstrong vystoupil na povrch. Krátce nato, co udělal pár prvních kroků po měsíčním povrchu, UFO odlétlo.
Maurice Chatelain také potvrdil, že spojení s Apollem 11 bylo z důvodů utajení přerušeno několikrát. Posádky letů Apolla i Gemini zaznamenaly cizí vesmírné lodě, neboli UFO, několikrát. Astronauti vždycky informovali řídící středisko, které jim nařídilo naprostou mlčenlivost,“ uvedl Chatelain. „Myslím, že to byl Walter Schirra na palubě Mercury 8, který jako první z astronautů použil pro létající talíře kódové označení Santa Claus. Toho si ale nejširší veřejnost nevšimla. Ovšem ti, co věděli, měli jasno poté, co slyšeli Jamese Lovella z paluby Apolla 8. Když letěl kolem odvrácené strany Měsíce, řekl tak, aby to slyšel každý: Prosím, upozorňuji, že je tu Santa Claus. I když k tomu došlo o Vánocích roku 1968, skrytý význam jeho slov pochopilo velké množství lidí,“ dodal Chatelain.

Má poznámka: Trocha fantazie nikoho nezabije. Dočetla jsem před několika dny knížku vypůjčenou z knihovny od  španělského autora s názvem  „Mezi nebem a zemí“ která byla plná všemožných a většinou nevysvětlitelných příběhů z mnoha zemí světa.

     

Ruda Švaříček – Koktejl -úryvek

Bílým děsem na Mt.Vinson

K nejchladnější hoře planety

Výstup na nejchladnější horu světa Mt. Vinson? Šílenost! Nesmyslné, zběsilé! Většina známých nalepila na naši poslední expedici stejnou nálepku. Tam bych nikdy nejel! … Ty ses snad opravdu bláznil!

Z chumelenice, která nás při pochodu na nejledovější horu planety Mt. Vinson zasypává, usuzuji, že máme smůlu a dostáváme celý roční příděl. Antarktida je nejsušší kontinent světa. Na většině území napadne množství sněhu odpovídající jen dvěma centimetrům deště. Rozmary ledového království jsou nebezpečné. Příjemné počasí se tady bleskově láme v metelici ničící nás i techniku.

Co se stane s Antarktidou?

Antarktický kontinent je smutně krásný svět; je to kraj rozeklaných vrcholů, formovaných větry a strmých hor, škrcených ledem obrovitých ledovců. Je tak chladný, že se zdá, jako by se tu i sluneční svit chtěl zimou. Pro vědce, kteří tam pracují, představuje Antarktida obrazně i doslovně mrazírnu: ve svém ledovém nitru uchovává záznamy o klimatické minulosti - dobách ledových i o období teplých a může chovat také klíč k podnebí budoucnosti. „V ledových vrstvách jsou skryty nejcennější údaje o podnebí světa," říká Edward Todd z americké Národní vědecké nadace (NSF).

 

Michal Dvořák – Koktejl - úryvek

Dřív, než se rozpustí  

„Severní pól je hlavně o palici. Můžete mít dostatek peněz, výbornou fyzičku, ale jak nemáte v hlavě srovnané kam a proč jdete, tak se brzy vracíte zpět na základnu. V tom lepším případě,“ říká cestovatel Petr Horký.

Expedice Erebus

V hloubce kráteru jsme jasně rozeznali jezero husté lávy, říká Jean Louis Etienne, „během prvního pozorování v letech 1972, 1974 a 1990 byla láva oživována vzestupnými pohyby, připomínajícími člověka, který dýchá. Plyny ji vynesly k povrchu, kde se ochladila a pak se ponořila zpět dolů do hlubin. Dnes je stavba kráteru jiná. Změnila s důležitým prudkým vzestupem vodní páry pod velkým tlakem.

Historie kolem severního pólu

Dne 6. dubna 1909 dobyl Robert Peary severní pól. Nadšený se vrátil do Ameriky, kde čekal, že ho budou oslavovat jako vítěze. Ale oslavy se nekonaly. Na výsluní slávy už byl lékař Frederick Cook. Dobyl údajně tento zeměpisný bod 21. dubna 1908. Zpráva zastihla Pearyho jako úder blesku. Třiadvacet roků práce, osm polárních expedic... To všechno mělo být nadarmo?

Když obletěla svět fantastická zpráva: Severní pól konečně dobyt! Nemožné se stalo skutečností! Krátce potom se ale rozhořela naprosto nedůstojná pře o to, kdo na pólu stanul první.

Mike dobyvatel

Dobyl severní pól. Mimo jiné. Více než dvacet tisíc kilometrů nemilosrdnou Arktidou  urazil  pěšky,   na lyžích, v kajaku a na lodi. Málem to nepřežil. Uvízl v ledové  vodě,   na  tváři  cítil  tesáky  ledního medvěda, mráz znehybňoval jeho tělo. Společníkem mu byla naprostá tma polární noci. Seznamte se,  to  je Mike Horn. Když budeš mít strach, umřeš. Když strach mít nebudeš, taky umřeš.

Záhady Arktidy

Mnohé příběhy z historie objevování kdysi tak tajemné, neznámé a nebezpečné Arktidy zůstávají stále neobjasněny a jsou dodnes obestřeny tajemstvím.

 

 

Bible, List apoštola Jakuba 2.17

Víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.

 

ČTK

Vědci: Bibli nenapsal Bůh

Ačkoli pro věřící je nezpochybnitelným a jediným autorem starozákonních pěti knih Mojžíšových Bůh, jedinému autorovi se nedají přičíst ty, ani žádné další části Bible. Nový izraelský program, který to má nade vší pochybnost dokazovat, spadá do oboru umělé inteligence a má široké využití od policejního pátrání přes určování pravosti literárních děl.

Moderní věda uznává, že biblický text je dílo rozdílných autorů rozlišitelných podle jejich ideologického stylu. Ví se, že používali různé výrazy pro označení Boha.

Část biblického textu napsali lidé spojeni s jeruzalémským chrámem, zbytek osoby mimo kněžský okruh.

Podobné dělení potvrdil rovněž počítačový program. Podle Mošeho Koppela z Bar Ilanovy univerzity byl ale schopen rozdělit text na „kněžský a nekněžský“ za několik minut. V některých bodech se ale počítač s historiky rozešel, což může být pro znalce biblického textu námětem pro další bádání. Například první kapitola Genesis byla dosud přičítána z okruhu kněžích, ale počítač to vyvrací.

 

Lucie Poštolková, Novinky

Ohnivá krása vodopádu na žulové skále Yosemitského národního parku

Příroda je mocná čarodějka. Vytváří obrazy a situace, které doslova berou dech. Mezi takové jistě patří i přírodní úkaz vodopádu Horsetail v Yosemitském národním parku, jedno z nejfotografovanějších míst na světě. Pokud je dostatek vody a dobré světlo, vypadá vodopád spíš jako padající hořící láva.

Vodopád Horsetail v americkém Yosemitském parku je známý díky oranžové záři zapadajícího slunce, které doslova mění jeho strukturu. Přihlížející jej popisují jako hořící vodopád či jako padající lávu. Tento jev se vyskytuje pouze při západu slunce, a jen ve druhé polovině února.

Fotografové míří za úlovkem 

Horsetail přepadává na východní straně žulové skály El Capitain. Jeho délka je 305 metrů. Východní strana je ideální pro fotografy, kteří se snaží zachytit jedinečný okamžik.

V národním parku se nachází řada vodopádů, ideální prostředí vytváří kolmé stěny, ledovcové stupně a visutá údolí. Mezi nejvyšší vodopády patří Yosemite se svými 739 metry, který je zároveň nejvyšším v Severní Americe.

Yosemitský park zasahuje plochou 3081 km² do okresů Toulomne, Mariposa a Madera na východě střední Kalifornie. Ročně navštíví park v horách Sierry Nevady okolo 3,5 miliónu lidí.

 

První železniční spojení zde bylo vystavěno roku 1907. Přírodní park byl za národní prohlášen už v roce 1890 a v roce 1984 zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO.  

 

 

Pst, Novinky - kráceno

 

Robot poprvé nakoukl do tajné komnaty v Cheopsově pyramidě

První snímky získali vědci navádějící robota do nepřístupné tajné komnaty uvnitř největší Cheopsovy pyramidy v Gíze. Robot nasnímal namalované znaky na stěnách, uvržených na 4500 let do tmy. Podle časopisu NewScientist může jít o graffiti dělníků, nebo o náboženské symboly. Nicméně podle vědců jde o slibný začátek jedinečného průzkumu, který má odhalit tajemství jediných míst v pyramidě, kde byl detekován kov.

Robot se má podle plánu průzkumu dostat především ke vstupu do další komnaty. Pyramida byla postavena jako hrobka pro faraona Chufu, který je spíše znám v řeckém přepisu jako Cheops. Tato pyramida je posledním ze sedmi divů starověku, která se dochovala až do dnešních dnů a do 80. let 19. století byla nejvyšší stavbou na světě vůbec.

Kromě Královy komory a Královniny komory a galerie je uvnitř pyramidy i několik tunelů a šachet, o jejichž přesný účel se vedou spory. Egyptský ministr pro památky Zahi Hawass označuje neotevřené dveře na konci prozkoumávaného tunelu za poslední velké tajemství Velké pyramidy.

 

Martin Smrček

Obec Měšice

Jen asi tři kilometry za hranici Prahy leží Měšice. Okolí tvoří úrodná nížina Středočeské tabule. Hlavní vodotok je Líbeznický potok, který se vlévá do Mratínského potoka a v Kostelci nad Labem do Labe. Na potoce jsou na území obce dva rybníky. Nadmořská výška se pohybuje kolem 200 m.n.m.

Historie obce a zámku

Prvé doložené zprávy jsou datovány rokem 1294. Tou dobou zde stávala tvrz, zprvu dřevěná, později kamenná. Okolo tvrze se postupně usazovali obyvatelé, kteří se převážně živili zemědělstvím. Majitelé se následně často střídali, ať koupí, lupem nebo konfiskací, až zpustlý objekt po třicetileté válce roku 1651 zdědil Jan Hertvik z Nostic. Od té doby byla tvrz i vesnice již v držení rodu Nosticů.

Rodina Nosticů měla své sídlo na zámečku v Pakoměřicích. František Antonín Nostic-Rieneck nechal původní měšickou tvrz roku 1767 zbořit a na jejím místě nechal zbudovat dnešní zámek.

Nedílnou součástí výtvarné koncepce sídla je i park o rozloze cca 15 hektarů, založený ve stejné době jako zámek na jeho jižní straně. Na straně severní je komplex hospodářských budov zakončený jízdárnou. Mezi zámkem a bývalou jízdárnou byl vybudován rybníček.

Jedním z dokladů zájmu majitelů panství o nové a pokrokové technické vymoženosti je i fakt, že na zdejší zámecké budově byl instalován roku 1775 hrotový hromosvod. Konstrukce není podobná obdobnému technickému zařízení, které vyprodukoval Prokop Diviš. Jednalo se o mnohem modernější konstrukci navrženou  Benjaminem Franklinem a jde pravděpodobně o první nainstalovaný bleskosvod v Čechách. Dodnes je tato technická zvláštnost funkční.

O zámku se traduje, že byl se svým okolím spojen podzemními chodbami. Ty ale dosud nejsou jednoznačně dokázány a zmapovány. Většina podzemních prostor byla zavalena.

Krátce po osvobození v roce 1945 byli původní majitelé z tehdejší Československé republiky vypovězení na základě tzv. Benešových dekretů. Zámek se stal sídlem velení Rudé armády v této oblasti. Po odchodu vojáků vznikla na zámku tzv. Slovanská kolej. Objekt byl přidělen tehdejšímu ministerstvu školství a osvěty. Po krátkém zaškolení pedagogů zde byl vybudován internát pro dívky, které byly vyučovány cizím jazykům, společenskému chování a jízdě na koních. Toto zajímavé školské zařízení zaniklo asi dva měsíce po únoru 1948. V tomto roce se v objektu zámku objevil Antonín Zápotocký, aby oficiálně zahájil činnost Ústřední školy Revolučního odborového hnutí. Ta skončila v roce 1959.

Okolo objektu zámku se rozkládá anglický park se vzácnými dřevinami vyzdobený volně umístěnými sochami.

 

 

Z mého archivu - kráceno

 

OSTROV LÁSKY - KYPR

Říká se, že si ho pro jeho půvaby vybrali k milostným hrátkám sami bohové. Ostrov, u něhož se z mořské pěny údajně zrodila Afrodita, řecká bohyně smyslné lásky a krásy. Ostrov věčného jara, nádherných pláží, impozantních hor a historických památek.

Třetí největší středomořský ostrov. Leží na křižovatce kontinentů, kde se Východ setkává se Západem. Obklopuje ho křišťálově čistá voda, má nádherné pláže a klimatické podmínky patří k nejzdravějším na světě. Ne nadarmo se mu přezdívá ostrov věčného jara. Koupat se na Kypru dá od května do října. Téměř tu neprší a slunných dní v roce je 340. Jsou tu nejen pláže a moře, ale i zalesněné hory, nezničená příroda a světově proslavené historické památky, z nichž některé figurují na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

TROCHA HISTORIE

Ostrov byl osídlen už v neolitické době zhruba 8 tisíc let př. n .l. Jedním z nejvýznamnějších historických okamžiků byl zřejmě objev mědi, který přinesl Kypru nevídané bohatství a prosperitu. Jméno ostrova se tak také navždy zapsalo do chemické tabulky prvků. Latinský název mědi Cuprum (značka Cu) byl odvozen právě od názvu Kypru – Cypros.

Kolem roku 1400 př. n. l. se na ostrově usídlili první řečtí kupci. Ve dvanáctém a jedenáctém století př. n. l. zaznamenal Kypr masový příliv achájských Řeků, kteří sem přinesli řeckou kulturu, jazyk i civilizaci.

Od roku 58 př. n. l. byl Kypr římskou provincií. Po rozpadu římského impéria se Kypr v roce 338 stal součástí byzantské říše. Oficiálním náboženstvím se stává křesťanství. Největším a nejbohatším klášterem na Kypru je Kykkos,  jehož hlavní atrakcí je posvátná ikona Panny Marie namalovaná údajně samotným evangelistou svatým Lukášem, k níž se sjíždějí poutníci z celého světa.

KŘIŽÁCI NA KYPRU

Při třetí křížové výpravě v roce 1191 došlo k nehodě, která podstatně ovlivnila další osudy tohoto ostrova. Jedna z lodí anglického krále Richarda Lví srdce uvízla na Kypru na mělčině. Byla to loď, na níž plula princezna Berengaria, dcera navarrského krále. Kypr byl tehdy državou spravovanou despotou Izákem Komménem Dukasem, který se sám prohlásil císařem a stal se samozvaným vládcem ostrova. K lodi, která i s princeznou u břehu uvízla, se zachoval nezdvořile, a tak vzápětí přispěchal rozlícený Richard Lví srdce. Izáka Komména zajal, Limassol dobyl a ostrov si podrobil. S navarrskou princeznou se oženil a nechal ji v Limassolu korunovat anglickou královnou.

ÉRA LUSIGNANŮ

Jen o rok později prodal Richard ostrov za sto tisíc zlatých dinárů řádu johanitů, kteří si na pevnosti Kolossi založili své velitelství. To si tam ponechali i poté, co ostrov za stejnou cenu prodali dobrodruhovi Guymu de Lusignanovi, který se v tu dobu honosil titulem král jeruzalémský. Vláda Lusignana a jeho nástupců byla pro Kypr dobou rozkvětu. V tomto období dochází ke změně historických jmen Lefkosia, Ammochostos či Lemesos na Nikósii, Famagustu a Limassol. Do období Lusignanů spadá i údajná návštěva kyperského krále Petra v Čechách, kterou zaznamenal Jaroslav Vrchlický ve hře Noc na Karlštejně. Petr podle legendy zřejmě předal císaři Karlu IV. Posvátnou relikvii – úlomek z kříže, na němž byl ukřižován Kristus.

NEJVĚTŠÍ MĚSTA

Vstupní branou na Kypr je Larnaka, tradiční živé letovisko s mezinárodním letištěm.

Hlavním městem ostrova je Nikósie(Lefkosia) a to už téměř tisíc let. Její historické kořeny sahají ještě dál až do doby bronzové. Obrovský rozkvět zažila za zmíněné vlády Lusignanů, kteří tu dali vybudovat honosný královský palác a přes padesát kostelů.

Limassol nabízí nejen historii, ale především šestnáct kilometrů nádherných čistých pláží, desítky taveren, hospůdek i restaurací a bohatý noční život.

 

Jana Martínková – z mého archivu - kráceno

MĚSTO VÍTĚZSTVÍ

Dříve pyšné hlavní město Vidžajanagarské říše – Město vítězství, Vidžan, dnes malá vesnička Hampi ukrytá ve fantaskní kamenité krajině na břehu řeky Tungabhadry. Ruiny města rozeseté na ploše třicet kilometrů čtverečních byly zapsány v roce 1986 na Seznam světového dědictví UNESCO.

MĚSTO NEVÍDANÉ KRÁSY

Cestovatelé z dalekých zemí, kteří Město vítězství navštívili, se nestačili jeho nádheře divit. Město prý rozkvetlo do takové krásy, jakou lidské oko nespatřilo. Přepychové paláce  byly vykládané slonovinou a vzácnými dřevy, rušné bazary byly plné hedvábí, drahokamů, perel a růží. Jádro města - výstavné paláce, chrámy, trhy, ale i pole a sady – bylo obklopeno sedmi opevněnými liniemi. Jejich zbytky se zachovaly, stejně jako množství bran, které do města vedly.

Představu o nádheře města lze získat z dochovaných královských monumentů. Královnina lázeň, ohromující terasa Mahanavami-dibba, dvouposchoďový pavilon Lotus Mahal nebo nedaleké sloní stáje patří k nekrásnějším světským památkám té doby. Obzvláště Lotus Mahal proslul díky půvabné směsi indické a islámské architektury.

ZÁNIK VELKOLEPÉ ŘÍŠE

Zánik Vidžajanagarské říše se datuje do roku 1565, kdy po porážce u Talikota rozbila zemi konfederace dakšinských sultanátů. Hlavní město bylo vypleněno, drahocenné poklady zmizely a obyvatelstvo se rozprchlo do všech koutů země. Trosky pradávného hlavního města se však dodnes tyčí z působivé krajiny plné kamení a skal. 

Ze 100 +1 - z mého archivu

DRÁŽĎANSKÝ ZWINGER

Je pokládán za triumf německé barokní architektury a za nejvýznamnější evropskou stavbu pozdního baroka. Komplex pavilonů a galerií, jehož součásti je Drážďanská galerie a také slavná klenotnice Gränes Gewölbe.

Zwinger se stavěl po etapách, hlavní část od roku 1710 do roku 1728, i když poprvé sloužil jako vynikající kulisa už v roce 1719 při svatbě prince Frederika Augusta s dcerou habsburského císaře arcivévodkyní Marií Josephou.

POSTUP STAVBY

Po oranžérii následovaly pavilony. Celkem tvoří Zwinger šest pavilonů propojených galeriemi. Za nejpůsobivější bývá pokládán Hradební pavilon. Vypadá velmi vzdušně, dolní podlaží nemá uzavřené stěny a velká okna v dalším podlaží vyplňují celou plochu mezi pilíři. Vrcholku štítu Hradebního pavilonu vévodí Herkules, který ve vztyčených pažích třímá zeměkouli. Je to nejvyšší bod Zwingru.

Přímo proti Hradebnímu pavilonu je situován Pavilon se zvonkohrou, který má oválný půdorys a původně byl označován jako Městský pavilon. Zvonkohru pro tento pavilon navrhl už Pöppelmann, ale nakonec byla zabudována až při jeho rekonstrukci ve třicátých letech minulého století. Tvoří ji čtyřicet zvonků z míšeňského porcelánu.

V samých počátcích výstavby Zwingru vznikla pompézní Korunní brána, která je hlavním vstupem do areálu. Je kombinací brány a triumfálního oblouku zdobená množstvím soch a sloupů, lemovaná zleva i zprava galeriemi. Vrchol tvoří měděná, částečně zlacená cibulová střecha zdobená pozlacenou korunou a čtyřmi orly, symboly královské moci.

GRÜNES GEWÖLBE

Jde o saskou klenotnici v níž je největší sbírka pokladů v Evropě. Jméno získala podle zelené barvy původní komnaty, v níž byla už v šestnáctém století umístěna.

Nejvýznamnější a nejdražší umělecké práce vytvořil pro panovníka dvorní zlatník Johann Melchior Dinglinger s bratry.  Jeho soubor Dvorní slavnost v Dillí na počest narozenin velkého mogula Aurengzeba je unikátní miniaturní kompozicí, v níž je 132 zlatých postaviček zdobených emailem a množství dalších předmětů z drahých kovů a vzácných kamenů.

Na malé ploše necelých 1,5 čtverečního metru je umístěno 4909 diamantů, 164 smaragdů, 160 rubínů, šestnáct perel, dvě kameje a jeden safír. Ani autor, ani kurfiřt nikdy Indii nenavštívili, proto zobrazená scéna vychází z dobových svědectví a cestopisů a je doplněna i motivy z Číny a Egypta.    (sei)

Z mého archivu

DO POSLEDNÍ KAPKY

V následujících letech se podle odhadů zvýší počet obyvatel na Zemi o dvě miliardy. V Austrálii, ale i v jiných částech světa je nedostatek pitné vody velkým problémem už dnes. Nic nenasvědčuje tomu, že by se to mohlo v budoucnosti změnit. Zásoby podzemní vody se vyčerpávají rychleji, než se stačí obnovovat.

ŠPATNÉ VYHLÍDKY

V Austrálii donutilo sucho,jaké tam nikdo nepamatuje, deset tisíc farmářských rodin opustit domovy. Města, jako je Melbourne, mají jen třicetiprocentní zásoby vody v nádržích. Na suchém severu Číny trpí nedostatkem vody 490 milionů lidí zhruba ve stovce měst. Asi 300 tisícům čtverečních kilometrů pobřeží Středozemního moře hrozí, že se změní v poušť. Celý černý kontinent na tom není lépe. Sucha postihují většinu jeho rozlohy. Čadské jezero vysychá, totéž platí i pro oblasti na jihu Afriky. Podle předpovědi by srážky v následujícím století měly být v Africe o třetinu nižší.

Desetileté sucho postihuje i jihozápad USA. Podmínky tam připomínají stav ve třicátých letech minulého století, kdy krajinu ničily prachové bouře. V letech 2002 až 2005 v důsledku sucha a vysokých teplot uschlo v Novém Mexiku přes 45 milionů borovic. Podle některých vědců by se během roku 2011 mohly ocitnout na suchu i nádrže na řece Colorado,které zásobují dvacet až třicet milionů lidí.

ŽIVOTNÍ NEZBYTNOST

Člověk vodu k životu nezbytně potřebuje. Už od prehistorie byla voda určujícím prvkem, který rozhodoval o vzniku lidských sídlišť. První dávné civilizace se rodily kolem toků největších řek – Nilu,Gangy, Mekongu. Lidé tehdy považovali řeky za důkaz boží přítomnosti.

VODA NAD ZLATO

Voda sice pokrývá dvě třetiny zemského povrchu a další se ukrývá v ledovcích i pod povrchem, přesto je jí nedostatek. Devadesát sedm procent veškeré zemské vody je v mořích a oceánech. Ta je samozřejmě slaná. Na sladkou vodu zbývají pouhá tři procenta, z toho jsou více než dvě třetiny zmrzlé v ledovcích na pólech nebo v horách. Takže sladká voda v kapalném skupenství představuje sotva jedno procento veškeré vody na zemi.

Má poznámka: V Saudské Arábii a zřejmě v dalších zemích Zálivu se odsoluje mořská voda. Je to však finančně velmi nákladná záležitost, na které mnohé země nemají prostředky.

ZEMĚDĚLSTVÍ

Nedostatek vody je hlavním problémem zemědělství, které v celosvětovém měřítku spotřebovává sedmdesát procent sladké vody. Člověk vypije pár krychlových metrů vody za rok. K mytí spotřebuje dalších asi sto krychlových metrů, ale na výrobu potravin připadá na jednu osobu asi tisíc krychlových metrů vody.Každá tuna obilí potřebuje k růstu milion litrů vody. Ne každý stát ji má dostatek, proto se potraviny dovážejí. Nedostatek vody se tím podaří dočasně obejít , ale ne vyřešit. Problém se jen přesune z jedné části planety na jinou.

Kromě potravin musí státy jako Sýrie, Jordánsko, Singapur či ostrov Kypr dovážeti samotnou vodu. Na dodávkách vody z Francie je letos například závislá španělská Barcelona, jejíž zdroje vody se zmenšily na patnáct procent. Voda se tam dováží loděmi podél katalánského pobřeží.

Nedostatkem pitné vody trpí téměř miliarda a půl lidí v padesáti zemích světa. Asi tři miliardy tři sta tisíc lidí ve 127 zemích se každoročně nakazí chorobami, jejichž příčinou je znečištěná voda. Patří k nim průjmy, horečka dengue, různí červi, malárie a trachom,  který ročně způsobuje témě až šest milionů případů oslepnutí.

V městech, kde je vody zdánlivý dostatek, nic obyvatele nenutí, aby ji šetřili. Zvyšování ceny vody se ukázalo jako málo účinné. Co to znamená? Bude-li tento trend pokračovat, v roce 2025 budou lidé spotřebovávat více vody, než kolik ji příroda vydá.

ZNEČIŠTĚNÍ VODY

Pitné vody by mohlo být více, kdyby nebyla znečišťována. Původcem  je nejen člověk, ale i sama příroda. Stačí jedna sopečná erupce anebo podmořský výbuch, erupce ropy pod vodou či uvolnění minerálů na dně nebo ze břehu.

Největším nebezpečím pro pitnou vodu je ale lidská činnost. Při průmyslové výrobě často uniká do zásobáren vody rtuť, měď, kadmium a další těžké kovy. Při nejrůznějších zemědělských činnostech vznikají dusíkaté sloučeniny. Fosfor dodávají především velká města a navíc se na znečištění podílejí nejrůznější herbicidy, insekticidy, fungicidy a podobně.

ČISTĚNÍ VODY

Voda, která teče z kohoutků domácnosti, je ve vyspělých zemích pitná a nezpůsobuje problémy. Než se však do domácnosti dostane, musí projít složitým procesem. Nejprve se musí zbavit kovů, které jsou transformovány na nerozpustné hydráty. Železo a mangan se zpracovávají biologickou cestou. Některé bakterie mají schopnost vytvářet enzymy, které podporují oxidaci těchto kovů. Pak už stačí vodu přefiltrovat. Pesticidy se ničí aktivním uhlím, které se pak odstraní při filtrování. Některé látky se z vody odstraňují, do ní se naopak přidává chlor, který ničí bakterie a viry.

VODA NA ZEMI

Hydrologové tvrdí, že ani šetřením a lepším využívání vody se situace nezachrání. Světové zásoby vody jsou jasně dané a konečné. Představují méně než milion kilometrů krychlových, což není dostatečná zásoba ani pro dnešní světovou populaci. Uvážíme-li, že ročně přibývá asi sto milionů lidí, je to děsivý scénář. Svět možná směřuje k válkám, které se nepovedou o ropu, lidská práva nebo o politiku, ale o vodu. Její zásoby se tím ale stejně nezvětší, jen se jinak rozdělí. Řešení? Nikdo nezná.                 (hh)

 

Z mého archivu

SKOTSKÉ HRADY A ZÁMKY

Oblasti na jihovýchodě Skotska se odpradávna říká Borders – Hranice. Je to kraj gotických hradů, zámků, tajemných přízraků a překrásné přírody.

Od dvanáctého do čtrnáctého století tu docházelo ke krvavým bitvám mezi Skoty a Angličany, které provázely nájezdy a rabování. Svědčí o nich například zřícenina kdysi slavného a mocného opatství Melrose.

SÍDLO STUARTOVCŮ

Příbytek Traquair House je označován jako nejstarší souvisle osídlený dům ve Skotsku. Byl postaven ve dvanáctém století jako lovecký hrádek pro skotské krále asi osm kilometrů od města Peebles. Byl několikrát přestavěn, od sedmnáctého století se však jeho podoba nezměnila.

Po staletí patří královskému rodu Stuartovců. Jejich potomci tu bydlí dodnes. Je tu pokoj, kde spávala Marie Stuartovna popravená v roce 1587 na příkaz své sestřenice anglické královny Alžběty I. kvůli jejím nárokům na anglický trůn. Je tu i kolébka syna Marie Stuartovny krále Jakuba I. Stuarta. Když byla v roce 1683 stuartovská dynastie zbavena trůnu, na tomto rodovém sídle se spřádaly plány na opětovné uchopení moci. O konspiracích dodnes svědčí tajná místnost k níž vede skryté schodiště. Zvláštnosti je Medvědí brána, jejíž mříže jsou od roku 1745 pevně uzavřeny. Tehdejší pán domu prý přísahal, že se brána neotevře dřív, než rod Stuartovců opět dosedne na anglický trůn.

FLOORS CASTLE

Další zámek Floors leží asi dvacet kilometrů od Traquair House. Pochází z osmnáctého století a je proslulý chovem vynikajících koní, sbírkou francouzského porcelánu a skvěle udržovanou zahradou. Tu má na starosti bývalý zahradník dnešní britské královny.

HRAD GLAMIS  inspiroval Shakespeara. V rozporu s historií na něj umístil sídlo skotského krále Duncana. Své dětství tu strávila i Elizabeth Bowes-Lyonová později známá jako Královna – Matka.

LETNÍ BYT PANOVNÍKŮ

S britskou královskou rodinou je spjat zámek Balmoral v oblasti Aberdeenshire. Od časů královny Viktorie patří mezi letní sídla britských panovníků. Byl postaven v padesátých letech devatenáctého století na místě někdejšího loveckého hradu, kam jezdil na lov skotský král Robert II. Současná královna Alžběta II. tu pobývá každé léto obklopena sto dvaceti elitními vojáky.

PEVNOST NA OSTROVĚ

Jedním z nejslavnějších skotských hradů je Eilean Donan, na ostrově jezera Loch Duich v severozápadní části skotské Vysočiny. Jeho počátky sahají do třináctého století, kdy sloužil jako ochrana před nájezdy Vikingů. Od počátku šestnáctého století je majetkem rodiny Mac-Rae, které patří dodnes. Hrad byl opraven a zbaven všech stop po obléhání španělským vojskem v roce 1719. V třicátých letech minulého století byl zrekonstruován i kamenný most vedoucí ke hradu.                           (hh)

Z mého archivu

Syndrom Draculy

Legendy o upírech jsou vlastní mnoha národům. Jak vznikly, je nejasné. Nejnověji se soudí, že historky o krvelačných vampýrech mohly vzniknout při popisech chování osob postižených vzteklinou. K tomuto závěru dospěl španělský neurolog Juan Gomez-Alfonso, který se zaměřil na výzkum epidemie vztekliny, která na počátku osmnáctého století postihla střední Evropu. Krátce potom začaly kolovat i první upírské historky. Podle Gomeze-Alfonsa některé zmiňované  symptomy, například agresivita a hypersexualita, mohou být právě  projevem vztekliny. Postižené osoby navíc mohou odmítat určité vůně, vadí jim světlo, odmítají vodu a dokonce jako upíři se vyhýbají zrcadlům.

 

Z mého archivu

Víc než slova

Člověk má se zvířaty společného více, než si připouští. Platí to i pro schopnost mluvit. Před několika lety vědci přišli s tvrzením, že lidská řeč je výsledkem změny jediného genu označovaného FOXP2. V roce 2001 vědci z Planckova institutu pro evoluční antropologii zjistili, že bílkovina, kterou FOXP2 kóduje, se u člověka od stejné bílkoviny šimpanzů, goril a makaků odlišuje pouze dvěma ze 715 aminokyselin. Předpokládá se, že tento změněný gen umožňuje přesnou artikulaci hlasového projevu, a u lidí se proto vyskytuje v jedinečné podobě.

Z malé odlišnosti genu FOXP2 lze také usoudit, že k jeho mutaci došlo poměrně nedávno, zhruba před 200 000 lety, a že proběhla velmi rychle.  Nizozemský odborník Svante Pääbo z Planckova institutu  prokázal, že stejný gen měli i neandertálci. Znamená to, že mohli být stejně řečově vybaveni jako člověk současného typu, i když podle převládajícího mínění šlo o slepou vývojovou větev v lidské evoluci.

Spojitost lidské řeči a genu FOXP2 je sice pokládána za potvrzenou, jak přesně funguje, ale zatím není zcela jasné.

Samotný gen FOXP2 není v živočišné říši žádným nováčkem. Měli ho v tělech už dinosauři a dnes jej lze v různých podobách najít u ptáků či netopýrů. 

Zvláštní je, že v lidském mozku působí FOXP2 na stejné části jako v mozku zvířat. Dá se proto vystopovat souvislost mezi mozkovou činností ptáků během zpěvu a lidí při řeči.

 

 

Roman Bednár -

www.Plus7dni.sk - přeloženo ze slovenštiny

Sumerové

V dávném “šeru” času, kulturně a civilizačně celkem prázdném, se v jižní Mezopotámii  najednou objevila velmi vyspělá, už v komplexních městech organizovaná civilizace Sumerů. Věda stále nemá uspokojivou odpověď, kde se vzala.  Odkud přišla a jaké byly její vývojové předstupně? To zůstává zahalené rouškou tajemství.

Sumer je oficiálně uznaným i uznávaným místem zrodu vyspělé civilizace, která měla už techniku, ovládala architekturu, rozvinula učení theologie, astronomie, astrologie, matematiky. Odtud později čerpaly vědomosti a poznání a zapalovaly světlo civilizace všechny národy Orientu i Evropy. V Sumeru se začala psát i historie Židů či Hebrejců. První dokumenty o nich jsou z období přibližně před 2700 lety, tedy asi dvěsta let po smrti Davida. Tehdy byla napsaná první kniha Bible – Genesis.

Výjimečný Sumer:

Země Sumerů, rozprostírající se na území dnešního jižního Iráku, sestávala z dvaceti měst. Nejvýznamnější a největší byl Ur. Každé město bylo samostatné, s vlastním králem, hierarchií, knězi a se svým božstvem. Všichni Sumerové měli však i společné bohy.

Velmi bohatý Sumer přímo magicky přitahoval návštěvníky zblízka i zdaleka. V dnešním světe je všude přibližně jisté to, že Sumer byl tehdy ojedinělý a mimořádný zázrak. Nic podobného nikde jinde neexistovalo, jen výjimečný Sumer.

V centru každého sumerského města měli vybudovaný příbytek boha, velkolepý chrám, ke kterému patřilo i množství knězů. Ti v spolupráci s králem kontrolovali a ovládali život obyvatelů. Král byl v pozici poloboha, který byl zodpovědný za to, aby společnost spořádaně a spolehlivě fungovala.

Přímo vzorové bylo v sumerských městech školství a systém vzdělávání. Mnohé i současné země by si v tomto směru mohli od Sumerů vzít příklad, což je dnes přímo neuvěřitelné, neboť nás od nich dělí více jak 6 000 let! Žáci se v sumerských školách učili několik roků matematiku, hudbu, literaturu, umění, měřící a vážící metody, účetnictví, náboženství a právní systém.

Ukradnutá mytologie

Kdo dobře ovládá mytologii Sumerů a podrobně zná i původní verzi hebrejské Genesis a nebojí se prolomit určité zažité židovsko-křesťanské dogma a předsudky, tomu musí být jasné, že ráj, tak jak ho popisuje Bible, je opisem a upravením sumerského náboženského mýtu o stvoření světa. Bůh Stvořitel má podobné vlastnosti, jaké najdeme i v sumerském stvořitelském eposu. Podobným způsobem opsali a přepsali Židé  do Bible i sumerský epos o potopě světa. Existují vědecké důkazy, že k ní došlo ne v biblickém, ale v předbiblické době. Přesněji – v epoše Sumerů a na jejich území.

Potopa z velké části zničila kulturu Sumerů a musel po ní přijít nový začátek. Představovala tak velkou katastrofu, že zanechala silné stopy ve vědomí a vešla do sumerské historie i do sumerské mytologie jako mimořádná událost. Chápali ji jako boží trest za nemorální a zlé chování lidí. I tuto událost převzala Bible, v které nový začátek po božím trestu reprezentuje Noe a jeho archa.

Byli to Sumerové, kteří posloužili Hebrejcům, aby si podle jejich historie a podle jejich mýtů vytvořili vlastní působivé mýty a z nich později i vlastní náboženství a theologii. Bible, pochopitelně, nikde nepoukazuje na to, že její základ vznikl v Sumeru. I když jde přímo o sumerské osobnosti, sumerské lokality a sumerské události, je zmiňuje se o nich tak, že ten, kdo ji čte je přesvědčený, že čte čistě židovský příběh o hebrejských osobnostech a že všechno v ní je jen slovo boží tedy slovo Jehova.

Konec Sumerů:

Koncem 3.tisíciletí před naším letopočtem prožívala sumerská civilizace vrchol rozkvětu. Někdy kolem roku 2000 před naším letopočtem si však lidé museli boha velmi rozhněvat. Ur a spolu s ním dalších šestnáct sumerských měst zpustošili bojovní Elamiti. V chápání Sumerů to vyznělo tak, že se to stalo proto, že zradili svého boha a ten je přestal chránit před nepřáteli. Ur sice opět vzrostl, avšak už nikdy nedosáhl toho, co předtím.

Byl to počátek konce Sumerů a jejich kultury

Někdy v období porážky a úpadku Uru se rozhodl jistý majetný a zbožný občan odejít z města navždy pryč I se svou rodinou a početnými sluhy. Jmenoval se Abram, z kterého se později stal dobře známý biblický Abrahám. Ur opustil pravděpodobně proto, že v něm vládli bezbožní a primitivní nomádi, kteří přišli odněkud ze severu.

Abraháma je možno považovat za první reálnou postavu Bible, která má i historický podklad. První lidé – Adam a Eva, jejich potomci Ábel a Kain, jako i Noe a mnohé jiné biblické postavy nejsou historicky podchycené. Představují a symbolizují víceméně jen jisté významné události a procesy, které měli v daném čase epochální význam, a proto zanechali ve vědomí součastníků velmi hluboké stopy.

Abrahámovo putování

Rozhodnutí Abraháma navždy odejít z Uru, kde byl majetným a uznávaným mužem, kterému se ekonomicky velmi dobře dařilo, bylo zajisté těžké a žádalo si odvahu, energii i pevnou vůli. A v neposlední řadě i silnou víru a velkou důvěru ve svého boha. V této souvislosti je však nevyhnutelné podotknout to, co není pro každého samozřejmé. Bůh Abraháma nebyl bohem Židů. Byl výtvorem sumerské theologie i o mnoho později, než v Egyptě „zrozený“ bůh Hebrejců, Jehova,  ten byl jen variací této theologie, kterou dále vyformoval a optimálně přizpůsobil mentalitě a potřebám Hebrejců Mojžíš.

Když Abrahám opustil Ur, vydal se na severozápad, putuje mezi řekami Eufratem a Tigrisem. O jeho cestě, která trvala léta, je možné se dočíst podrobnosti z Bible. Odtud se též dozvíme, že předkové Hebrejců uctívali jiné bohy, dokud se mezi nimi neobjevil Abrahám, což je i pochopitelné, neboť Jehova , bůh Židů, byl v tom čase pro ně ještě vzdálenou budoucností. Abrahám se musel předkem Hebrejců jevit jako neobyčejně zářivá a fascinující osobnost. Podobně jako o několik století později Mojžíš, který rovněž nebyl Hebrejec, ale vlivný a neobyčejně vzdělaný Egypťan. Proto ho přijali za svého a velmi rychle se stal i jejich světským a duchovním vůdcem.

Mýty a legendy:

Sumer Abrahám se tak stal pro Židy praotcem, kterého pokládají za zakladatele jejich historie, přičemž se v Bibli úmyslně zamlčuje jeho sumerský původ. Je to podobné, jako když staří Římané zamlčovali pro historii, že Řím založili Etruskové a že první králové starého Říma byli etrustští králové. Proto vykonstruovali mýtus o Romulovi a Removi, přičemž přepsali i rok založení Říma na 753 před naším letopočtem a udělali ho takměř o dvěsta roků starším, než ve skutečnosti byl. Proto je nesprávné pokládat Abraháma ze prvního Žida, respektive prvního Hebrejce. Právě tak je mylné, jak Ježíše pokládáme za prvního křesťana, neboť tak jako Abrahám byl jen Sumer, tak byl i Ježíš jen a jen Žid. Dějiny a náboženství však s oblibou vytvářejí mýty a legendy právě tam, kde něco chybí, nebo tam, kde jim nevyhovuje skutečná pravda a realita.

 

 

Zprávičky zčasopisu 21.STOLETÍ   Menší lidé jsou více ohroženi srdečními chorobami Je to doslova šokující zjištění, se kterým přicházejí finští vědci. Při rozsáhlých studiích, zahrnujících tři miliony lidí, výzkumníci zjistili, že riziko infarktu je u osob menšího vzrůstu až 1,5x vyšší než u vysokých lidí. Nejmenší a největší lidé žijí v Africe Tutsiové, žijící v africké Rwandě a Burundi, patří mezi nejvyšší lidi. Muži jsou v průměru vysocí 195 cm a ženy 178 cm. Opačně jsou na tom Mbutiové, muži z tohoto středoafrického kmene měří v průměru 137 cm a ženy 135 cm. Největší astronomický dalekohled na našem území
 
V roce 1967 byl při příležitosti 13.kongresu Mezinárodní astronomické unie v Ondřejově u Prahy slavnostně uveden do provozu největší astronomický dalekohled na našem území. Ondřejovský „dvoumetr" je užíván zejména k získávání spekter různých typů hvě Všichni pocházíme z Afriky
Adam z východní Afriky byl údajně jediným (!) mužským prapředkem dnes žijících lidí. Mnozí vědci se domnívají, že se podobá dnešním jihoafrickým Křovákům. V Africe žila i naše pramáti Eva. Typ člověka Homo sapiens se vyvinul před 100 až 150 tisíci lety. Zhruba před 40 tisíci lety opustila relativně malá skupina lidí africký kontinent a postupovala přes Blízký východ podél pobřeží dále do Asie a Austrálie. Tam tito odvážlivci dorazili asi před 35 tisíci lety. Od té doby se až do současnosti vystřídalo asi 2 tisíce generací. Tak v běhu času vznikly veškeré rozdíly ve fyzickém vzhledu jednotlivých ras, odlišné kultury a jazyky. Podle toho vy však v našem genomu (souhrn všech genů) měla být připomínka Adama a Evu. Nedávno to potvrdil genetický test žen v desítkách míst po celém světě. Každá měla v DNA určité shodné elementy.   Bible drží primát Bible je nejslavnější a nejrozšířenější knihou na světě. Dosud byla přeložena do více než 1800 jazyků a dialektů. Slovo bible pochází z řeckého pojmu biblia (knihy), které vzniklo ze slova byblos. To je synonymum pro papyrus, odkazující na město Byblos a jeho někdejší monopol na obchod s papírem. Křesťané bibli dělí na Starý zákon a Nový zákon. Starý zákon vznikal po staletí a jeho zdrojem se stalo ústní podání a starohebrejská kultura. Jeho text je proto nesmírně stylově široký a různorodý. Badatelé stále znovu objevují, že často jsou do něj zahrnuty i různé smyšlenky či pohádková vyprávění. Jazykově vychází z doby svého zrodu, takže ani odborníci všemu nerozumějí.   Může matematika napomoci detektivům? Vědci z univerzity v Los Angeles sestavili matematický model dat o vloupáních, krádežích aut, prodeji drog a tím spojeným násilím na území Los Angelees. Super kritická místa zločinu mají tendenci se rozšiřovat, zatímco super kritická místa zločinu se shlukují z okrajů do středu. Astronomové objevili nejstarší kupu galaxií Dva různé astronomické týmy světa, jeden americký a druhý japonský, nedávno pozorovaly dosud neobjevenou „kupu galaxií", obrovitý útvar, který drží pohromadě gravitace. Její stáří 9,6 miliardy let z ní dělá nejstraší známý objekt tohoto typu v celém vesmíru. Kupa, která je nyní v odborném světě známa pod kódem CIG JO2182-05102m by měla astronomům napovědět mnohé o roli gravitace při utváření struktury vesmíru. Parazité mohou přenášet své geny na hostitele Genetici po dlouhý čas předpokládali, že u vyšších mnohobuněčných organismů mohou geny putovat pouze jedním směrem. Z rodičů na dětii. Výzkumy, které provádějí genetici na univerzitě v texaském Arlingtonu, však naznačují něco jiného. Podle nich se mohou geny přenášet i přímo mezi mnohobuněčnými parazity a jejich hostiteli. Vzájemná výměna genů mezi parazity a hostiteli a tedy může být velmi významným a dříve podceňovaným motorem, který pohání evoluci. Malé velké informace z časopisu 21.STOLETÍ Švýcarští vědci si nedávno dali práci s tím, aby prověřili ekologické škody, páchané v Evropě nejrůznějšími nepůvodními druhy savců, A jak by podle nich vypadal žebříček nejhorších zavlečených škůdců? Za největšího z nic byli vyhlášeni potkani, jejichž původ leží ve východní Asii. Pomyslné „stříbro" si odnáší další Asiat – jelen sika, třetím největším nepůvodním škůdcem je původně americká ondatra pižmová. Kouření sice není nemoc, ale zlozvyk, americkým vědcům se však stejně podařilo vyvinout proti němu vakcínu. Funguje velmi jednoduše. Účinná látka vakcíny NicVax se naváže na molekuly nikotinu, který pak nemůže v mozku stimulovat sekreci dopaminu. Příjemné pocity, doprovázející kouření, pak zmizí jako mávnutím kouzelným proutkem.   Kravská lejna budou pohánět internet. Taková zpráva zní sice poněkud neuvěřitelně čí bulvárně, skrývá se za ní však dobrý nápad. Zbytky po metabolismu krav jsou velmi dobře využitelnou biomasou, která může být proměna v energii. Firma Hewlett Packard již zpracovala studii, podle níž by bylo využití této odpadní „biomasy" ideálním zdrojem energie pro internetové servery. Má poznámka: Aspoň by se skončilo s zamořováním půdy kravskými lejny, když si většina lidí nemůže odpustit neustálou konzumaci masa, která by úplně dostačovala jen jako příležitostná složka potravy.
 

Z časopisu 21.STOLETÍ – úryvek z článku

Vůně na nás útočí i z fotografií

Průzkum lidských smyslů zavede někdy psychology či neurology do zcela nečekaných oblastí. Díky propojení jistých mozkových center totiž vznikají asociace, které bychom nečekali. Podle nedávného rozsáhlého průzkumu, prováděného ve 23 zemích světa (včetně České republiky), existuje významná souvislost mezi zrakem a čichem. Fotografie mají totiž schopnost vyvolat v nás „čichovou paměť“

Velmi intenzivní vzpomínky vyvolávají vůně, které známe z dětství, a také ty, které se váží k velmi silným emotivním událostem.

Ačkoliv se lidé jakožto v podstatě denní živočichové orientují v první řadě zrakem čili opticky, hraje čich v našem každodenním životě mnohem významnější úlohu, než bychom si asi představovali. Čichové vjemy a stopy po nich, které uchovává naše paměť, jsou součástí velmi širokého spektra psychologických procesů, jako jsou emoce, učení, jazyk nebo sociální chování.

čtrnáctideníku TV MAX

Máme to za pár….

S mým podtitulkem: O prorokovaném konci či změně světa v prosinci 2012

Staré národy obývající Střední Ameriku měly znamenité astronomy a velmi propracovaný kalendář. Již někdy před půl stoletím si někteří učenci všimli, že dlouhý cyklus“mayského kalendáře končí ke dni 21. prosince 2012 našeho letopočtu. V 90. letech kolem tohoto data začal postupně propukat mediální povyk. Stále více „odborníků“ soudilo, že Mayové spočítali konec světa. Do prostředí alternativní taneční kultury tyto úvahy přinesl americký vizionář Terrence McKenna a kdejaká elektronická kapela najednou zpívala o Eschatonu, závěrečném bodu vývoje civilizace.

Každý náznak konce našich dní se vždy hodil náboženským věrozvěstům, kteří věděli, že pod jiným bičem než hrozbou zániku se hříšníci nepolepší.

Nejvíce zaujal rok 2012 hlasatele mystického učení new age, Ti netvrdí, že za dva roky svět skončí katastrofou, ale naopak se domnívají, že nás čeká přechod k duchovně vyspělejšímu stadiu existence. O něm mají podivuhodně jasno. Asi nejkurióznější knihou z těch, které vyšly česky, je Co bude po roce 2012 od Caroline Coryové. V daném roce má být proveden boží zásah, který lidstvo nasměruje na správnou cestu. Peníze zaniknou a civilizace se vrátí ke staré dobré „materiální směně“. Nad planetou budou bdít moudré úřady, například Ministerstvo galaktických záležitostí, jehož cílem bude „udržovat soulad s galaktickými komisemi, jak spravovat planetu“. Zkrátka z duchovně probuzené Země se stane jeden velikánský úřad, v němž bude nejdůležitější naslouchat jiným civilizacím, které už vědí jak na to. Co nám to připomíná?  

Komerční návnadu s magickým letopočtem 2012 kupodivu předhodil i známý český cestovatel Miloslav Stingl. Jeho nová kniha s tímto datem v názvu neříká k tématu vůbec nic, krom toho, že se autor kamarádí s Erichem von Dänikenem a že se nedomnívá, že konec světa bude….aspoň že tak.

Má poznámka: Nevím, proč se v článku píše o komerční návnadě a mediálním povyku. Samozřejmě, že se na dané téma budou vyjadřovat odborníci i normální lidé, které k tomu podle jejich názorů mají co říci. Je úplně pochopitelné, že mnoha  vnímavým lidem nevyhovuje ani padlá morálka, ani bezohledné drancování a totální znečišťování  planety. 

V době, kdy nám v televizním programu nabízejí spoustu komerčních filmů, od sci-fi, po detektivní seriály a kriminální thrilery s naprosto neuvěřitelnou spoustou vražd, akční thrilery a odporné horrory, kdy na tyto nabízené rádoby filmy nebo seriály,  se normální člověk vůbec nemůže dívat pro jejich zhovadilost, tak nemají právo kritizovat knihy na téma, o které se momentálně lidé zajímají ať už skutečným či zdánlivým aktuálním tématem. Je to prostě zbožné  přání,  nebo spíš velký sen, jak změnit  komerční a bezohledný svět a skončit s  nespravedlivým řádem. Právě tohle náboženství slibuje, že se jednou navrátí Ježíš Kristus jako náš spasitel. Ale ten nepřichází a nepřichází… Tolik knih se tiskne, některé jsou výborné, jiné hodně či méně zajímavé a jiné zase naopak zcela nudné. S tím se nedá nic dělat, každý si vybere sám, co ho z nabízeného zajímá či nezajímá, a to druhé prostě číst nebude. Tak jako se citově založený člověk nebude dívat na neustále naprosto brakové televizní filmy, které jsou na soukromých stanicích navíc během filmů přerušovány neúměrně dlouhými a nudnými reklamami, které se vším všudy naprosto ignorují divákův vkus. Takže bych místo neodůvodněné poznámce o komerční návnadě a mediálním povyku to nechala jen vyloženě na vkusu čtenářů. U televizních filmů a seriálů, v té záplavě naprostých nesmyslů, si přece každý také musí vybrat sám to, jaký program je pro něho kvalitní a tedy stojí za sledování. Moc toho stejně na vybranou nemá. Právě v tištěném televizním programu jsou ti  praví co „mají“ toto téma  kritizovat….

pst, Novinky – má poznámka: Nejlepší vybrané zprávy jsou právě od autora pod značkou pst.

Nikdy jsem od něj nečetla bulvár, ale jen opravdové zajímavosti.

Zemi jednou ozáří dvě slunce

Zvykli jsme si vídat na obloze jediné Slunce, podle astrofyziků se však Země může dočkat a možná i poměrně brzy, že ji ozáří druhá hvězda, byť to bude jen na několik týdnů. Rudý obr, hvězda Betelgeuse v souhvězdí Orionu, může kdykoli vybuchnout a proměnit se v supernovu.

Samozřejmě, ti kdo věří na apokalypsu v roce 2012, doufají, že tento jev nastane už s úsvitem příštího roku. Astrofyzici jim to nevyvracejí, ale upozorňují, že to může být až za milión let.

Betelgeuse je druhou nejmasivnější známou hvězdou ve vesmíru a začíná ztrácet „na váze“, což signalizuje blížící se zhroucení hvězdy. A jakmile to nastane, získá Země podle Brada Cartera, australského fyzika z Univerzity v Jižním Queenslandu, druhé slunce.

„Ta stará hvězda ztrácí ve svém jádru palivo,“ citoval server news.com.au Cartera. „Jakmile všechno vypálí, hvězda se zhroutí a proběhne to velmi rychle.“

Zhroucení doprovodí superexploze, která bude v řádech desítek miliónů mnohem jasnější, než naše Slunce. Půjde o tak intenzivní zdroj světla, že se noc na Zemi změní na den po dobu několika týdnů. Pak začne vše postupně blednout a nakonec nebude druhé slunce vidět vůbec.

Apokalyptické spekulace ohledně vzdálené superhvězdy kolují i proto, že se jméno Betelgeuse často spojuje s ďáblem. Nicméně podle vědců je její jméno odvozeno z arabského slovního spojení „jad Al Jauza“, což znamená „ruka Al-Jauzy“ a jde o odkaz na mystickou bytost, která má v moci řád všehomíra.

Carter zároveň upozorňuje, že se Betelgeuse, která je vzdálená 1300 světelných let od Země, změní po výbuchu v černou díru nebo neutronovou hvězdu.

 

Z časopisu 21.STOLETÍ

VELMI ZAJIMAVÉ A PODIVNÉ!!!

V tvrdých horninách na ruském poloostrově Kola specialisté v roce 1984 dosáhli hloubky 12 068 m. Teplota vody na dně vrtu byla 220° Celsia. Mikrofony v šachtě zachytily (a záznamová zařízení prý nahrála) podivné zvuky, podobné sténání a křiku stovek mučených lidí. Šéf projektu, akademik David Guberman na vědeckých kongresech dostával mnoho otázek o nadpřirozených zvucích z nitra Země. Odpovídal, že jejich původ je neznámý. Vedoucí Jurij Azakov  prý dokonce řekl: „Jako komunista nevěřím v nebe či bibli, jako vědec teď věřím v peklo! Spustili jsme do díry mikrofon pro nahrávání litosférických desek. Ale místo pohybu desek jsme slyšeli bolestný lidský křik…Byl to křik, sténání a řev milionů lidí.“ Pak se ozval mohutný řev a exploze v pozadí. Vrtači pocítili hrůzu – ze šachty vrtu doslova prý vyskočilo něco strašného, očím neviditelného, ale o to děsivějšího. Jejich svědectví zveřejnily finské a švédské noviny, které tvrdily, že „Rusové vypustili démona z pekla“- Vrtné práce byly zastaveny roku 1994 – údajně z finančních důvodů. Přitom financování unikátního projektu nabízeli četní zahraniční zájemci. Vědci prý pocítili strach – přesně tak popisují peklo staré církevní knihy.

Z časopisu 21.STOLETÍ – zkráceně  

 

8 nejnebezpečnějších míst na světě Svět je krásné místo kžití. O této větě netřeba polemizovat, přesto jsou místa, kterým je radno se vyhnout, a bydlet vnich, to už se v některých případech rovná sebevraždě. 1.Čekající sopka Místo: Vesuv a jeho okolí, Itálie Proč je nebezpečné: činný vulkán, který může každou chvíli explodovat Vzdálenost od Prahy: 950 km Několik milionů lidí žije ve střední Itálii, zvané Kampánie. Nachází se zde i třetí největší italské město – Neapol. Činný vulkán kontinentální Evropy se tyčí do výšky 1279 metrů. V posledních staletích zde docházelo květším či menším erupcím každých 20 let. K asi nejznámější erupci Vesuvu došlo v roce 79 n.l., kdy byla naprosto zničena města Pompeje, Herculaneum a Stabie. 2.Plíživé pískoviště Místo:Minquin County, Čína Proč je nebezpečné: písek, všude jen písek… Vzdálenost od Prahy:5800 km Na severozápadě Číny leží správní středisko okresu Minquin, nachází se mezi dvěma pouštěmi, Tenggera Badain. Jen od roku 1950 obě pouště pohltily více než 150 kilometrů čtverečních úrodné půdy .Přitom zde žije kolem 2 milionů obyvatel. 130 dní v roce zde zuří pořádné písečné bouře. Jeho jemných částeček se nelze zbavit. Čínská vláda už nastartovala projekt, který má za úkol přestěhovat místní obyvatele do klidnějších oblastí. Pak zde bude naprosto mrtvé místo. 3.Vraždící jezero Místo: jezero Kiwu, Rwanda, DR Kongo Proč je nebezpečné: vybuchující jezero Vzdálenost od Prahy: 6000 km Jezero Kiwu je pěkně pekelné místo. Nachází se v nadmořské výšce 1400 metrů, hluboké je 480 metrů a na jeho dně probíhají vskutku bouřlivé jevy. Přibližně každých 1000 let se probudí na dně jezera sopečná činnost. Jestli je někde peklo, tak zřejmě právě pod tímto jezerem. Pod dnem čekají na příležitost k úniku miliony tun metanu a oxidu uhličitého. Při explozích ke kterým v oblasti kolem jezera občas dochází, zahynuly už stovky lidí. 4.Šílené teplotní výkyvy Místo: Verchojansk, Rusko Proč je nebezpečné: město s největšími výkyvy teplot na světě Vzdálenost od Prahy: 6500 km Verchojansk leží na severovýchodě Ruské federace, žije zde 1500 obyvatel, což z něj dělá třetí nejmenší obec se statusem města v Rusku. Zatímco v létě zde rtuť teploměru vystoupí na 30 stupňů nad nulou, v zimě je minus sedmdesát stupňů Celsia. 5.Pomíjivé ostrovy Místo: Maledivy Proč je nebezpečné:brzy skončí pod hladinou moře Vzdálenost od Prahy 7000 km Na první pohled jsou maledivské ostrovy rájem – slunce, tropy, moře, zkrátka ideální místo na dovolenou. Jenže jak dlouho ještě? Ostrovy vyčnívají nad hladinu moře jen minimálně, nejvyšší bod jednoho z ostrovů nedosahuje ani dvou metrů. A přitom hladina moře pomalu stoupá a stoupá. Ničivá vlna tsunami je jednoduše smete a pokryje vodou.350 000 obyvatel a k tomu spousta turistů se zničehonic může ocitnout v kritické situaci. Maledivané se se svým domovem pomalu loučí. 6. Tunel pro tornáda Místo: Oklahoma City Proč je nebezpečné? Četností tornád Vzdálenost od Prahy? 8200 km Od roku 1890 se obyvatelé Oklahoma City s tornádem setkali již ve 120 případech. Tato oblast patří do tzv. tornádového tunelu, který vede povodím řeky Mississippi mezi Skalistými horami a Apalačským pohořím a zasahuje státy Texas, Kansas, Nebraska a Oklahoma. Pokud tornádo udeří, stovky domů se hroutí, jako by byly postaveny z dětských kostek. Zatímco tropických cyklonů je našinec ušetřen, tornádo Českou republiku občas navštíví. Například před šesti lety postihlo tornádo město Litovel. Na šestimístné Fujitově stupnici dosáhlo stupně tři, což už je zdraví i životu nebezpečné. Poničeno či zcela zbořeno bylo mnoho budov, místy bylo zcela odrovnané veřejné osvětlení a dopravní značení. Lampy byly unášeny tornádem i několik metrů a řada automobilů se tehdy převrátila na střechu. 7. Prokleté město Místo: Gonaives, Haiti Proč je nebezpečné: stíhá ho jedna rána za druhou Vzdálenost od Prahy:8300 km Dá-li se o některém městě říci, že je doslova pronásledováno osudem, tak to platí pro páté největší město na Haiti – Gonaives se 104 000 obyvatel. Jakoby nestačilo, že Haiti patří mezi nejchudší země světa a že tento stát je navíc neustále otřásán politickými nepokoji. Rok 2008 byl pro Gonaives zničující. Nejprve jej v srpnu zasáhla tropická bouře Fay, za týden se městem prohnal hurikán Gustav a zanedlouho jej následovali jeho sourozenci Hanna s Ike. Všechny tyto katastrofy se vměstnaly do pouhého měsíce. Z města zůstalo smetiště, totálně zanesené bahnem a špinavou vodou. Část města navíc zaplavil oceán. 500 lidí tehdy přišlo o život. Pouhé čtyři roky předtím bylo město také srovnáno se zemí, když téměř 100 procent všech obyvatel přišlo o své domovy při ničivém hurikánu Jeanne. Vždy, když se město alespoň trochu vzpamatuje, okamžitě následuje další pohroma. Letos nejen Gonaives, ale celé Haiti postihlo kruté zemětřesení, které naši čtenáři mají ještě v živé paměti. Odhady hovoří nejméně o 100 000 mrtvých Haiťanů… 8. Metropole hurikánů Místo Kajmanské ostrovy Proč je nebezpečné: četností hurikánů Vzdálenost od Prahy: 8600 km Pojem hurikán se používá pro tropické cyklony v Atlantiku, zejména v Karibském moři, v severním Pacifiku a v jihovýchodní Asii se pak setkáváme s tajfuny. Kajmanské ostrovy – britské zámořské území, ležící asi 240 kilometrů jižně od Kuby. Žije zde málo přes 50 000 obyvatel. Od roku 1871 ostrovy postihlo 64 hurikánů, téměř každé dva roky dva. Například dodnes známý hurikán Ivan v roce 2004 totálně zničil 7O procent území ostrovů.

Novinky.cz – s mým komentářem na konci článku

Zvířata po celém světě hromadně hynou. Podle vědců o apokalypsu nejde

Jako voda na mlýn prorokům nadcházejícího konce světa přicházejí v posledních dnech z různých míst světa zprávy o záhadných hromadných úhynech ptáků, ryb a dalších živočichů. K posledním patří zprávy o vyplavení stovek tun ryb na východním pobřeží Spojených států, u Rio de Janeira v Brazílii a na Novém Zélandu.

Domnělou apokalypsu odstartoval déšť mrtvých těl černých vlhovců, kosům podobných hejnovitých ptáků během silvestrovské noci v Beebe v Arkansasu. Následovala zpráva o sto tisíci leklých ryb v řece Arkansas, v úterý řidiči jedoucí po dálnici v Louisianě ohlásili asi pětisethlavé hejno mrtvých a umírajících ptáků na vozovce a rybáři u jezera Ontario našli na břehu stovky leklých ryb.

Ve středu švédská policie zablokovala ulice ve Falkoepingu, kam popadala až stovka mrtvých kavek, a v zálivu Chesapeeke v Marylandu moře vyplavilo dva milióny mrtvých ryb. Týž den se na plážích v anglickém Kentu objevila tělíčka 40 tisíc mrtvých mořských krabů a na novozélandském poloostrově Coromandel obyvatelé s hrůzou našli na břehu stovky těl ryb chňapalů, jimž ve většině chyběly oči. Z Brazílie přišla souhrnná zpráva, že od začátku roku moře u Ria vyplavilo už sto tun mrtvých sardinek a smuhovitých i sumcovitých ryb. 

Vědci: je to běžné

Marně odborníci upozorňují, že nejde o nic mimořádného. Čtvrteční vydání listu The Washington Post se pokusilo shrnout vědecky přijatelná vysvětlení všech těchto případů.

Většinou jde o důsledek meteorologických jevů, někdy v kombinaci s lidským přičiněním, jak tomu zřejmě bylo v Beebe: nepřízní počasí zesláblí ptáci zpanikařili, když se dostali doprostřed novoročních ohňostrojů. Masové úhyny ryb mohou být buď důsledkem nemoci, nebo rychlým přílivem extrémně chladné vody. To je zřejmě případ krabů v Kentu: Británie zaznamenala jeden z nejchladnějších prosinců za mnoho let.

„Je to prostě součást koloběhu života,“ řekl britskému listu Star zoolog Tony Child. Vizionáři zániku světa – za vydatné pomoci senzacechtivých médií – ale vědí své: Už to začalo! 

Můj komentář: Vědci nás často bombardují pesimistickými představami, hlavně co se týče vývoje nových léků na těžko léčitelné a vleklé choroby, stále nás informují, jak se nejvíce umírá na rakovinu, srdeční a plicní onemocnění atd. atd. A pak když dojde k naprosto přepodivnému úhynu ryb a ptáků ve stejném čase, tak řeknou, to je pouze součást koloběhu života. Znečištěné ovzduší a znečištěná a drancovaná moře  už v tom nehrají roli (brzy uveřejním na toto téma článek z 21.Století), ale jen nepřízní počasí zesláblí ptáci zpanikařili uprostřed novoročních ohňostrojů, i když to by byl důkaz opětného necitlivého zásahu člověka do tzv. přírodního koloběhu.  A úhyn ryb je snad důkazem jejich nemoci (proboha snad neonemocněli kvůli čirému a čistému moři???) Nejhorší na tom ovšem  je to, že tzv. odborníci  přitom zapomněli na to, jak vinou velkého znečištění planety a jejím  bezohledným vykořisťováním člověkem,  mnoho živočišných druhů vymírá a najednou podle nich o nic nejde, prostě všechno je normální, jen se lidičky neděste a klidně dál pleňte tu naši krásnou modrou planetu, až dojde na vás (a už prakticky dochází, protože i my dýcháme zamořený vzduch a tím podléháme stále více nevyléčitelným chorobám), tak pak bude už na všechno pozdě. To všechno je apokalypsa, jestli se to některým odborníkům líbí nebo ne. Navíc většina lidí nečeká v roce 2012, což je rok, kdy končí mayský kalendář, konec světa, ale duševní obrodu a  souznění s vesmírem. Kdyby k takové situaci došlo, bylo by to pro samotného člověka velmi inspirativní a uklidňující. Já ovšem nevěřím na tuto duševní obrodu, která by měla přijít za rok dva, i když bych si ji sama z celé duše přála. Stále je kolem nás dost sobectví, závistivosti, lhostejnosti, bezohlednosti, agresivity. Která moc by musela  zakročit, abychom byli všichni jako beránci boží?   

 

  Z časopisu  Epocha  - výňatek z článku autorky Vlastimily Dufkové  Zapomenuté moky Nápoj z doby kamenné i pivo Sumerů  Šťastná náhoda    Způsob, jak vyrábět alkohol, objeví lidstvo nejspíš náhodou. Současný archeolog Patrick Mc Govern z Muzea Pensylvánské univerzity, přední odborník na nejstarší alkoholické nápooje v historii má jasno. „Lidem spadla naklíčená semena divokého ječmene do nádoby s vodou a zkvasila. V roce 2000 McGovern cestuje po Číně a hledá nádobky nebo jejich úlomky z doby kamenné, které by mohly obsahovat sedimenty alkoholu. Má štěstí. V jednom muzeu objeví keramiku, nalezenou na pohřebišti neolitické vesnice Jiahu v provincii Chenan na severu Číny. Stejně jako kostra v hrobě, i keramika je stará 9000 let. A na jejím dně jsou stopy po kyselině vinné, složce, která je obsažena v alkoholu. Mc Govern tak najde sedimenty nejstaršího alkoholického nápoje na světě. Předchůdce saké V roce 2005 dojde s kolegy pomocí nejmodernějších chemických analýz k závěru, že nápoj obsahoval zkvašenou rýži, slad z ječmene, divoké hrozny, plody hlohu, med divokých včel a květy chryzantém- tedy ingredience, které lidé na území dnešní Číny nacházeli ve svém okolí. „Originální elixír je směsí primitivního piva, vína a medoviny, jakýsi předchozího japonského saké. Vzniká ve stejné době, kdy se na Středním východě začíná vyrábět pivo z ječmene a víno z hroznů" tvrdí McGovern. Později dostane jedinečný nápad. Nabídne pivovaru Dogfish Brewery v  Miltonu ve státě Delaware, který se specializuje na originální nápoje, aby podle prastaré receptury zkusil nápoj vyrobit. Pivovar má na svém kontě už výrobu nápoje starého 2700 let. Dostal název Dotek Midase podle receptury z usazenin na keramice, nalezené údajně v hrobce legendárního řeckého krále Midase. Medovina s příchutí vína □ Co: Château Jiahu – směs piva, vína a medoviny □ Kdy byla vyrobena: původně před 9000 lety □ Zajímavost: dnes ji vyrábí pivovar Dogfish Brewery v Miltonu, Delaware, USA Nejstarší tekuté víno na světě □ Co: Víno z Římské říše □ Kdy bylo vyrobeno: asi v roce 325 n.l. □ Zajímavost: je zachováno díky svrchní vrstvě olivového oleje Opěvování Ninkasi, bohyně piva Co: pivo podle receptu Sumerů □ Kdy vzniklo: asi 2000 př.n.l. □ Zajímavost: na nejstarším vyobrazení sumerských pijáků piva z let kolem 1200 př.n.l. sají muži mok ze džbánů na zemi dlouhým stéblem slámy. Solomon Katz z Pensylvánské university ví, že už kolem 2000 př.n.l. Sumerové v Mezopotámii uměli dobře vařit pivo a zanechali nám o tom svědectví na hliněných tabulkách, popsaných klinovým písmem. Katzův článek v tisku zaujme koncem 80.let minulého století manažery amerického pivovaru Anchor Brewing Company. Spojí ses ním a poté začali vyrábět pivo podle starých receptů pod názvem NINKASI. Prezidentův falešný sklípek □ Co: Víno Château Lafite □ Kdy bylo vyrobeno: 1787 □ Zajímavost: na vinětu láhve byl dodatečně vryt monogram amerického prezidenta Thomase Jeffersona, aby se zvýšila jeho cena. Pil bublinky popravený král? □ Co: šampaňské Veuve Cllicquot □ Kdy bylo vyrobeno: koncem 18.století Zajímavost: pokud víno patřilo Ludvíku XVI. Cena jedné lahve se vyšplhala i na několik milionů korun. STOLETÁ WHISKY POLÁRNÍKŮ □ V únoru 2010 bylo na Rossově ostrově na okraji Antarktidy vysekáno pod dřevěnou podlahou chaty pět bedýnek whisky. V roce 1909 se odtud britský polárník sir Ernest Shackleton (1874-1922) pokusil jako první dobýt jižní pól. □ Expedice skončila nezdarem a polárníci museli zakopat většinu zásob včetně skotské whisky McKinlay z let 1896-1897. □ Whisky je zachovalá, ale ochutnávat ji nikdo nebude. Byly z ní jen odsáty vzorky pro analýzy, na jejichž základě chtějí výrobci namíchat whisky podle původní receptury, která se nepoužívá již řadu let.      
Z časopisu Epocha, autor článku Pavel Škopek  

Spasí umělé maso přelidněnou planetu?

●GENETIKA A NANOTECHNOLOGIE MOHOU ZMĚNIT PRODUKCI MASA A MLÉKA

Píše se rok 2050. Na zemi žije už 9 miliard lidí. Zemědělství už dávno nedokáže vyprodukovat dostatek potravin. Přírodní zdroje docházejí. Bojuje se o pitnou vodu. Možnou záchranou jsou moderní technologie.

Možná to zní jako hudba daleké budoucnosti, ale už dnes, kdy je na světě téměř 7 miliard lidí, nemá sedmina z nich dostatek jídla. A co teprve, až to bude o 2 miliardy lidí více?

Žolíkem je umělé maso

Nové způsoby, jak zvýšit v příštích desetiletích produkci potravin, jsou tak nezbytné. Podle vědců je i přes nedostatek nové orné půdy možné zvýšit produkci potravin v příštích 40 letech až o 70 procent. Šlechtění zvířat by sice mělo uspokojit rychle rostoucí poptávku po mase a mléce v Asii a subsaharské Africe, ale patrně to nebude zcela stačit. Doktor Philip Thornton z Mezinárodního výzkumného institutu hospodářského zvířectva v keňském Nairobi se domnívá, že „máme v rukou dvě divoké karty", které by mohly transformovat světovou produkci masa a mléka."První je umělé maso, které by se vyrábělo v obrovských kádích. Druhou jsou nanotechnologie, které by posloužily jako nosič léků pro dobytek,"myslí si Thornton.

Zemědělství se musí změnit

Výzkum nových zemědělských technologií však může podle skupiny britských a jihoafrických vědců narazit na zájmy sedmi nadnárodních korporací, které dnes ovládají trh se zemědělskými technologiemi a které by mohly celé úsilí sabotovat."Tyto společnosti hromadí duševní vlastnictví v takové míře, že jsou tím mezinárodní instituce i chudí zemědělství v nejméně rozvinutých zemích znevýhodněni. Nemají přístup k patentům, které by jim umožnily dosáhnout růstu produktivity, „ varuje profesorka Jannifer Piesseová z londýnské King’s College.

Maso z 1 milionu zvířat

První umělé maso se podařilo po čtyřletém výzkumu vypěstovat loni v prosinci holandským vědcům z univerzity v Eindhovenu. Odebrali prasatům svalové buňky a pak je namnožili v bioreaktoru. Podle vedoucího projektu Marka Posta je tímto způsobem možné vyprodukovat z masa jediného zvířete tolik masa, kolik by za normálních podmínek dal milion zvířat.

Před vědci však nyní ještě leží úkol, jak dosáhnout toho, aby se umělé maso co nejvíce podobalo své předloze. Zatím totiž připomíná pouze shluk buněk. Prase během svého života přímá potravou řadu látek, které se ukládají do svaloviny a maso tak získává svou charakteristickou vůni a chuť. ( Má poznámka: to se ovšem týká i jiného hospodářského zvířectva a nejenom přece zrovna tučného a nezdravého prasete!) Kromě toho umělému masu bez kostí, krve a pohybu chybí i jeho typická struktura. Vědci však věří, že se jim tyto počáteční obtíže podaří odstranit, a plánují podobným způsobem vyrobit i maso drůbeže a ryb. „Musíme pracovat na zlepšení. Náš produkt sníží utrpení zvířat a navíc bude mít i pozitivní vliv na životní prostředí," neskrývá optimismus Post. V budoucnu bychom mohli podle vědců vyrábět umělé maso průmyslově vobřích nádržích.

Můj komentář: Kvůli zabíjení zvířat se mnoho lidí právě stalo vegetariány. Těm právě vadí ta krvavá jatka, které člověk kvůli konzumaci masa zvířatům způsobuje. Viděla jsem kdysi několik otřesných dokumentů, jak zvířata zabíjením na jatkách trpí. Prasata na běžícím pásu jsou tak stresovaná, že dostávají před porážkou infarkt, kromě toho, že zabíjená hospodářská zvířata si lámou na běžících pásech končetiny a bolestí příšerně řvou. Při převozu dobytka se nedodržují nejzákladnější podmínky, protesty veterinářů se ignorují. Zvířata jsou napěchovaná na nákladních vozech, poraněná, o žízni a hladu a navíc při transportu do jiných zemí se při vykládání z lodi na souš zavěšují na hák za jednu končetinu, samozřejmě živá. To jednoho nutně musí přejít chuť na maso. Jednou jsem četla, že kdyby lidé navštívili jatka, maso by přestali jíst. Samá krev, pach syrového masa ve velkém a ne zrovna hygienické podmínky. Ovšem jde hlavně také o to, že výkaly hospodářsky chovaných zvířat velmi přispívají k znečišťování naší Země. Sama dávno nejím červené maso (jen výjimečně tzv.bílé maso , a tak mě ani nezajímá výroba nějakého fádního umělého masa.

Jde ovšem o to, zda zemědělství v roce 2050 bude stačit krýt potřebu zeleniny a ovoce. A hlavně mnoha druhů luštěnin, ty nejen výborně dokáží nahradit maso svými bílkovinami a četnými minerálními látkami a vitaminy, a to bez toho krutého zabíjení. Přitom jsou velmi chutné a dají se připravovat mnoha způsoby. Možná právě proto se lidé nedokáží obejít v budoucnosti bez genetiky u zemědělských plodin. Nebudou mít na vybranou a snad do té doby bude dokázáno, že geneticky upravené plodiny nebudou mít negativní dopad na lidské zdraví.

Z časopisu Epocha – výňatek z článku  

Kaviár nad zlato

Co je to vlastně kaviár?   A co že to vlastně ten kaviár, když je tak drahý? Jsou to rybí jikry nebo chcete-li vajíčka. Ty se konzervují v soli, jejíž množství by u těch nejkvalitnějších nemělo přesáhnout sedm procent. Jikry se získávají z vaječníků rybích samic, přičemž pravý kaviár se získává pouze ze samic tří druhů jeseterů – vyzy velké (Huso huso), jesetera ruského Acipenser gueldenstaedtii) a jesetera hvězdnatého )Acipenser stellatus). 120 kousků za rok Vyza velká je z „kaviárových" jeseterů největší – dosahuje délky čtyř metrů a váhy až 800 kilogramů. Kaviár z tohoto jesetera byl vždy považován za nejlahodnější. Proto je dnes tato ryba velmi vzácná – ročně se vyloví nanejvýš 120 kusů. Kuličky kaviáru z belugy jsou největší, mají různé odstíny bílé až šedé barvy. Jejich chuť je extrémně jemná, delikátní a tomu odpovídá i cena. Rybu zaříznou zaživa Sama výroba kaviáru je ruční a vysoce odbornou záležitostí. Rybáři uloví dospělou samici jesetera, omráčí ji a převezou na břeh. Tam ji zaživa rozříznou břicho a vyjmou všechny jikry. V Íránu rybu alespoň před vyjmutím jiker zabijí, v Rusku umírá až poté. Někteří farmáři už přicházejí s experimentální metodou, při níž vyjímají rybám jikry tak, aby ryby nezemřely a mohly jikry produkovat dál. Jikry jsou pak rozloženy na drátěné síto, propláchnuty, rozděleny podle velikosti a prosoleny. Nejkvalitnější jikry se solí málo – jedná se o takzvaný „malossol". Jinou metodou zpracování je pasterizace, ale labužníci tuto metodu přísně odsuzují – drasticky prý mění chuť. Kaviár se šampaňským a vodkou Pojídání kaviáru je svázáno tolika nepsanými pravidly, že se z něho stal doslova rituál. Základním pravidlem zůstává, že kaviár musí být vyndán z ledničky přesně 15 minut před podáváním. Jeho víčko můžete otevřít až těsně před konzumací. Servíruje se na drceném ledu nebo se přesype do křišťálové misky. Kaviár se zásadně jí kávovou lžičkou, která nesmí být kovová ani stříbrná. Obě by totiž dodaly kaviáru nežádoucí kovovou příchuť. Lžička má být perleťová, kostěná, rohovinová nebo zlatá. Gurmáni kaviár zapíjejí šampaňským, v Rusku samozřejmě patří i ledově vychlazená vodka. Ladislav Nódl (1929-2008), jedna z legend české gastronomie, vždy zdůrazňoval: "Za zcela nepřípustné se považuje přidávat k čerstvému kaviáru citron, nakrájené vejce, cibulku, smetanu či jiné přísady, které škodí jeho přirozené chuti a narušuji jeho vůni."
Z časopisu Epocha- autorka článku Michaela Wilhelmová- výňatek Mýty opředený mamut Pokud byste se chtěli podívat z oka do oka takzvaným mamutů od řeky Songhua (Mammuthus sungari) žijícím v severní části Číny, museli byste si vyběhnout na balkon do druhého patra. Dva 10 tunoví kosterní rekordmani nalezeni roku 1980 v uhelném dole nedaleko městečka Hulun Buir mají totiž na výšku 5,3 metru. Netřeba napovídat, že jde o největší nalezené mamuty vůbec. 280 000 let staré kostry Mamuthus sungari najdeme v zoologických příručkách sice již v létě roku 1959, ale kapitální přírůstky, jakým není na světě rovno, budou ještě drahná léta číhat pod zemí. Jejich rekonstrukci můžete spatřit v japonském městě Ibaraki. Místnímu muzeu zaberou kvůli délce devíti metrů celou místnost. 280 000 let staré kostry nás ujišťují, že tihle savci měli skutečně mamutí míry. Skutečně platí pravidlo co mamut, to srstnatý gigant? Slavný mamut srstnatý (Mamuthus primigenius) si díky až metrovým zrzavým chlupům nemusel dělat starosti ani v teplotách kolem minus 30 stupňů Celsis. Naše představy o těchto „chlupatcích" nabourává bezsrstý mamut kolumbijský (Mamuthus columbi), který se ještě před 8000 lety proháněl v Severní Americe. Trpasličímu mamutu (Mamuthus exilis) by se vysmál i dnešní kůň. Obzvláště vzrostlí jedinci měli sotva 1,8 metru výšky, tedy stejně jako člověk. Šok čekal až na dvou ostrovech, svatého Pavla, který najdeme v aljašských vodách a Wrangelově ostrově ležícím 150 km od Ruska v Severním ledovém oceánu. Na prvním jmenovaném mamuti žili ještě kolem roku 3750 před naším letopočtem a na druhém dokonce do roku 1650 před naším letopočtem. Ilustrace mamutů lovených do jam znají již sedmileté děti. Sláva osad lovců mamutů v Lubné u Rakovníka a Dolních Věstonicích nezná mezí. Moderní archeologové však popírají, že se mamuti chytali do jam. Pro pravěkého člověka byl lepší přímý útok než vyčerpávající hloubení ohromné díry do zmrzlé země-bez krumpáčů a lopaty.Navíc by se nějaké pasti musely zachovat. A jak je to s lidským podílem na mamutím vyhubení? Ani tam to nebude tak žhavé. Pokud mamuta skutečně vyhubil člověk, tak je pravděpodobnější, že se tak stalo přenosem chorob, vůči kterým nebyl mamutí organismus imunní," hodnotí vyhynutí celého druhu doktor Rosa McPhee, který šéfuje sekci savců v Americkém přírodovědeckém muzeu. To tým archeologa Dougha Kenetta z Oregonské univerzity v USA pro změnu vidí za masovým úhynem komety."V Severní Americe jsme nalezli drobné diamaty z dob odpovídající zmizení mamutů. Před necelými 13 000 lety prolétla Země rojem komet. Ty stvořily tento skvost i zapříčinily vymírání zvířat i předchůdců člověka," objasňuje rozsáhlý výzkum. S vyhubením mamuta člověkem nesouhlasí ani španělský vědec David Nogués-Bravo. Jeho tým nasimuloval podmínky, v jakých se mamuti ocitli ke konci doby ledové. Výsledek? Novému prostředí se již přizpůsobit nedokázali. Konec byl neodvratný. Stačilo by, aby člověk ulovil tři mamuty za rok, a vyhubil by je, komentuje Španěl. Vědci z Pensylvánské univerzity si mohou spokojeně třást rukama – značnou část mamutího genetického kódu již zvládli rozluštit. Jde v podstatě o unikát. U většiny dávno vyhynulých tvorů se rozluštění vleče dlouhé roky bez valných výsledků. Na vině jsou špatně zachované části těl. Pro oživení stačí najít vhodnou samici – v tomto případě slonici – a mamut se opět může prohánět po našich loukách. Vědci musí získat co největší počet neporušených mamutích buněk, respektive jejich jader, ve kterých najdeme celou potřebnou DNA. Proč tedy mamuta stále nikdo nenaklonoval? Dima a Luba. Jména dvou v sibiřském ledu nalezených mamutích mláďat, která obletěla svět. Právě s nimi se počítalo pro možné klonování. Úžasně zachovalá těla ale z biologického pohledu takovým zázrakem nejsou. Okupují je bakterie a plísně, které znehodnocuji DNA. Kompletní mamutí DNA tak stále nemáme k dispozici. Zatím si nejsme ani jisti klíčovou informací, kolik chromozomů mamut měl. Chromozomy se budou muset pravděpodobně vytvářet uměle, a to se u savců zatím nedaří. Jak vidno, ještě pár let (pokud vůbec) se mamuta nedočkáme.  
Podstatný výňatek z článku z časopisu EPOCHA   Vlastimila Dufková

4 živoucí fosilie: Pamětníci pravěku mezi námi!

V úterý, 20.prosince 1938, objeví rybáři u břehů jihovýchodní Afriky prazvláštní rybu. Odnesou ji jako zajímavý nález do Jihoafrického muzea v East Londonu kurátorce Marjorii Latimerové. Ta je nadšením bez sebe – podle dosud nalezených fosilií měla tato ryby vyhynout v prvohorách zhruba před 70 miliony lety!   Tento jedinečný kousek dostane název Litimeria chalumnae neboli latimérie podivná podle kurátorky a ústí řeky, kde ji vylovili. Měří 1,5 metru a váží přes 50 kilogramů. Ale protože není k dispozici mrazící box, zachová se z ní jen lebka a kůže. Celých 14 let tomu vědecký svět nevěří, dokud rybáři nevyloví v roce 1952 u Komorských. ostrovů další exemplář. Při prvním objevu v roce 1938 pošle Marjorie Latimerová (1907-2004) dopis s nákresem ryby jihoafrickému zoologu Jamesu Leonardu Smithovi (1897-1968). Smithovi připomíná obrázky prastaré lalokoploutvé ryby, známé z 300 milionů let starých zkamenělin. Přijede se na ni podívat a nevěří svým očím, jako by se někde hluboko v džungli objevil živý dinosaurus! Tentokrát zoufalý Smith přesvědčí vládu Jihoafrické republiky, aby zajistila převoz vzácného jedince letadlem do Kapského Města a postarala se o mrazicí box. Vědci ji mohou konečně podrobně prozkoumat. Později se podaří vylovit další latimérie, včetně nového druhu latimérie celebské (Latimeria menadoensis), která je objevena v Celebeském moři v Indonésii. Lisí se tím, že má hnědou barvu a zlaté skvrnky. Navíc se zdá, že jsou obě populace geneticky odlišné, to znamená, že žiji oděleně několik milionů let! Vědci se domnívají, že lalokoploutvé ryby, jako je latimérie, byly vývojovým článkem, který umožnil přechod obratlovců z vody na souš. Mají svalnaté párové ploutve a na místo ocasu trojitý lalok. Ploutvovité končetiny používá ke "kráčení" po mořském dně. Právě párové ploutve jsou mezistupněm mezi ploutvemi dnešních ryb a končetinami suchozemských živočichů. Nejzáhadnější pták, o kterém se vědci dodnes přou, kam ho vůbec zařadit, připomíná vyhynulého archaeopteryxe. Hoacin chocholatý (Opisthocomus hoatzin) je jediným zástupcem druhu Opisthocomus. Vědci se shodují jen v tom, že tento opeřenec velikosti bažanta patří ke kurovitým. Jeho vzdálený příbuzný je dokonce i americký aligátor. Přesné období, kdy měli hoacinové vyhynout, je tak zatím ještě záhadou. Hoacin žije v jihoamerických tropických pralesích ve vlhčích oblastech podél větších řek jako je Orinoko a Amazonka. Statný býložravec šplhá ve větvích stromů a živí se listím, květy a plody. Hoacinové jsou velmi špatní letci a jejich největší zvláštností jsou mláďata. Samičky kladou do hnízd většinou tři vejce. Mláďata se rodí neopeřená(!) a s dokonalým zrakem a jsou velmi pohyblivá díky tomu, že na každém křídle mají dva dobře vyvinuté prsty i s drápy, podobně jako archaeopteryx. Jimi se zachytávají za kůru stromů, takž po nich mohou hbitě šplhat stejně jako jejich prapředek. Dospělí hoacinové už tyto prsty nemají – jednoduše jim zaniknou. Hoacinové mají mimořádně zpravené vole, mnohonásobně větší než žaludek. V něm potravu hrubě zpracovávají a rozmělňují. Slouží jim jako jiným ptákům žaludek. V přední části zažívání mají i bakterie, které rozkládají celulózu. V něm dochází k dlouhému zadržování potravy. Tekuté asi 18 hodin, pevné jeden až dva dny. Kvůli tlející potravě ve voleti dostali nelichotivou přezdívku Smrdutý pták. Tapíři patří k nejstarším žijícím savcům na Zemi – podle fosilií žili na Zemi už před 50 miliony lety. Evoluce nosorožců a jejich příbuzných začala právě vývojem zvířat podobných tapírům. Dnes jich ale přežila ve srovnání s prehistorií už jen hrstka. Čtyři druhy tapírů můžete potkat v Indii, na Sumatře a ve Střední a Jižní Americe. Tapír žije samotářsky a velmi skrytě, většinou ve skupinách po třech. Rád se potuluje kolem vodních ploch. I přes svůj mohutný vzhled umí dobře plavat. Za potravou vychází raději v noci,. Živí se pouze rostlinami, listím, kapradinami a bambusem, někdy i větvemi. Může vážit až 270 kilogramů. Má tenké nohy a velmi krátký ocas. Jeho hlavním znakem je krátký pohyblivý chobot. Nízká vzpřímená hříva se táhne od temene až po úroveň lopatek. Uši jsou dlouhé a velmi pohyblivé. Je porostlý krátkou, štětinatou, obvykle tmavě hnědou srstí. Ve volné přírodě se tapír jihoamerický dožívá přibližně 25 až 30 let. DINOSAURUS OCEÁNŮ ■ Kdo: latimérie podivná ■ Kde žije: zatím objevena u pobřeží Afriky a v Indonésii ■ Velikost: v průměru 1 m ■ Měla vyhynout před 70 miliony lety TAJEMNÝ KUR S DRÁPY NA KŘÍDLECH ■ Kdo: hoacin chocholatý ■ Kde žije: sever Jižní Ameriky ■ Velikost: 65 cm ■ Měl vyhynout: vědci zatím ještě netuší METUZALÉM  V ŘÍŠI ZVÍŘAT ■ Kdo hatérie ■ Kde žije: Střední a Jižní Amerika, Indie, Sumatra ■ Velikost: až 80 cm ■ Měla vyhynout před 100 miliony lety SAMOTÁŘSKÝ PLAVEC A POTAPĚČ ■ Kdo: Tapír¨ ■ Kde žije: ve Střední a Jižní Americe, v Indii, na Sumatře ■ Velikost: až 2,5 m ■ Měl vyhynout: před 50 miliony lety I KROKODÝLI PŘEŽILI VYHYNUTÍ ■ Nejbližšími příbuznými krokodýlů jsou spíše ptáci než ostatní plazi. Spolu s ptáky jsou krokodýli jedinými archosaury, kteří přežili vymírání na konci křídy před 65 miliony lety. ■ Jejich tělo je pokryto tvrdou kůží, někdy zpevněnou kostěnými deskami. I přes svůj starobylý vzhled jsou celkem vyvinuti, stejně jako u savců mají složité čtyřkomorové srdce. ■ Kromě aligátora severoamerického (Alligator mississipppiensis) jsou všechny druhy krokodýlů ohroženy.    
Z časopisu Koktejl   Výtah myšlenek zrozhovoru sJiřím Grygarem, vědcem a křesťanem, který pro sebe odmítá civilizační výdobytek, jakým je mobil. Telefonování ho odvádí od práce, a proto raději vše vyřizuje mailem. Zvládá psát všemi deseti. Má poznámka: Krátká informace o osobním a profesním životě tohoto vědce je na konci článku. Pod tímto článkem je další zajímavý článek o možnosti existence mimozemšťanů a jaké následky by pro nás mělo případné setkání s nimi. HALÓ KDO TAM? BAKTERIE NAD NÁMI VÍTĚZÍ Každý by se chtěl dozvědět, zda je tu kromě nás nějaká mimozemská civilizace, ne každý se smíří stím, že se to nikdy nedozví a stále upírá svůj zrak ke hvězdám. Tak to činí náš astrofyzik sduší křesťana, Jiří Grygar Tempo v astronomii se výrazně zvýšilo, přístroje, které používáme, jsou stále víc dokonalejší. Zejména pozemní přístroje prožívají renesanci, dříve se mnoho věcí dělalo přímo v kosmu, dnes se to dělá na vysoké úrovni ze Země. Je to nejen lacinější, ale neobyčejně se zvýšily možnosti výpočetní techniky. Před třinácti lety bylo objeveno, že u zábleskového záření gama jde o extrémně vzdálené objekty. Od té doby se v astrofyzice odehrála spousta věcí, ale zásadně tohle stále platí. A právě vminulém roce byl objeven zábleskový zdroj záření gama, který je vůbec nejvzdálenější objekt ve vesmíru, jaký dnes můžeme pozorovat. Zábleskové zdroje předehnaly ostatní astronomické obory, pokud jde o vzdálenost, kam až můžeme dohlédnout, jde o vzdálenost třináct miliard světelných let.. Teď už víme, že zdroje záření gama nejsou projevy mimozemšťanů. Problém je vtom, že my se o tom jiném vesmíru nemůžeme přesvědčit experimentálně, protože pokud by se podařilo, tak to není jiný vesmír, a součást našeho vesmíru. Tím pádem není co řešit. Nechat ten cizí vesmír izolovaný vůči pozorování a přesto o něm spekulovat, to už není věda, to je jenom taková pohádka. Při výzkumu Marsu je šance, že by tam mohly být nějaké jednoduché organismy. Pod povrchem naší Země se může vyskytovat spousta mikroskopických organismů. Víme, že na povrchu Marsu jsou podmínky nehostinné pro život, ale klidně je možné, že dva kilometry pod povrchem tam podmínky pro život mohou být. Vesmír je pouze třikrát starší než Země, která je stará 4,5 miliardy let. Jednobuněčný život se na Zemi vyskytoval před 3,8 miliardami let. Ke vzniku více buněčných organismů došlo teprve před 700 miliony let. Něco o tomto zjistíme ve hvězdách, něco při výzkumu meteoritů, ty možnosti jsou komplexní. Právě proto, že se vesmír rozpíná, dá se to zjistit relativně velice snadno. Vesmír je větší než byl včera a včera byl větší než předevčírem, takže když jdeme pozpátku proti toku času, tak musíme přijít kokamžiku, kdy se ten vesmír začal rozpínat. Dá se to spočítat podle tempa, které je měřitelné. A stáří Země a geologických epoch se určuje z radioaktivního rozpadu radionuklidů sudivující přesností. Pomocí kosmických sond můžeme nabrat i sluneční vítr, což je proud částic, který vychází ze Slunce. Na Zemi se mohou zachycené částice analyzovat sohledem na přirozenou radioaktivitu a tak získáte stáří slunečního větru, který je stejně starý jako Slunce, pak analyzujeme meteority zMarsu nebo zMěsíce. Abychom mohli mít astronomické výsledky, musí se vtom podílet fyzika, geologie, paleontologie,, chemie…Příroda je totiž jenom jedna. Známý spisovatel sci-fi Herbert George Wells napsal už vroce 1922, že dějiny světa se stávají stále více závodem mezi vzděláním a katastrofou. Zatím civilizace ten závod s odřenými zády vyhrává. Nemusím letět na Měsíc, abych viděl, jak si lidé Zemi kazí. Rostoucí populace může pud sebezáchovy zničit. Vezměte si některé jednotlivé vývoje druhů, třeba trilobiti. Byli to velice frekventovaní živočiši a pak najednou zmizeli a dodnes nacházíme jejich schránky. Nakonec dinosauři mají podobnou historii. Na vrcholu predátorské pyramidy je člověk, ten je schopen zlikvidovat každého živočicha, kromě bakterií. Jedině bakterie nad námi vítězí. Láká mě úplně všechno, co může přispět kpokroku vědy. Na vědě je podivuhodné, že je sice čím dál více rozdělena na více podoborů, protože by se to jinak nedalo stihnout, ale ta syntéza je úžasná. S planetkou se můžeme střetnout, to se i stalo už mnohokrát, což vidíme nejlépe na Měsíci, kde je spousta impaktních kráterů, které měří až stovky kilometrů. Protože Měsíc a Země jsou spolu od začátku své existence, tak je jasné, že podobné šutry padaly i na Zemi. Na Zemi nejsou ovšem vidět, geologická činnost, atmosféra a hydrosféra ty krátery vymazaly. Je spočítané, že k takovým velkým katastrofám dochází průměrně jednou za padesát milionů let. Není to dobré, protože poslední taková katastrofa byla před šedesáti pěti miliony let. Jako stárnoucí vědec mám pro svou víru lepší argumenty. Čím víc toho o světě víme, tím víc jsme schopni přírodě klást otázky, na které neznáme odpověď. Jiří Grygar *1936, astrofyzik, výrazný popularizátor vědy voblasti astronomie, astrofyziky a vztahu vědy a víry, za což získal řadu ocenění, včetně ocenění UNESCO. Je autorem řady knih i televizních a rozhlasových pořadů. Uspořádal přes tři tisíce přednášek pro veřejnost. Vloňském roce odmítl cenu spojenou sfinanční odměnou 500 000 Kč od Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace, protože podle jeho názoru Rada soustavně poškozuje dobré jméno Akademie věd ČR.
Z časopisu Koktejl- Jiří Škoda (trochu kráceno)   HALÓ KDO TAM?   SOUSED MIMOZEMŠŤAN Odpradávna jsou oči lidí obráceny k obloze nad jejich hlavami. Je to právě noční nebe, které v nás evokuje pocit, že za vším bytím by mohlo být něco většího, významnějšího a smysluplnějšího. S pocitem přišlo také hledání odpovědi na otázku – jsme v tom sami? Jsme jediní, komu se dostalo daru života? S postupujícím poznáním se přišlo na to, že světýlka na noční obloze jsou další slunce, kolem nichž obíhají nesčetné planety. A řešení rovnice si mohlo škrtnout další neznámou. Začíná být totiž jasněji. Sami nejsme, matematická pravděpodobnost to vylučuje. Teď jde jen o to, jestli máme naše vesmírné sousedy kontaktovat, nebo se jich máme bát. Naše Galaxie, kterou vidíme v jasných nocích jako světlejší pás na obloze a říkáme ji Mléčná dráha, nevznikla najednou. Právě naopak – pořád se vyvíjí a od své původní podoby se významně liší. Nejstarší hvězdy v naší Galaxii, doslova uvařené v nebeském kotli při těch nejdivočejších reakcích a procesech, jaké si jen stěží dovedeme představit, jsou staré miliardy let a další vznikají právě ve chvíli, kdy čtete tyto řádky. Naše nejbližší hvězda, Slunce, spadá do skupiny středně starých hvězd. Když potom přemýšlíme o možnosti, že by se někde mimo Zemi vyskytoval život, je třeba si uvědomit, jak jsou všechny události ve vesmíru rozprostřené. Vyplývá z toho jeden podstatný bod – s největší pravděpodobností budou mimozemské formy života na zcela jiném vývojovém stupni, než na jakém jsme my. DIALOG S BAKTERIÍ Civilizace žijící v prostoru nejstarších hvězd budou o celé miliardy let před námi. Naopak život v okolí těch nejmladších je pravděpodobně teprve v zárodku, na samém počátku vývoje. Je proto velice pravděpodobné, že setkání s takovými formami života by bylo úplně zmatečné – jedna strana by nechápala druhou, v podstatě by neexistoval způsob, jak se s nimi dorozumět. Astronom Zdeněk Kopal, u nás takřka neznámý, ale odbornou veřejností považovaný za vůbec nejvýznamnějšího československého astronoma, ve své knize Zpráva o vesmíru přirovnal takové setkání k dialogu člověka s bakterií. To platí i v tom negativním slova smyslu. Až narazíme na planetu plnou mikrobů, hned je pravděpodobně začneme zkoumat, analyzovat, cpát do zkumavek. Nestalo by sto však i nám, kdyby nás objevila nějaká extrémně vyspělá civilizace? Když se podíváme do naší historie, najdeme mnoho exemplárních příkladů, jak katastroficky může dopadnout setkání dvou kultur na odlišném stupni vývoje. Vzpomeňme si například na vpád Evropanů do Ameriky, který měl pro domorodé obyvatele fatální následky. A to byl rozdíl ve vývoji jen několik set let. Což teprve, kdyby ten rozdíl činil desetitisíce či snad miliony let, což je ve vesmírném měřítku pouhý okamžik. Stephen Hawking, známý teoretický fyzik, trvale upoutaný na vozíku kvůli své nevyléčitelné nemoci, překvapil celý svět, když si v první polovině letošního roku v televizi trochu zafantazíroval. V pořadu Into the Universe (Do vesmíru), vysílaném Discovery Channel, popustil uzdu své fantazii a vykreslil vesmír, jak si ho představuje. Někoho možná překvapí, že se jednoznačně vyjádřil pro názor, že na jiných planetách rovněž existuje život. Podle Hawkinga je to přeci samozřejmé. Vesmír se skládá ze stovek miliard galaxií, každá z nich má stovky milionů hvězd. V tak velkém prostoru je prý nepravděpodobné, že by Země byla jedinou planetou, kde se mohl život objevit. Ten mimozemský by mohl být podobný tomu našemu, závislý na vodě a tvořený uhlíkatými sloučeninami, nebo také založený na křemíkové bázi, odlišný od čehokoli, co jsme doposud spatřili na naší planetě. NEVOLEJME JIM Hawkingův pořad však nekončí optimisticky vyhlídkou na zajímavé obohacení učebnic biologie, nýbrž důrazným varováním:"Jak moc je představa existence mimozemšťanů lákavá, může být i nebezpečná. Nevolal bych jim, může se nám to vymstít." Podle Hawkinga budou mimozemšťané cestující mezihvězdným prostorem spíše jakýmisi nomády, kteří se zastavují v jednotlivých hvězdných systémech, čerpají jejich zdroje a po jejich úplném využití táhnou zase dál. Doufejme, že by v případě návštěvy Země přišli v míru. Svět s takovouto „žravou" civilizací by mohl totiž pro lidstvo dopadnout katastrofálně. I kdybychom do kosmu nevysílali žádné signály, kterými bychom chtěli na sebe upozornit, snadno se prozradíme i jinak. Rádiové a zejména televizní vysílání dělá Zemi už skoro sto let nápadnou na velké prostorové vzdálenosti a mohlo by upoutat pozornost kosmické lodi prolétající mezihvězdným prostorem v blízkosti našeho Slunce. Podle odhadů už toto vysílání dávno dosáhlo nebližších hvězd a šíří se prostorem dál. Stephen Hawking sice vzbudil svým prohlášením velký mediální rozruch, ale neřekl v podstatě nic nového. Na začátku 70.let 20.století zveřejnil podobné obavy již zmíněný Zdeněk Kopal, který ve svém varování ohledně případného kontaktu s mimozemšťany zašel dokonce dál: „Navázat s nimi spojení na bezpečnou vzdálenost mnoha světelných let je jedna věc. Něčím zcela jiným by však byla přímá návštěva takových bytostí na naší planetě. Kdybychom proto někdy z kosmu zachytili signály, jež by byly předvěstí návštěvy nějakých mimozemských bytostí, nemělo by nás ani napadnou na ně odpovídat. Měli bychom se naopak snažit chovat se tak nenápadně, jak je to jen možné. Kdyby toho bylo zapotřebí, měli bychom na určitý čas zastavit provoz naších rozhlasových a televizních stanic. I když by nebylo mnohým z nás příjemné být po určitou dobu bez televize, byla by to malá oběť ve srovnání s osudem pro lidstvo daleko horším. A stejně jako ochrnutý fyzik zmiňuje barbarské počínání evropských dobyvatelů v Americe… Setkání s mimozemšťany by však mohlo vlít lidem do žil novou krev.Vědomí, že nejsme ve vesmíru sami, by nás konečně mohlo sjednotit a napřít naše úsilí směrem k poznání, odhalení tajemství vesmíru. Stále o něm víme velmi málo, i proto je v tomto článku tolikrát použito slovo „pravděpodobně". Albert Einstein kdysi položil otázku: „Kolik volnosti měl Bůh při tvorbě vesmíru? A je to právě Hawking, kdo na to dnes odpovídá:"Je naším úkolem to zjistit."
Z časopisu Koktejl   NA POČÁTKU BYLO   ● Slovo Existuje početná skupina lidí tzv.kreacionisté, která věří že celý vesmír a také život byl stvořen rukou nějakého vyššího génia. Jména má v takovém případě různá – Stvořitel, Bůh, Tvůrce…jsou přesvědčeni že život nemohl vzniknout jen tak náhodou, což lze dokázat tím, že se takové náhody v našem okolí nedějí. ● Náhoda Vědecká komunita se přiklání k názoru, že život vznikl jako náhodná reakce, kdy se jednodušší látky začaly spojovat do složitějších v praoceánech. Vzniklé primitivní molekuly se dále spojovaly a daly vzniknout složitějším formám. Ty se během zhruba čtyř miliard let vyvinuly do podoby, jak ji známe dnes. ● Panspermie Podle jedné z teorií k nám přicestoval život z vesmíru na některém z meteoritů. Není to vysvětlení v pravém slova smyslu, protože pouze odkládá odpověď ze Země někam pryč. Panspermie může mít ještě jednu podobu – je to cílené semeno vyslané některou mimozemskou civilizací. ● Odpad Polský sci-fi spisovatel Stanislav Lem přišel v jedné své povídce ještě s jednou hypotézou. V příběhu přistála na naší planetě kosmická loď a vítané zastavení využila k vyprázdnění svých nádrží s odpadem. Z jednoduchých biologických materiálů se pak postupem času vyvinul život v podobě, jak jej známe dnes.
Z časopisu Koktejl   Nezdravé jídlo slavných osob v dějinách ● Císařovna Alžběta Bavorská, známější pod přezdívkou Sissi, byla přímo posedlá svou krásou. Měla útlou, 172 centimetrů vysokou postavu, celý život vážila okolo 50 kilogramů a mohla se chlubit 50 centimetry v pase. Váhu si kontrolovala několikrát denně. Podle názoru dnešních vědců vykazovala všechny příznaky mentální anorexie. Její záliba ve sladkém (fialkové bonbony byly její oblíbenou laskominou), vedla k tomu, že měla velmi ošklivý chrup. Proto na veřejnosti skoro nemluvila. ● Sissi nebyla jediná slavná osoba v dějinách, které jídlo ničilo zdraví. Třeba císař Karel IV. trpěl dnou jejíž nejčastější příčinou je nadměrná konzumace masa. Karel se snažil zmírňovat následky své choroby užíváním teplých minerálních vod, což ho později vedlo k založení Karlových Varů. ● O Marii Terezii je známo, že ráda jedla, a to bez valného výběru. V posledních letech života ztloustla natolik, že téměř nemohla chodit a musela být ve vídeňském Schönbrunnu dopravována z patra do patra vsedě na kanapi pomocí kladkostroje. Na podzim 1780, kdy ji bylo třiašedesát, se její zdravotní stav výrazně zhoršil. Trápila ji dýchavičnost a záchvaty silného kašle. Její tloušťka ji v podstatě zahubila.

OTRÁVENÁ KLEOPATRA

Zprávička z časopisu Koktejl

Němečtí vědci začali zpochybňovat všeobecně vžitou představu o smrti Kleopatry uštknutím hadem. Podle životopisce Plutarcha byla kobra Kleopatře pronesena kolem stráží v koši nebo džbánu. Toto tvrzení však vyvracejí historik Ch.Schäfer a toxikolog D.Mebs. Podle jejich názorů jsou hadi v období královniny smrti velice aktivní a nepozorovaně je pronést přes stráže by bylo prakticky nemožné. Jako další důkaz přidávají tvrzení , že smrt hadím uštknutím není tak rychlá, jak je u Kleopatry popsáno, ale může trvat i několik hodin. Nabízejí spíše praktičtější otravu bolehlavem  
Z Koktejlu ve Zkratce   V centru Ciudad de México došlo k neuvěřitelnému nálezu, během běžných výkopových prací bylo objeveno královské pohřebiště. Archeolog Leonardo Lopez Lujan se domnívá, že jde o hrobku císaře Ahuizotla I., Který zemřel roku 1502.   Snovou teorií o evoluci „hobitů" z indonéského ostrova Flores přišel biolog Henneke Meijer. Podle něj se vyvinuli tito trpaslíci z Homo erectus, a protože celý vývoj probíhal na izolovaném ostrově, došlo místo k růstu ke zmenšení, což je projevem evoluční adaptace. Největší hřbitov dinosaurů byl objeven v Albertě v Kanadě, území zabírá rozlohu skoro jeden a půl kilometru čtverečního a jak prozradil David Eberth z Royal Tyrell Museum, nejvíce nalezených pozůstatků patří dinosaurům rodu Centrosaurus. Mnoho starověkých čínských staveb přečkalo věky díky lepkavé rýži, která je součástí malty v jejich zdích. V současnosti to potvrdili testy restaurátorů, malta s lepkavou rýží je více odolná proti vodě a také proti nárazům. Ve zkratce z Koktejlu   Světového rekordu dosáhla skupina japonských nadšenců, když s elektromobilem na jedno nabytí urazila trasu 1003 kilometrů. Celá jízda trvala 27 hodin a v řízení se střídalo 17 řidičů přičemž cestovní rychlost byla okolo 40 km za hodinu.   Japonská firma Shimizu ve spolupráci s kosmickou agenturou JAXA představila nápad gigantické elektrárny na Měsíci. Tu by plně obsluhovali roboti, měla by mít tvar prstence a zachycenou energii posílat bezdrátově na Zemi.   Nanosoučástky kompatibilní s biologickým materiálem se podařilo vytvořit americkým vědcům. Jsou postaveny na způsob kyseliny DNA a jsou schopné měnit svůj tvar, program, samy se i pohybují a dokážou se i samy tvořit. Nejpraktičtější využití se nabízí v medicíně.
Z časopisu Koktejl LOUTKOVÉ DIVADLO To provází lidstvo od nepaměti. Nejstarší nalezené loutky vznikly přibližně před 30 tisíci lety. Ze starověkých civilizací se také zachovaly podrobné záznamy o tom, že se toto umění těšilo velké oblibě. Indické a čínské loutkářství ovlivnilo celou Asii a přes intenzivní kulturní styky i Evropu. Hrála se tehdy klasická díla – Mahábhárata, Ramajana, v Řecku pak Ilias a Odysea . V jihovýchodní Asii se ujalo stínové divadlo, při kterém loutky vystupují za plentou. V raném středověku došlo krozvoji loutkářství v Itálii. Poprvé se také objevily marionety, které získaly jména od panny Marie, nejčastěji používané v moralisticky zaměřených hrách. Marionety se rozšířily i do českých zemí, kde byly velmi oblíbené. Dnes rozlišujeme dva druhy marionet – sicilské a české. Ty „naše" jsou více komplexní, mají složitější řezbu a více možností pohybu. Samostatné české slovo loutka je patrně odvozováno od slova lýko. Z lýka se v minulosti vyráběly první loutky. Dnes jsou loutky tvořeny převážně ze dřeva .
Z Kokteilu   KRAJ SLAVNÝCH SPISOVATELŮ ● Kraj mezi Krkonošemi a Orlickými horami dal světu řadu významných osobností. V Malých Svatoňovicích se narodil Karel Čapek, v Hronově jeho starší bratr Josef. Oba pak krásy regionu kolem řeky Úpy popsali v knize Krakonošova zahrada. ● Hronov je také rodištěm Aloise Jiráska, jemuž je zde každé léto věnován festival amatérského divadla Jiráskův Hronov. ● V nedalekém Náchodě strávil dětství a mládí další slavný spisovatel Josef Škvorecký. V Novém městě nad Metují později pracoval jako totálně nasazený. ● Ratibořice na Českoskalicku jsou dnes neodmyslitelně spjaty s Boženou Němcovou. Spisovatelka zasadila děj své nejznámější novely Babička do kraje svého mládí. Ratibořický zámek, Staré bělidlo či slavný Viktorčin splav – to všechno najdete na populární naučné stezce Babiččino údolí.  
Zprávička z Koktejlu FOSFOROVÁ TELEVIZE   Kalifornská firma na výrobu televizorů Prysm přišla s revoluční technologií obrazovek na bázi generování obrazu pomocí laseru a fosforu. Laserový fosforový displej LPD nese název TD1, jeho první prototyp má úhlopříčku 63 cm, avšak technologie prorokují jeho následovníkům neomezenou velikost. Oproti LCD a plasma televizorům sice není tenký, ale jeho veliká výhoda je v úsporné spotřebě energie, která je desetkrát nižší než mají plasmatické obrazovky. LDP displeje dokonce ani neobsahují toxické látky a výrobce věří, že během tří let bude schopen cenově konkurovat současným tenkým televizorům.

Zprávička z časopisu Koktejl

ČEŠKA V JAPONSKU

Za první českou cestovatelku  je považována Barbora Markéta Eliášová (1885-1957 z Jiříkovic u Brna. Ve čtyřech letech se stala sirotkem, její výchovu a vzdělání hradila obec. Živila se jako posluhovačka, později vyučovala angličtinu a němčinu. Měla velký talent na jazyky.

V červenci 1912 si vzala roční dovolenou, vlakem odcestovala do Vladivostoku a odtud lodí do Japonska. Žila v rodině anglického univerzitního profesora a později v hotelu obývaném výhradně Japonci na okraji Tokia.

Byla první absolvenkou kurzu ikebany – umění vazby květin.

Roku 1913 se vrátila přes Ameriku a tím vykonala cestu kolem světa. Jako vůbec jediná česká cestovatelka  putovala sama a sama si cestu organizovala. Napsala několik cestopisů.

 

Z časopisu Koktejl – uryvky z článku

S KOMORNOU KOLEM SVĚTA

V encklopediích cestovatelů na jméno Marhty Schichtová nenarazíte. Přitom je jednou ze dvou žen, které podnikly před druhou světovou válkou cestu z Čech kolem celé zeměkoule.

Pravověrní batůžkáři by asi její výpravu označili za „masňáckou“. Objela totiž svět luxusním parníkem v doprovodu komorné, noci na pevnině trávila v pětihvězdičkových hotelích a jedla vybrané lahůdky. Titul cestovatelka si však zaslouží, a  to přinejmenším svou touhou zprostředkovat postřehy z exotických zemí. Sepsala unikátní cestopis, a jako vůbec první český cestovatel zaznamenala celou pouť napříč světadíly také filmovou kamerou.

19.listopadu 1931, Praha, Československo

„Přes všechnu tu radost a napětí z očekávaného jsem pociťovala sklíčenost. Jen přítomnost mých dětí a přátel bránila, aby pocity stesku převládly. Poslední zamávání a pak vzhůru do světa. Odloučení, které má trvat pět měsíců, zanechává hlubší stopy než takové, které se počítá na týdny.“ Tak zní první záznam v cestopisném deníku Marthy Schichtové.

Tato noblesní sedmačtyřicetiletá dáma nebyl jen tak někdo. Jméno Schicht mělo tehdy v Československu stejný zvuk jako Škoda či Baťa. Schichtovy závody vyráběly v Ústí nad Labem proslulé mýdlo s jelenem a bezpočet dalších známých značek jako Ceres nebo Elida. Martha se narodila roku 1884 v Liberci v boční větvi rodiny Schichtů. V Ústí, kde prožívala studijní léta u bohatých příbuzných, se zakoukala do vzdáleného bratrance Heinricha. Sňatkem se její příjmení nezměnilo, ale společenské postavení ano. Heinrich byl totiž jedním ze dvou dědiců Schichtova impéria.

Manželský pár si nechal postavit v labském údolí přímo naproti romantické zřícenině hradu Střekov honosnou vilu, připomínající spíše barokní zámek. Uplynulá desetiletí uvnitř přestála i exotická památka na pozohodnou výbpravu Marthy Schichtové, Stěnu někdejší jídelny zdobí nástěnná malba v orientálním stylu. Tu nechala paní domu vymalovat pod vlivem zážitků z Číny a Japonska.

DYNASTIE SCHICHTŮ

S deseti dělníky a dvěma úředníky začal v roce 1882 vyrábět  Johann Schicht (1855-1907) v malé továrně v Ústí nad Labem mýdlo, svíčky a ovocné šťávy. Za dvacet let šlo o největší podnik v Evropě.

V roce 1898 mu byl udělen titul císařský rada za jeho zásluhy o rozvoj průmyslu rakousko-uherské monarchie.

 

J.Schicht měl rád umění.  L.N.Tolstého považoval za neušlechtilejší osobnost od dob Krista. Byl odpůrcem alkoholu a kouření. Závodní jídelnu pro zaměstnance zprovoznil již v roce 1894. Závodní knihovna obsahovala tisíce svazků. Mateřskou školku otevřeli Schichtovi už v roce 1914. Ústecký klan Schichtů stál také u zrodu nadnárodního koncernu Unilever, který představuje dodnes předního světového výrobce drogistického zboží. Po znárodnění dostaly Schichtovy závody  název Severočecké tukové z

 

Z časopisu Koktejl

NA KONCI DUHY – úryvek z článku o nadpřirozených bytostech na Islandu

V severské mytologii je duha mostem, který spojuje zemi s říší bohů. Na Islandu ale žádnou duhu nepotřebujete, K tomu, abyste tu přišli do styku s nadpřirozenem, postačí jen mít oči  - a hlavně srdce otevřené.

Island je země s ledovci na povrchu, ale s vroucím srdcem v podobě žhavého magmatu. Možná právě tato vnitřní síla vyvolává v lidech zvláštní pocity procítění. A Islanďané jsou takoví,  jaká je jejich zem. Proto se tu nikdo nediví možnosti paralelního světa. Islanďané sdílejí svou kouzelnou zemi společně s huldufólk – skrytými lidmi. Na Islandu totiž žije nespočet nadpřirozených bytostí od elfů, skřítků, trollů, vodních vil a strašidel až po duchy mrtvých.

V průzkumech se ukázalo, že přes osmdesát procen Islanďanů věří v existenci huldufólk. A těch zbylých dvacet jim také přiznává úlohu, ale veřejně se k nim nehlásí.. Všechny islandské příběhy jsou úzce spjaty s přírodou a už od pradávných dob prvních přistěhovalců se pomocí huldufólku vysvětlovala divoká živelnost místní přírody.

Jan Burian – písničkář a průvodce je autorem knihy „Sága o cestě na Island“ a dokumentu „Islandská paměť

Není pravda, že Islanďané věří na skřítky, jen nevylučují jejich existenci, říká ředitel etnografického ústavu  v Reykjaviku Arni Björsson. Je to přesnější, než v návalu opojení  z islandských tajemství  a přehřátí „islandským srdcem“, prohlásil, s kým vším Islanďané svou zemi sdílejí, ale skřítkománie je hra a pokud se nestanete gamblery, užijete si spoustu legrace. Pro mě islandské zázraky a tajemství spočívají v čemsi jiném. V tom, jak se malý národ naučil žít s přírodou, v tom jaké poklady v podobě starých rukopisů  vypsal do telecích kůží v dobách, kdy bývalo určitě praktičtější ušít si z nich boty. Ale i v tom, co národ, počtem obyvatel asi jako Brno, dokázal dát světu – Halldóra Laxnesse, Björka, Jóhenese Kjarvala či Jóna Leifse...Není to zábavné, že telefonní seznam je tam řazen podle křestních jmen, že mají první lesbickou prémierku světa, že dokázali přežít tisíciletí uprostřed přírodních katastrof, a že si pomocí horké vody vytápějí chodníky, aby nemuseli zametat sníh?  Skřítci jsou jen třešinka na dortu a jak praví Baltasar Kormákur, uznávaný filmový režisér: „Jestli žijí jen v mé hlavě či reálně existují, je celkem jedno, protože co je to vlastně realita? Vždyť život s duchy a skřítky je daleko zajímavější.“  

Zprávička z časopisu Koktejl

GENETICKÉ INŽENÝRSTVÍ

Na 134 milionů hektarů vzrostl počet ploch, kde s pěstují geneticky modifikované rostliny. Jedná se především o rozvojové země a Spojené státy. Evropa se tomuto trendu zatím vyhýbá. Americký National Research Council zpracoval studii, v níž se zabývá otázkou dopadu na životní prostředí. Genetické rostliny vyšly jednoznačně pozitivně. Jedná se hlavně o ekonomický aspekt. Modifikované rostliny se chemicky postřikují pouze jednou ročně. Není třeba orby za účelem ničení plevelů, tím nedochází k erozi a splachům půdy a odplavením postřiků do povrchních vod.

Z časopisu Příroda – vybrané úryvky z dlouhého článku

Kámen zrozený z vřící vody

Slovenský Liptov je až neskutečně bohatý na přírodní zajímavosti. Mezi ně bezesporu patří i prameny teplých a studených minerálních vod, které jsou zodpovědné za výskyt neobyklé horniny zvané travertin.

Zrození travertinových kop

Travertin je světle zbarvená hornina, která se skládá z malých krystalků kalcitu. Je pórovitý a často obsahuje příměsi, které mu dodávají atraktivní žlutavé, oranžové nebo červené zabarvení. Jak vlastně travertiny vznikají?  Dešťová voda proniká propustnými horninami podél tektonických zlomů pod zemský povrch a některé horniny, např. vápenec, pozvolna rozpouští.

Tento proces velmi často usnaňuje oxid uhličitý juventilního postvulkanického původu. Voda, obohacená o rozpuštěný vápník, využívá tlak oxidu uhličitého a stoupá puklinami k zemskému povrchu, kde díky poklesu tlaku a teploty dojde k vysrážení uhličitanu vápenatého ve formě tenké vrstvičky travertinu. Postupným usazováním nových vrstev vzniká travertinová kopa a vrcholovým kráterem, z něhož vytéká pramen minerální vody.

PŘEHLED NEJZAJÍMAVĚJŠÍCH LOKALIT LIPTOVA

LÚČANSKÉ TRAVERTINY

Šest minerálních pramenů z nichž některé byly pro potřeby zachyceny vrty. V lokalitě Na skále vznikla rozsáhlá kopa o mocnosti 10-12 metrů, v centrální části travertinového vodopádu se nachází syngenetická jeskyně dlouhá 25 metrů. Na konci místní části obce Lúčky – v Kalamenech – je pro koupání celoročně a zdarma k dispozici uměle vybudované jezírko s teplou minerální vodou.

LIPTOVSKÉ SLIAČE

Rozsáhlá travertinová kopa s kráterem na vrcholu.  Pro celý region Západních Karpat je travertinovvý kráter ojedinělým jevem.

ROJKOV

Kráterové jezírko o průměru 10 metrů na vrcholu travertinové kopy.

BUKOVINA

Ojedinělý systém vyvěraček a ponorů.  V pramenné linii vyvěrá 10 pramenů, které po několika desítkách metrů stékají do ponoru.

JAZIERCE

V této lokalitě vytvořila vyvěračka  výraznou, stupňovitou terasu, jezírko a jeskyni délky 30 metrů. Vodní tok se ztrácí v ponoru a po 250 metrech vyvěrá v dvojité vyvěračce na spodním okraji terasy.

 

Metro 10/2010   Bez strážníků by se Prahou potulovaly tisíce psů a koček   •Ve dvou pražských útulcích možná právě na vás čekají noví kamarádi Zatoulané kočky, psi zranění při dopravních nehodách, labutě zamrzlé v ledu Vltavy. I to jsou případy, které musí řešit odchytová služba Městské policie hl.m.Prahy. Jen za rok 2009 najezdili pracovníci tohoto útvaru za zvířaty více než 180 tisíc kilometrů.   Linka 156 a útulky pro opuštěná zvířata přijmou za rok několik tisíc hlášení o neobvyklém pohybu zvířat. Ročně zajistí pracovníci odchytové služby na území Prahy od dvou do čtyř tisíc zvířat. Ve valné většině jde o atoulané psy a kočky. Tito domácí mazlíčci pak končí většinou v jednom ze dvou útulků v Troji nebo Dolních Měcholupech. V odchytové službě slouží nepřetržitě dvanáct lidí. Do agendy patří i zvířata opuštěná, týraná a například i psi, kteří zůstali na místě doporavních nehod. Nouze není ani o setkání s exotickými zvířaty. V metru již například hledali mládě chřestýše, v lednu letošního roku zase majitelka bytu ve Vysočanech našla ve své vaně užovku albína. K nálezům pak mohou přidat řadu ptáků, leguány či chameleony, celkem se už setkali s více než 90 různými živočišnými druhy. Jde také o bezpečnost Přestože je odchytová služba připravena hledat ztracené zvířecí miláčky Pražanů, často musí zakročit také proti atresivním tvorům, kteří mohou ohrožovat lidi či jinou zvěř. Jedním z případů odchytové služby byl zásah proti dvěma psům, kteří opakovaně vnikli do ZOO a zabili celkem 15 ovcí a koz v dětském zookoutku. Psi, kteří patřili holešovickým squaterům, byli chyceni v okamžiku, kdy se pokoušeli dostat do výběhu žiraf. „Jsou situace, kdy původcem nebezpečné situace nemusí být člověk, ale zvíře. Jsem rád, že v Praze již 10 let funguje odchytová služba, která umí podobné sitace řešit. Nedílnou součástí péče o zvířata je samozřejmě také práce útulků," komentuje situaci Rudolf Blažek, 1.náměstek primátora hlavního města. Přijďte si pro kočku Odchyt zvířat má v Praze i svoji světlejší stránku. Do dvou útulků zavítají ročně tisíce lidí a velmi často si s sebou domů odvedou nového parťáka. V měcholupském útulku mají nyní spoustu koček, které se zaběhly a ztratily nebo se o ně původní majitel něpřihlásil. Jejich vizitky lze najít také na
  www.upoz.praha.cz
 
Pražské útulky v číslech V útulku v Dolních Měcholupech může najíž útočiště cca 200 koček. Do Měcholup se za rok 2009 dostalo celkem 788 koček. Do trojského útulku zavítá měsíčně kolem dvou tisíc návštěvníků. Více než 90% zvířat z útulku najde nového majitele.    

Z časopisu 21.STOLETÍ

Milan Koukal (16. 04. 2010)

Na čem vlastně zachraňoval život praotec Noe?
Rozruch mezi vědci, ale i církevními představiteli vzbuzuje starodávná hliněná tabulka s klínovým písmem, která se hrou šťastných náhod dostala k odborníkům Britského muzea. Nyní z vyluštěného textu odborníci s úžasem zjistili převratnou informaci, týkající se údajné světové potopy.

Při ní měl veškerý život na Zemi zachránit bohabojný muž jménem Noe. Nejnovější poznatky vyvracejí i tvrzení bible o podobě jeho spásonosného plavidla.

Mají se jako v ráji
Podle údajů z rodokmenů, zapsaných v bibli, došlo k této tragédii, způsobené nezkrotným vodním živlem, roku 1556 židovského kalendáře, tj. 2204 př. n. l.
Tenkrát údajně existovala jediná velká pevnina, kolem které hučel nedozírný oceán. Vládlo příjemné subtropické podnebí – inu ráj. Pohodu si vychutnávali i spokojení pralidé. Renomovaní badatelé vyslovili hypotézu, že vypadali jako obři. Roku 1968 v oblasti Antelope Springs (americký stát Utah) objevili zkamenělé stopy lidské nohy (obuté!) o délce 32,5 cm a šířce 11,25 cm. Navíc v nášlapu levé nohy výzkumníci našli zkamenělého rozdrceného trilobita. Nejnovější zjištění předpokládají, že nález by měl pocházet z období kambria – tedy asi 600 milionů let nazpět. Podle Darwinovy evoluční teorie není možné, aby člověk už tehdy žil!

Někteří paleozoologové tvrdí, že v té době žili i dinosauři. Vycházejí mj. ze skutečnosti. že i v Texasu odkryli stopy chodidel člověka vedle otisků drápů veleještěrů.

Na beznabohy přišel trest
Písemné náboženské prameny uvádějí, že tehdejší lidskou společnost reprezentovaly dva rozdílné tábory. První vedl biblický bratrovrah Kain a jeho potomci. Přestali věřit v Boha a dokonce ve vzpouře proti němu vychovávali děti. Sami sebe nazývali „syny a dcery lidskými“. Protipól těchto „bezbožníků“ reprezentoval Adam a jeho blízcí, kteří moudrého Hospodina vroucně vzývali. Proto si říkali „synové Boží“. Na přání Stvořitele se tyto dvě skupiny nestýkaly. Tak to trvalo snad tisíc let. Potom se však Adamovým potomkům zalíbily přítulné dcery z Kainova rodu. Začali se mísit, ba žít nezřízeným životem, Bohem opovrhovali, ba i jemu natruc falešné bohy uctívali.
„Lidé se začali vzájemně okrádat a vraždit. Tělesné a duchovní smilstvo bylo na denním pořádku. Pořádaly se náboženské slavnosti, při kterých docházelo k nejohavnějším orgiím a k obětem malých dětí na usmíření bohů…,“ upřesňují písemné zdroje.

Architektem měl být Bůh
Všemocný Bůh se rozhodl k ráznému trestu – nehodné lidské plémě vyhubí! Předtím dal lidem ještě šanci v podobě ultimáta. Nevyužili ho!
Proto na ně seslal osudovou potopu. Tu měl z lidského rodu přežít jen bohabojný Noe se ženou a jejich tři synové (Sem, Cham a Jáfet) se svými manželkami, aby se stali praotci nové – lepší – lidské společnosti.

Plán na katastrofu prozradil mnoho let dopředu a dal mu pokyny ke stavbě archy. V plavidle měl Noe zachránit i suchozemská zvířata, která by sama o sobě v dravém vodním živlu nepřežila.

Archa se podobala Titaniku?
Podle bible (knihy Genesis) Bůh vyzval Noema, aby chystal záchranné plavidlo ve tvaru krabice. Mělo se udržet na hladině a nepropouštět vodu. Badatele nepřestává zajímat, jaké rozměry asi mělo mít. Bible je udává v loktech. Značný problém je v tom, že vedle míry zvané loket obecný (48,45 cm) existuje ještě 14 dalších druhů loktu s rozmanitou délkou. Nejčastěji se uvádějí rozměry 300 x 50 x 30 loket, tj. přibližně 156,9 × 26,15 × 15,69 m. Přitom experti vycházejí z předpokladu, že délka lokte činila 0,45 m (v takovém případě poměr délky a šířky byl 6 : 1, což se používá při stavbě lodí i dnes.) Celkový objem by tedy činil cca 40 000 m3. Podle odhadů odborníků by takové plavidlo mělo podobný výtlak jako Titanic (dlouhý 269 m).
Ovšem při jiných rozměrech lokte se jedná až o úctyhodných 211 094 m3. Taková je už plocha velkých zaoceánských lodí, s jejichž stavbou se v novém věku začalo až v roce 1905. Noemovu archu plošně předčil zmíněný Titanic, vysoký jako jedenáctipodlažní budova. (Poprvé – a také naposled – vyplul 10. 4.1912. Při tragédii zahynulo 1517 lidí.)
Uvnitř se archa dělila do tří podlaží; celková podlahová plocha tak (s využitím lokte obecného) činila 8900 m2. Do jednoho lokte pod okrajem střechy sahalo okno nebo světlík pro zajištění světla a větrání a v boku archy byly dveře pro naložení a vyložení „pasažérů“.
A jaký stavební materiál Noe použil? Bible odpovídá, že se jednalo o dřevo ze „stromu gofer“ neboli „pryskyřičný strom“. Znalci se domnívají, že to byl cypřiš. Je velmi vhodný ke stavbě lodí, protože výborně odolává vodě i hnilobě. Uvnitř i vně stavitelé archu potřeli dehtem, aby nepropouštěla vodu.

Voda řádila jako zběsilá!
Potopa byla zahájena prudký deštěm, který se z nebe lil 40 dnů. Dalších 335 dnů poté trvalo, než všudypřítomný vodní živel opadl a osazenstvo archy vystoupilo na pevninu. Tak zbožný Noe s rodinou a zástupci živočišné říše strávili v arše jeden více než rok!
Mnoho údajů o potopě zaznamenali Sumerové svým klínovým písmem na hliněných tabulkách. Zbytky 384 unikátních tabulek prostudoval v 70. letech 19. století odborník Britského muzea George Smith. A právě na některých z nich (zvláště označené číslem 11) nalezl fragmenty legendy o potopě světa. Ta se do značné míry obsahově shoduje s verzí, kterou o apokalypse předkládá Starý zákon, přesněji jeho kniha Genesis. (Z ní jsme čerpali výše). Není novinkou zjištění, že si dávná a mnohými ústy předávaná svědectví leckdy odporují.

Historickou roli sehrála náhoda
Dějiny vědy znají bezpočet příkladů, kdy k velkému objevu dochází víceméně náhodou. Zde se symbolickým hybatelem dění stal britský pilot RAF a nadšený amatérský historik Leonard Simmons. Po skončení druhé světové války na Blízkém východě kupoval různé archeologické památky ve zdejších  bazarech nebo od lidí, kteří věděli, že se o takové věci zajímá. Jednou se tak k němu dostala hliněná deska s klínovým písmem, kterému nerozuměl. Byla datována do roku 1700 př. n. l.
Jeho syn pro britský list The Guardian nyní zavzpomínal:  „Když se otec vrátil, přivezl celou truhlici takových věcí – pečetě, desky, výrobky hrnčířů. Nedařilo se mu ale uspět, akademici nad jeho deskou mávali rukou: Takových předmětů z Babylonie prý mají víc než dost!“

Odborník málem spadl ze židle
Zklamaný sběratel odkázal sumerskou desku svému synovi Douglasovi. Rovněž ten marně hledal zájemce o rozluštění textu z podivných znaků. Teprve po dlouhé době s nálezem zaklepal na dveře kabinetu Irvinga Finkela v Britském muzeu.
Tento padesátiletý vědec je odborníkem na mezopotamskou magii a medicínu. Dokonale zná klínové písmo. The Guardianu prozradil: „Irving se na desku letmo podíval a málem spadl ze židle.“ Není divu: Na 60 řádků úhledného klínového písma popisovalo loď, která zachránila ctnostného muže, jeho rodinu a zvířata před obří potopou.
Uvedená Simmonsova deska je zajímavá právě tím, že jako dosud jediná známá popisuje tvar plavidla, na kterém se lidé a zvířata měli zachránit

Plavidlo snad nemuselo plavat…
„Na všech obrazech lidé předpokládají, že archa byla ve skutečnosti plavidlo,
které se mohlo vydat na oceán, se štíhlou přídí a kormidlem – tak ji zobrazovali. Ale archa nemusela nikam plout, stačilo, aby se udržela na vodě,“ argumentuje Finkel. A jaký popis zjistil? „Člun zbuduj kruhový; nechť jeho délka a šířka jsou stejné.“ V dalších instrukcích je výzva ke zbudování lodi ze splétaného palmového vlákna. Nepropustnost měl zajistit asfalt.
Stavební instrukce podle Finkela odpovídají plavidlu, kterým se dodnes v Íránu a Iráku používá pro přepravu zvířat.

 

Bylo všechno jinak?
Nutno dodat, že v tomto mýtu se neobjevuje zachránce jménem Noe, ale
sumerský král Atrachasis. To je pouze dalším potvrzením toho, že příběh o potopě se neobjevuje jen v křesťanství a judaismu. Znali ho starověcí obyvatelé vyspělé Mezopotámie, píše se o něm v koránu, zná ho mnoho jiných civilizací. Kurátor Irving Finkel soudí, že se Židé během babylonského zajetí dozvěděli místní příběh o záplavě. Po nabytí svobody ho pak zakomponovali do knihy Genesis jako vyprávění o Noemovi. Někteří badatelé v této souvislosti dokonce uvádějí, že bible zřejmě „opisuje“ ze starého sumerského Eposu o Gilgamešovi, přičemž si ho upravuje k obrazu svému.
Dávná legenda o potopě světa se tak od letošního ledna veřejně obohatila o další verzi s předobrazem biblické Noemovy archy. Tentokrát však nikoli podlouhlého plavidla, plujícího všudypřítomnými vodami, které údajně ukončily životy téměř dvou miliard bezbožníků, ale statického kruhového palmového voru!

Více se dozvíte:
Tajemství kolem nás, Reader´s Digest Výběr, Praha, 1999
      http://cs.wikipedia.org/wiki

 

Odposlechnuto z rozhlasu:

Na jednání člověka nemá vliv charakter, ale situace v které se nachází.

 

 

 

ČTK Superstará galaxie zasvítila na Zemi. Zrodila se brzy po vzniku vesmíru  Evropským astronomům se podařilo nalézt v kosmu vůbec nejstarší galaxii, která byla dosud objevena. Vznikla 600 milionů let po Velkém třesku. 

Podle časopisu Nature je galaxie, kterou poprvé spatřil Hubbleův teleskop, nejvzdálenějším, a tudíž i nejstarším objektem, který se kdypodařilo najít.

Skupina astronomů měřením zjistila, že první světelné paprsky, které cestují rychlostí přibližně 300 000 kilometrů za sekundu, se od galaxie směrem k naší planetě vydaly před asi 13 miliardami let, tedy nedlouho po velkém třesku.

Podle Michela Trentiho z Coloradské univerzity, který ke zprávě vědců napsal komentář, objev "představuje zásadní skok kupředu

v pozorovací kosmologii". Ze jména galaxie je však jen stěží možné usoudit na její význam. Evropští vědci, vedení Matte Lehnertem z pařížské observatoře, ji totiž pojmenovali UDFy-38135539.

Galaxie, která dnes podle Lehnerta pravděpodobně ani neexistuje ve své dřívější podobě, by odborníkům mohla pomoci zodpovědět některé otázky o tom, jak vypadal vesmír ve svých počátcích.

 

 
TOPlist